Vykecávačka

Blog ke mně pořád patří

21. ledna 2017 v 12:59 | Snapeova
Možná to vypadá jako, že tenhle blog to má již za sebou a dokonce i moje kamarádka pořád mluví o tom, že jsem s blogem skončila, ale není to pravda. Vlastně právě ona mě nakopla k tomu, abych to konečně rozsekla a něco sem napsala.

V mém životě se toho za poslední měsíce změnilo hodně. Našla jsem si přítele, přestěhovala se. Žiji teď dost jiný život než předtím. Také se připravuji na postup na vyšší pozici v práci, což vyžaduje učení se a v dohledné době si to taky vyžádá hodně mého času.

Před vánoci jsem myslela, že se zhroutím, bylo toho moc najednou a viděla jsem to pomalu černě, že nestihnu sehnat všechny dárky a napéct cukroví (byl pro někoho z vás letošní prosinec stejně děsivý?). Vše nakonec dopadlo vcelku dobře. Opět se mi ale nepovedlo překročit hranici padesáti přečtených knih za rok, zase jsem skončila někde těsně za čtyřicítkou, což zřejmě prostě bude můj standard. Jsou doby, kdy je na čtení času víc a také doby, kdy není skoro žádný, někdy není ani ta nálada. Teď se mi například knížky těžko vybírají a často mě zklamou, protože začínám mít pocit, že se to všechno moc opakuje a máloco mě překvapí a nadchne.

Každopádně, poslední knihy, co jsem četla právě v tom nejvíce hektickém období, tedy v prosinci jsem tak nějak nezvládla zpracovat do zamýšlených recenzí a nevím, jestli se mi to ještě povede, protože já potřebuju recenze psát, když mám vše čerstvě v hlavě. I to mě brzdilo v návratu na blog. Dokonce jsem opravdu začala přemýšlet, jestli se blogu ještě chci věnovat, ale přeci jen, myslím si, že v mnoha věcech jsem možná trochu jinde, ale blog ke mě pořád ještě patří a chci se pokusit ho dál vést, i když se na něj budu vracet méně často. Budou tu samozřejmě recenze, když na tom zapracuju a dám to nějak dohromady, nějaké ty fotky z výletů a další. Časem to možná budou i fotky, které nebudou jen o tom, co na nich je, ale třeba budou i vypadat jako pořádné fotky. Tím chci říct, že jsem si po vánocích nadělila vysněnou zrcadlovku a budu se s ní snažit naučit a proniknout konečně trochu do světa fotografie.
Jak to bude ohledně psaní nemám nejmenší tušení. Psala bych ráda, ale na to mám času příliš málo a mám pocit, že i ty nápady za moc nestojí, ale kdo ví, třeba se někdy zase něco podaří.

Nevím, jestli tady ještě potkám někoho ze starých návštěvníků, ale budu v to doufat a ať už jste starý nebo nový návštěvník, ráda bych vás na svém blogu uvítala v novém roce 2017. Snad to bude rok úspěšný, jak pro mě, tak pro vás.

*K úvodní fotce: Nedávno jsem od přítele dostala růže, jedna z nich byla moje vysněná modrá, takže její fotku jsem s radostí použila k novému článku :) .

Snapeova

Jak Nádražák neumí nastoupit do správného vlaku

4. července 2016 v 0:12 | Snapeova
3:40 - Vstávám do práce, trochu dříve než jindy, protože je výluka. Ti, co jezdí vlakem, takové věci věrně znají.
4:42 - Vyrážím z bytu. Tramvaje před pátou ještě jezdí na prd, takže jedu dřív než bych musela.
4:52 - Nacpu se do přeplněné jedno-vozové tramvaje.
5:02 - Vystoupím u nádraží a jdu k autobusu náhradní přepravy. Řidič nás naštěstí pouští rovnou dovnitř, tak se člověk aspoň může usadit.
5:13 - Vyrážíme z bodu A do bodu B.
5:28 - Vystoupím s ostatními u nádraží, odkud už nás dál normálně poveze vlak, a jdu podchodem na nástupiště. Je tam už připravená souprava. Zatím na sobě má napsáno služební jízda a nemá rozsvícená žádná světla na čele nebo konci vlaku, ale lidi už do ní chodí a zdá se, že i z onoho autobusu náhradní přepravy. Nastoupím také a vše se mi zdá zcela v pořádku.

5:32 - Lebedím si, říkám si, jak bych spala, čumím do mobilu a okolí nevěnuju pozornost. Proč bych měla poslouchat hlášení nebo se dívat na panel, kde už běží, přes jaké zastávky vlak jede? No, měla jsem se podívat. Bývalo by se vše tak nepodělalo, jenže já žila v domnění, že je vše naprosto ok.
5:33 - Vlak se rozjede, já vyvalím oči a říkám si Co to dopr… My couváme, to se přece nesmí! Co se sakra děje?
Rozhlídnu se po okolí, všichni naprosto v pohodičce. Tak si připouštím, že je asi něco blbě z mojí strany. Oči mi zalítnou k tomu panelu a tam vidím jako cílovou stanici tu, která je na druhou stranu, než jsem chtěla jet.
5:34 - Dojde mi, že to vlastně není tak, jak jsem už zažila u jiných výluk, že člověk přijede autobusem a stojí tam připravená souprava. Vzpomenu si, že můj vlak z jeho počáteční stanice do této, měl jet vlastně odklonem, a tudíž neobsluhoval tu, co jsem z ní musela autobusem.
5:35 - V duchu hořekuju nad tím, jak je to pěkně na h…., vždyť ta souprava stála přesně tam, kde vlaky běžně odjíždějí do směru, kam potřebuju. Nechápu, proč sakra stála na téhle koleji. Kdyby nestála tam, tak bych si tam nikdy tak automaticky nenapochodovala a víc bych se nad tím zamyslela.
5:36 - Mám chuť se jí oběsit a v hlavě mi bliká jen jedno slovo: průser!

5:37 - Honem přes mobil hledám možnosti, jak se dostat zpátky tam, kde jsem nastoupila do špatného vlaku a jet tedy aspoň tím následujícím o půl hodiny později. Zjistím, že další autobus náhradní přepravy nestihnu. Autobusu to trvá déle než vlaku, takže odjede dřív, než já se tam dostanu tímhle. Najdu jiný autobus, který běžně k onomu nádraží jezdí. Má tam být minutu před odjezdem mého vlaku, tak si říkám, že to aspoň musím zkusit. Na té objízdné trase přece vlak většinou chytne zpoždění.
5:43 - Zoufám si, jestli ten autobus vůbec můžu stihnout, když ten zatracený vlak jede tak pomalu, v duchu ho popoháním, ať se trochu rozjede a neustále kontroluju minuty.
5:46 - Vystupuju a znovu přemýšlím, jestli jsem fakt jediný idiot, co nastoupil špatně, ale zdá se že jo, všichni jdou jasně za svým cílem, nikdo nevypadá na to, že by se proklínal za to, že se právě vrátil tam, odkud před půl hodinou odjel.

5:48 - Sedím v autobuse a jsem naprosto odvázaná z toho, že pro velký úspěch opakuju téměř stejnou jízdu. Neustále nadávám sama sobě a celá situace mě pěkně vytáčí. Místo, abych už byla pomalu v práci, jezdím si sem a tam, jak na nějaké vyhlídkové jízdě. To by mě snad míň vytočilo, kdybych jednoduše zaspala.
5:52 - Píšu kolegovi, strašně se mu omlouvám a říkám mu, že přijedu buď o půl hodiny později, nebo o hodinu, podle toho, jaký budu mít štěstí. Optimisticky si sice myslím, že to bude jen o půl hodiny, že tenhle vlak stihnu, ale raději mu to nechci napsat jako jistou věc, dokud v něm nebudu sedět.
6:00 - Jsem jak na trní, téměř si koušu nehty. Jsme pořád nějak daleko, na to, že za dvě minuty máme být u nádraží. Proč sakra najednou všichni nastupují a vystupují na všech těch zastávkách na znamení? Copak se s tím v jízdním řádu vůbec nepočítá? zuřím v duchu a začínám si zoufat.
6:03 - Přijíždíme k nádraží, vlak už tam vidím stát, pořád se odvažuji doufat.
6:04 - Vystupuju, vlak odjíždí…
Zákon schválnosti co? To co stíhám v pohodě má zpoždění, to co nestíhám, jede na čas.
6:10 - stojím na nástupišti, jsem neuvěřitelně naštvaná, samozřejmě hlavně sama na sebe, ale zároveň se to snažím krotit, protože tím nic nezměním. Jenže představa, že teď už bych bývala byla v práci a nejezdila bych si sem a tam, úplně zbytečně, mě neustále nadzvedává.
6:12 - Píšu kolegovi, že to teda bude o tu hodinu a ujišťuju ho, že mu to samozřejmě vynahradím. Naštěstí je v pohodě.
6:20 - čekám a čekám na další vlak a děsně mě to baví…
6:34 - Vidím přijíždět autobus stejné linky, jakým jsem se pokoušela stihnout předchozí vlak. V tomhle případě by se to samozřejmě stihlo.
6:36 - Přijíždí můj vlak, zpožděný asi o tři minuty, ujišťuju se pochopitelně, že je to fakt on, nastupuju a konečně tahle část toho šíleného rána končí. Upřímně v té chvíli doufám, že tímhle mám na celý den vybráno a teď už bude vše dobrý.
***
Stalo se vám taky někdy něco takového? Úplná blbost, za kterou jste se pak proklínali a nechápali jste, jak se vám to mohlo stát? Souhra různých věcí a tak dále.

Když jsem si tak cestovala mezi těmi dvěma nádražími, říkala jsem si, že dneska by asi nebyl špatný nápad vyrazit na nákup nového mozku.

Uvědomila jsem si také, jak je zajímavé, jak je to na světě zvláštně vyvážené. Jednou máte takové štěstí, že to absolutně nechápete, ale jindy zas takovou smůlu, že to snad přece nemůže být možné.

Já právě pár dní předtím šla na špatnou tramvaj. Tehdy byl normální provoz vlaků, bez výluk. Večer si vždy hledám, kterou tramvají pojedu. No a místo abych si daný čas zapamatovala jako čas odjezdu tramvaje, vsugerovala jsem si, že v ten čas mám vyrážet z bytu. Celý ráno mi to vůbec nebylo divný, až když jsem dorazila na tu zastávku tramvaje a jelo mi to v jinou minutu, a došlo mi, že touhle tramvají už to nestihnu, že tam bude asi minutu před odjezdem vlaku. Byla jsem samozřejmě taktéž naštvaná sama na sebe a říkala jsem si: Kdyby to tak aspoň mělo nějakou tu minutu zpoždění. Vešla jsem pak do haly na nádraží a na tabuli s odjezdy vlaků jsem viděla, že má pět minut. Nemohla jsem věřit, jak je možný, že mám tak neuvěřitelný štěstí. Vyšla jsem na nástupiště a téměř hned vlak přijel, bylo to úplně akorát. No a pár dní na to, se mi stala taková kravina, kdy se podělalo, co mohlo. Prostě, jedou jste nahoře a jednou zas dole, takhle to funguje.

Ale je to docela ostuda ne? Pracovat na dráze a projevit se jako totálně blbý cestující. :D

Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit

2. května 2016 v 21:11 | Snapeova
Dnes přicházím s takovým všechochuťovým (zajímavé slovo :D) článkem, který je o všem a zároveň o ničem.

V nadpisu jsem výjimečně využila citát, jehož autorem je prý Albert Einstein. Myslím, že je to docela trefné a tomuhle článku se nedal vymyslet nějaký normální nadpis, tak jsem využila citát o čase, kterého se mi v tomto období nedostává ještě více než normálně, což už jsem zmiňovala a jistě jste si i všimli.

Znáte to, jak nejvíc chcete dělat to, co zrovna nemůžete? Právě v posledních týdnech mám spousty nápadů na články, případně i povídky, ale nemám možnost je realizovat, protože se musím věnovat jiným věcem. Člověk by měl umět vyhodnotit, co je opravdu důležité a být na sebe trochu přísný. I když je to tak těžké.

Pokud některé nápady nesmetu ze stolu, tak snad zde v budoucnu rozvedu několik svých myšlenek. Jednou snad zase i nějaké ty povídky. Blog je sice podle názvu spíše povídkový, ale momentálně mi přijde spíš jako knižní a to se snažím na knihy přehnaně nezaměřovat a přidávám v podstatě jen recenze. Není to vyloženě proto, že bych se bránila nálepce knižní blog. Je to spíš tím, že jsem od začátku chtěla, aby byl blog trochu rozmanitější a i z toho důvodu se snažím nedávat třeba dvě recenze za sebou, když to jde. A ne, nedělám to jen kvůli vám, dělám to prostě proto, že takhle to chci a takhle se mi to líbí. Chci, aby si tu každý něco našel a nemusel příliš dlouho čekat, než se tu zase objeví ten typ článku, který zde čte nejraději.

Pokud máte zrovna rádi články s fotkami, ať už obloh, které jsem začala nedávno přidávat, nebo z různých výletů, míst a akcí, také se dočkáte. Fotek mám v zásobě spousty. Ale zřejmě budu mít možnost se opravdu činit až tak kolem června.

Každopádně i v momentálním shonu, kdy se na mě nabalila nejen práce, ale i nejrůznější starosti, pořád myslím i na vás a na to, jak vás potěšit. V tomto případě jinak než článkem. Zdá se totiž, že v nejbližších dnech pro vás uspořádám první soutěž o knihu. O jakou? No, budu vás zatím napínat, zkuste hádat. Někteří už to možná vědí. Doufám, že se těšíte a budete rádi, že se mi pro vás podařilo získat zrovna vy-nevíte-jakou knihu.

Dost tlachání, snad jsem vás patřičně navnadila. Já sama už se na čtení tohohle kousku třesu a brzo se snad ocitne v mých rukách.

V minulém měsíci jsem si také pořídila dvě pokračování sérií, na které jsem čekala.

A to:

Měsíc nad Soho už mám skoro dočtený, ale pokračování Královny Tearlingu bude muset ještě chvíli počkat. Co jste si v poslední době koupili vy a na co se chystáte?

Dodatek: Uvědomuju si, že momentální design už moc nepasuje, i přesto, že pro mě je pořád pěkný. Mám v plánu ho změnit, tak se pokusím ukořistit nějaké volné chvíle a věnovat je právě pokusu o nový vzhled blogu. Držte mi palce, ať se zadaří.

Jak jsem si nečekaně pořídila čtečku

11. dubna 2016 v 0:29 | Snapeova
V úvodu dovolte, abych se trochu ospravedlnila za svou neaktivitu. Běžně to nedělám, ale teď musím, protože jsem dávno měla v plánu něco přidat, ale bohužel mi teď nastalo hektičtější období. Domů chodím unavená a to si pak leda tak pařím nějaké hry na mobilu a pak jdu spát. Mám i teď malou nechuť k blogu nebo spíš k psaní. Nevím, jestli je to tvůrčí krize, spíš je to ten nedostatek času. Nápady by i byly, ale není čas je rozvíjet. Takže se vám omlouvám, samozřejmě i za to, že nestíhám komentovat. Může se teď stát častěji, že se tu déle nic neobjeví, podle toho, jaká bude situace. Teď už k článku↓
***

Už téměř tři měsíce jsem majitelkou elektronické čtečky knih. Došlo k tomu dost neočekávaně a rychle. Koupila jsem si první díl trilogie Nocte v češtině a pak mě popadla taková ta velká zvědavost na další díly. Začala jsem tedy zjišťovat, jak sehnat další knihy a zjistila jsem, že u těch neprofláklých titulů je to ještě těžší a dražší. I tak jsem předešlé knihy v anglickém jazyce sháněla trochu obtížněji, hlavně jsem na ně dost čekala.

Tak jsem se poprvé setkala s myšlenkou, že bych si tedy asi mohla pořídit čtečku a začala jsem si je prohlížet na internetu a přemýšlet o tom. Já jsem do čtečky šla s tím, že si na ní budu knihy opravdu kupovat a to právě ty, které si chci přečíst v angličtině. Navíc to může být dobré, když budu chtít na cestách nebo v práci číst nějakou povídku. Prostě si ji včas stáhnu, pošlu do čtečky a nemusím řešit, jestli se na tom místě dostanu na internet aspoň přes mobil.

Čerstvě vybalená, bez obalu i s obalem↓

Stala jsem se vlastníkem Amazon Kindle Paperwhite 3. Původně jsem striktně odmítala podsvícenou, protože jsem četla, že se podsvícení nedá zcela vypnout, ale pak mě zase nahlodalo to, že přeci jen může být jednou za čas šikovné mít možnost číst si v klidu ve tmě nebo šeru, aniž bych někoho musela obtěžovat světlem.

Co si budeme povídat, do té doby jsem celkově patřila spíše k odpůrcům čteček, i když je to trochu silné slovo. Prostě miluju knihy jako takové a myslím, že je nic nenahradí a nikdy předtím jsem neměla důvod o téhle věcičce uvažovat. Po novém roce to ale přišlo a musela jsem uznat výhody, které to má. Když se člověk popere s nastavením profilu na Amazonu, nakupování je pak velice jednoduché a nemusím čekat třeba měsíc, než mi kniha přijde. Mám mnohem snadnější přístup k nejen velmi známým titulům v anglickém jazyce a tudíž možnost toho v něm přečíst více. Na cesty se hodí skvěle (i když v praxi to mám zatím ozkoušeno jen do práce) už jen proto, že vím, jak mámu vždycky štvalo, že jsme na dovolenou měly půlku kufříku zaplněnou jen knížkami.

Koupě určitě nelituji, už jen kvůli tomu, co jsem tu vyjmenovala. Čte se na tom příjemně, dá se na to dobře zvyknout. Čtečku plánuju využívat, tak jak jsem řekla. Například první měsíc jsem četla v podstatě jen na ní, ale teď už třeba pro změnu měsíc leží a odpočívá, protože jsem si koupila nějaké normální knížky v rodném jazyce a pořád chodím i do knihovny, takže mám také aktuálně něco půjčeného. Ale už mám vyhlédnutou další anglickou knihu pro příští čtení, takže se ke čtečce v dohledné době zase vrátím. Další věc je ta, že místa mám velmi málo a tudíž knihovničku doma jen jednu a ne moc velkou, takže aspoň ušetřím nějaké místo tím, že určitá část mých knih bude uložena ve čtečce.

Při čekání na vlak↓


Noční čtení v posteli↓


Co vy a čtečky knih? Vaše názory/zkušenosti?

Jsem Hradlař

18. března 2016 v 12:29 | Snapeova
Svou současnou práci už dělám skoro dva roky, ale až teď se dostávám k napsání článku, ačkoli to mám v plánu od začátku. Vlastně jsem se k tomu konečně dokopala možná i proto, že už dlouho Hradlařem nebudu. Ne, že bych plánovala úplně skončit, spíš se posunu dál.

Když ten název napíšu, asi naprostá většina z vás netuší, o co jde, leda, že byste měli nějak blíž k železnici. První důležitá informace je ta, že pracuji právě na železnici a to přímo v provozu. A ne, nejsem zaměstnancem Českých drah. Ty už se pár let o koleje nestarají. Tohle má nyní na starosti SŽDC (Správa železniční dopravní cesty). Často se setkávám s tím, že když je třeba technický problém na trati, mnoho lidí kvůli zpoždění a komplikacím stejně nadává na ČD, ačkoli oni toto absolutně nemohou ovlivnit.

Hradlař je vlastně zanikající (já říkám umírající) povolání a jsem ráda, že mohu Hradlařem být a zažít takovou práci. Jednou bude toto povolání pouhou minulostí, což je zároveň smutné. S modernizováním železnice se totiž Hradla ruší a v naší zemi už jich zbylo jen pár. Nejvíc jich zbylo právě na trati, kde pracuju. Celkem sedm. Jezdíte někdy osobním vlakem nebo rychlíkem mezi Prahou a Berounem? Pokud ano a stejně netušíte, jak takové Hradlo vypadá, zkuste jednou pozorně sledovat okolí z okna a možná zahlédnete dva malé domečky mezi Smíchovem a Radotínem. Tři mezi Radotínem a Dobřichovicemi a dva mezi Karlštejnem a Berounem. Pokud jezdíte na této trati, tak i já se podílím na, pokud možno, bezproblémové jízdě vašeho vlaku.

Neumím je odemknout

4. března 2016 v 22:38 | Snapeova
Nevím, kam to zařadit. Povídka to asi být nemůže, drabble také ne, protože nemám chuť umazávat a přepisovat slova. Chci to mít, tak jak to je. Je to vlastně v krátkosti popsané moje aktuální trápení. Trochu jsem se z toho vypsala, díky aktuálnímu tématu týdne.
***

Vidím je před sebou a nejistě přešlapuji. Jsou tak obrovské jako to, co se za nimi skrývá. Tak obrovské, jako úsilí, které musím vynaložit na jejich odemčení. Ach, kolikrát už se mi podařilo vložit do zámku klíč, který zdánlivě pasoval, ale odemknout se jím nedalo? Kolikrát už jsem nahlížela klíčovou dírkou? Kéž by to stačilo. Jednou vynakládám veškeré síly na jejich odemčení, jindy před nimi zničeně sedím a zoufám si, jak nedosažitelné je to, co je za nimi. Proč se vždy ocitnu zase na začátku? Prolévání slz mi ale nepomůže. Musím to dál zkoušet, jen už nevím jak. Ztrácím naději a zároveň si ji pořád hýčkám co nejblíž sebe. Na chvíli se zase ponořím do snů o tom, jaké by to bylo, kdybych konečně nalezla ten správný klíč. Vím, že je v mé hlavě, ale kde?

Primark + vánoce

23. ledna 2016 v 9:19 | Snapeova
Když už jsem Anglií začala s tím, že vám ukazuju nové Harry Potter věci v mé sbírce, budu v tom i pokračovat a jednou se snad dočkáte i článku o mé původní sbírce. V prosinci jsme vyrazili do Drážďan na malý předvánoční výlet a já jsem samozřejmě zamířila do Primarku kvůli Harry Potter oblečení. Docela jsem se tam prohla, ale mám odtamtud dohromady sedm kousků oblečení a všechno se mi moc líbí. V článku najdete fotky. Nafotila jsme i to, co se mi sešlo k vánocům. To jsou pro změnu šperky s Potterovskou tématikou.
***

Bradavický TAG

6. ledna 2016 v 10:39 | Snapeova
Normálně sem články tohoto typu vůbec nedávám, ale tento, dalo by se říci dotazník, se mi moc líbí. Přes různé blogy počínaje Kristýnou Kaderovou jsem se dostala až sem. Tam je asi nejpůvodnější česká verze. Dozvíte se mnohem víc o mě ohledně potterovského světa, tak třeba to pro některé z vás bude zajímavé počtení.

PS: psala jsem to sice už na facebook, ale tam nechodíte všichni, tak jen abyste věděli, mám teď rozbitý svůj počítač a na jiný se dostanu velmi zřídka, proto nemám moc možností psát články nebo komentáře.
***

K čemu by nám byl?

17. prosince 2015 v 20:59 | Snapeova
Každý máme o ideálním světě trochu jinou představu. Většina z nás si ale přeje podobné věci. Svět bez nenávisti, závisti a to ostatní. Přejeme si, aby všichni byli hodní a dokonalí. Aby nebylo žádné zlo, které by mohlo kazit naše životy. Aby nikdo nebyl znevýhodněn, všichni byli stejně šťastní a všichni měli někoho, kdo je bude milovat po celý život. Tak nějak by to každý chtěl. Není to snad krásná představa? Nikdy netrpět a zažívat nekonečné štěstí?

Jenže kdybyste se do takového dokonalého světa narodili, došlo by vám snad někdy, jaké máte štěstí?

A i kdybyste se narodili do světa, takového, jaký je nyní a ze dne na den by se z něj stal zázrakem svět ideální, možná by vás to chvíli bavilo, byli byste opravdu šťastní, ale co za týden? Měsíc? Rok? Pořád by vás tak těšilo mít spousty kamarádů, kteří nemají žádné špatné vlastnosti? Bavilo by vás, kdyby se vám vše dařilo, aniž byste měli pocit, že jste se pro to nějak nadřeli?

Ideální svět by připravil lidi o jejich individualitu. Už byste na ulici nepotkávali lidi s nejrůznějšími osobnostmi. U každého byste věděli, co můžete čekat. Život by byl ochuzen o zajímavost. Byl by neuvěřitelně jednotvárný, nemyslíte? Lidé by se pravděpodobně podobali strojům. Člověk ovšem není stroj, není dokonalý a ani nikdy nebude.

Když se nám v životě stane něco špatného nebo zaznamenáme nějaký neúspěch, obvykle to není prostě jen tragédie, ale je nám to i nějak prospěšné, i když to tak nemusí v první chvíli vypadat. Ze všeho špatného může vzejít i něco dobrého a pomáhá nám to ve vývoji nás samých. V ideálním světě bychom se jen těžko někam posouvali. Možná bychom nikdy nezjistili, kolik síly se v nás skrývá a jak zajímavý může život být.


Ideální svět by pro mnohé znamenal svět naprosto bez násilí a vražd, ale to by pak nikdy nemohl svět být takový jaký je, protože zvířata se navzájem zabíjejí zcela běžně, už jen proto, aby se najedla. A když už jsem u toho, ideální svět by nejspíš byl i bez nemocí a smrti, protože to nám v životě dokáže způsobit ty nejhorší chvíle. Jenže smrt je tu z dobrého důvodu. Všechno na světě má nějaké své místo nebo důvod.

Možná jdu ve svých úvahách na toto téma moc do extrému, ale samotný ideální svět je extrém. Svět takový, jaký byl vytvořen, je pestrý a krásný a my, jako jeho součást, bychom ho měli respektovat a také se o něj co nejlépe starat. Dokud budou na tomto světě lidé, bude zde i ta spousta nedokonalých věcí, které bychom, minimálně občas, rádi odstranili. Lidé jsou tak různí, jak je to jen možné a nelze zabránit tomu, aby existovali jak ti dobří, tak ti zlí. Dle mého názoru ideální svět nelze vytvořit a nám samotným by nijak neprospěl.

→Článek byl napsán na téma týdne Ideální svět←

Ilustrovaný Kámen mudrců + HP zásilka

1. listopadu 2015 v 3:11 | Snapeova
Poté co vyšel Harry Potter a Kámen mudrců v ilustrované verzi, netrvalo moc dlouho, než jsem si pro něj došla. Těšila jsem se na něj od té doby, co jsem věděla, že se připravuje. Doma jsem ho okamžitě prolistovala s úplně jsem žasla. Ilustrace jsou opravdu krásné. Něco je trochu bráno podle filmů, ale něco je zas přesně tak, jak bylo popsáno v knihách. Například teta Petunie je opravdu nakreslená jako blondýna. Líbí se mi, jak jsou různě zdobené stránky nebo začátky kapitol. Není to jen o tom, že je někde stránka nebo dvoustránka s obrázkem. Přesvědčit se můžete po rozkliknutí celého článku. Vyfotila jsem pro vás pár stránek z knihy, abyste si mohli udělat představu. Rozhodně nelituji, že jsem knihu koupila a budu se teď těšit na každý další rok, kdy vyjde vždy jeden díl.

Řetízek Relikvií a hůlka patří do mé původní HP sbírky, takže o nich někdy jindy. Na fotce jsou, protože jsem nechtěla jen úplně ubyčejnou fotku. :)

Co jsem si přivezla z Anglie?

18. září 2015 v 19:19 | Snapeova
Že jsem jela do Anglie už víte. Bylo to tam skvělé a chystám pro vás několik článků se spoustou fotek. Obávám se, že u jejích tvorby strávím hodiny. Hlavně u toho s návštěvou Warner Bros studií, kde je snad vše z Harry Potter filmů. Vůbec netuším, jak ty fotky zredukuju, abych vás nepřipravila o moc :D. Netuším, kdy se tady články z Anglie začnou objevovat, ale každopádně se na ně v tomto a příštím měsíci můžete těšit. Tento článek je takový... asi i chlubící :D Prostě vám chci ukázat co všechno jsem si odtamtud přivezla a asi vás nepřekvapí, že jsou to samozřejmě všechno Potterovské věci. Sice jsem vám ještě neukázala mou dosavadní sbírku, ale pokud vás zajímá, tak to časem taky napravím.
***

Můj boj → 2. Prvních deset kilo

13. srpna 2015 v 21:14 | Snapeova
Od začátku změn a téměř i od prvního článku uběhlo osm měsíců. Za tu dobu se událo mnohé. Když jsem psala první článek, byla jsem na úplném začátku. Teď už jsem trochu pokročila.

Nesekla jsem s tím, ačkoli jsem ohledně sladkého nedodržela přesně to, co jsem chtěla. To jsem ale částečně čekala, skoro nikdy nic nevyjde, jak to člověk přesně plánuje. První měsíc jsem opravdu vydržela naprosto bez sladkého, ale pak už mi to nevyšlo, jak jsem chtěla, takže jsem třeba něco měla po dvou týdnech nebo po týdnu, ale to nevadí. Ten měsíc mi neuvěřitelně pomohl, ale jde nejvíc o to, že jsem si to ujasnila v hlavě, proto jsem do toho nespadla zpět. Sice si občas něco sladkého dám, ale naučila jsem se ovládat. Když opravdu chci, dokážu si to odepřít (Po nočních to ale většinou neplatí) a zvládnu si dát jen jednu věc a nejít hned pro další.

První změna spolu se zákazem sladkého byla pravidelnost jídla. Nic víc, jedla jsem normálně, jen více kontrolovaně, bez sladkého a přehánění. Za první tři měsíce mi to přineslo úbytek o pět kilo. Pak to zůstávalo pořád stejné. Marně jsem hledala cestu k pohybu. Naučila jsem se každý den mít ovoce a zeleninu, třeba i třikrát denně. Pomalu jsem si zvykala, žádná hrozná muka, jak musím jíst to, co mi vůbec nechutná. Ze zeleniny jím v podstatě jen okurku a pak k tomu občas ještě něco dalšího, co snesu. Teď už je pro mě zcela automatické mít každý den ovoce i nějakou zeleninu, a když nemám, cítím, že mi to nějakým způsobem chybí.

Další dvě kila mě opustila až po dalších třech měsících. To jsem se konečně narvala do menších tříčtvrťáků, co máme doma. :D Říkala jsem si, že to sice jde pomalu, ale zato to bude trvalé a nezbavím se svých nově nabitých zvyků hned, jak se dostanu na váhu, kterou bych chtěla mít. Brala jsem to pozitivně a zároveň věděla, že by to mohlo jít rychleji. Chyba byla pořád i v jídle a v nulovém pohybu.

Nakonec jsme se s mámou rozhoupaly a šly do ženské posilovny, kam jsme chodily asi tři měsíce v době, kdy mi bylo nějakých třináct. Není to sice nejlevnější, ale vzhledem k tomu, že trenérky máte neustále po ruce a poradí vám nejen s cvičením, ale i s jídlem a nemusíte platit nic navíc, se to vyrovná i levnějším posilovnám. Zatím sice nevím, jak zaplatíme členství, až odchodíme tohohle půl roku, ale ještě je čas. Nějak to vyřeším. Moc dobře vím, že doma se prostě k ničemu nedonutím, ale jít tam a nějakou dobu na sobě makat, to mi problém nedělá.

Trenérka, kterou jsme tam potkaly, je skvělá a po rozmluvě s ní přišla další etapa změn jídelníčku. V lednu, tedy na začátku, jsem například za den snědla několik krajíců chleba. Teď ho mívám jen jednou denně, většinou k snídani. Jsou i dny, kdy toho pečiva je více, ale snažím se tomu vyvarovat a rozhodně to jde. Po nových změnách jsem během měsíce "odhodila" další tři kila, takže jsem zvládla první část, prvních deset kilo. Pokud se dál bude dařit s jídlem i pohybem, věřím, že do konce roku by neměl být problém "zahodit" dalších deset. V průměru jsou to dvě kila na měsíc a trenérka říkala, že očekává tak tři, takže je to více než reálný výhled. Snad se mi to povede.

Nejhorší je, když jedete na několikadenní návštěvu a nemůžete se stravovat, jak potřebujete. Věřte mi, u dědy to doopravdy nešlo, neměla jsem vše, co jsem potřebovala. Holt jsem se přizpůsobila a musela chleba i večeřet a další drobnosti, které by v domácím prostředí byly jiné. Hodně jsem se snažila držet se všeho co nejlépe a naštěstí jsem aspoň nepřibrala. Je to, ale opravdu utrpení, když nemůžete jíst, tak jak chcete a potřebujete.

Maso jsem neomezila a i to mléko si občas přeci jen dám. Je to zvláštní, někdy se mléka nedotknu půl roku a pak mám období, kdy si ho sem tam dávám. No co, nemůžu to pořád tolik řešit, i když bych možná měla. Je to stejné jako s masem. Pořád si nejsem jistá, jaký postoj zaujmout. Pere se to ve mně, ale o tom možná někdy v jiném článku. Každopádně jsem našla mnoho náhražek masa, jako zdroj bílkovin, které jsem si řekla, že časem vyzkouším. Třeba se mi podaří svou masnou spotřebu omezit, jako se mi podařilo zredukovat spotřebu pečiva.

Takže, abych to shrnula: Deset kilo dole, snažím se pořád zlepšovat jídelníček. Začínám s cvičením. Odhodlání se mě nepouští a vidím to optimisticky. Vím, že můžu dokázat, to co si přeju už spoustu let. Nepřipouštím si to, že bych to zase vzdala.

Pomáhá mi, když o některých jídlech třeba vím, co je v tom za špatné věci a jak to na tělo působí. Řeknu si totiž, že vlastně jím jedy a o to rozhodně nestojím, rozhodně ne v takovém množství. Nedokážu je samozřejmě vyškrtnout úplně, ale dělám vše pro to, abych se k nim uchylovala co nejméně. O tom zdravém si říkám, jak to tělu prospěje, když to budu jíst a cítím se pak mnohem spokojeněji, když vím, že jsem jedla zdravě, dle svých možností. Naopak se necítím tak dobře, když se zrovna z nějakého důvodu stravuju více nebo méně nezdravě. Je důležité zakódovat si některé věci do mozku, může to neuvěřitelně pomáhat. Zároveň je samozřejmě dobré to nepřehnat a nezhroutit se třeba z toho, že jsem si po sto letech dala smažák. :D

Časem se zase ozvu, jak pokračuju se svým bojem. Třeba to dodá motivaci někomu, kdo taky potřebuje zlepšit svůj způsob života, své zdraví.

Není špatné jít s davem

22. července 2015 v 18:39 | Snapeova
S jakým davem?

Ono je vlastně nesčetně davů, ale budeme to tedy brát tak nějak obecně.

Spousta lidí vykřikuje, že nejdou a nepůjdou s davem a nabádají ostatní, aby nebyli hloupé ovce. Netuším, nakolik jsou všichni tihle lidé tak originální, ale mnohdy mi jejich postoj přijde až přehnaný. To vážně v ničem nejdou s davem? Jako vážně? Myslím, že je to téměř nemožné a kdybychom to vzali z toho hlediska, že davů je nespočet, tak minimálně s několika jít určitě musejí. Zdá se mi, že tito lidé se dost povyšují a v podstatě uráží ty, jak říkají "ovce".

Odsoudíte do jednoho například všechny, co mají rádi Padesát odstínů šedi, aniž byste zvážili to, že někteří z nich k tomu mají opravdu své důvody a nejsou do toho blázni jen proto, že to žere každý druhý? Třeba je to pro ně kniha u které vypnou a skvěle si odpočinou a proto je tolik baví. Třeba rádi čtou o něčem ne moc reálném, aby se vzdálili svým starostem...

Každý preferujeme nějaké knihy, líčení, oblečení, koníčky, chování…, a pokud se to náhodou shoduje s tím, co se líbí nějaké té většině, najdou se lidé, kteří si vás zaškatulkují jako ty hloupé ovce, které neumí nic jiného než být stejné jako ostatní.

Myslím si, že to není vůbec jednoduché a černobílé, stejně jako většina věcí. Pokud se třeba oblékáte podle nejnovějších trendů, proto, že se vám to opravdu líbí a je to přesně váš styl, nemám nic proti. Vadí mi naopak to, když se tak oblékáte jednoduše jen proto, že jste slyšeli, že letí fialová. Vy ji sice moc nemusíte ale ona je přece v módě, tak ji budete nosit, abyste byli nejvíc cool.

Není špatné jít s davem, pokud víte, proč s ním jdete a máte to dobře promyšlené. Pokud víte, že si necháte udělat sestřih, který zrovna nosí spousta žen, proto, že se vám opravdu moc líbí a kadeřník vám potvrdil, že k vám půjde, je to bezva. Jenže když si jdete nechat udělat například krátký sestřih jen proto, že to teď nosí každý, kdo je in a k vám to při tom vůbec nejde, tak byste se nad sebou asi měli zamyslet.

Možná na vás někteří jedinci, co vás neznají, budou nahlížet jako na tupé ovce, ale vás to nemusí rozhodit, pokud víte, že tupí nejste. Stačí nad věcmi trochu přemýšlet, ujasnit si své názory než něco uděláte nebo řeknete. Vždy je dobré mít jasno v tom proč to či ono děláte nebo proč se vám něco líbí.

To co tu píšu, se netýká jen takových těch věcí ohledně vkusu. Není ani špatné sdílet stejný názor na nějakou věc, jako většina. Opět je důležité přemýšlet. Nepapouškovat jen to, co slyšíte, aniž byste do toho zapojili vlastní mozek. No, a pokud o něčem víte prd, prostě řekněte, že si myslíte to a to, ale že nic netvrdíte na sto procent, protože o té problematice nevíte dost nebo jí dostatečně nerozumíte. Nebo rovnou řekněte, že se raději nebudete vyjadřovat vůbec. To už je na vás.

Neprohlašujte třeba, že tu nechcete uprchlíky jen proto, že je proti nim celá vaše rodina, která navíc ví jen to, co si přečte, bůh ví kde. Na základě tohoto si přece nemůžete udělat názor. Musíte si najít co nejpravdivější informace, probrat to ze všech směrů a pak si tedy utvořit názor jestli přijímat nebo nepřijímat a proč.

Nesnažte se být za každou cenu originální a odlišní, jen abyste všem ukázali, jak vůbec nejdete s davem. Stejně tak nebuďte za každou cenu naprostou součástí davu, jestli máte chuť něco dělat jinak. Buďte prostě sami sebou. Dělejte to, co sami opravdu chcete a neohlížejte se na to, jestli to dělá i dav.

Nikdy se nechci ocitnout v kolejišti metra

29. června 2015 v 12:59 | Snapeova
~článek na téma týdne Nikdy

Možná i vy jste včera ve zprávách zaznamenali událost, ke které došlo v metru mezi dvěma muži. Stalo se to již před třemi týdny a nyní to bylo zveřejněno, protože útočník se stále nenašel. Jeden z mužů šel po nástupišti, ten druhý do něj po chvíli schválně vrazil. První muž se ho zeptal, proč to udělal, ale ten druhý neřekl ani slovo a strčil do něj tak, že spadl do kolejí, z čehož si odnesl vážná zranění. A to měl ještě štěstí, že zrovna nepřijíždělo metro a lidé mu pomohli zpět na nástupiště. Útočník bez ohlédnutí odešel. Článek o případu i s video záznamem zde.

Musím říct, že když jsem to včera viděla, hodně mě to šokovalo a vyděsilo. Dalo by se říci, že je to jedna z mých nočních můr. Nikdy nechci nic takového zažít. Mám dost strach z těhle tzv. otevřených nebezpečí. Když stojím v metru nebo na nádraží čekám na vlak a možnost smrti je tak hrozně blízko, často si to uvědomuju. Dívám se po lidech a ujišťuju se, že ten kdo mě obcházel, opravdu prošel a nezůstal přímo za mnou a tak dále. Není to nějak extrémní, ale prostě vím, že ta možnost tu je. Může se stát, že mě někdo jednoduše hodí pod vlak, ať už to bude nehoda nebo záměr a já to neovlivním.

Jsem opravdu ráda, že tam byli ti lidé a že rychle zareagovali a muži pomohli. Když jsem četla diskuzi na facebooku, mnoho lidí psalo, proč někdo z nich nešel zpacifikovat nebo sledovat toho chlapa do příjezdu policie. Já si za prvé myslím, že nejpřednější byl ten napadený člověk a v takové situaci nedokážete myslet na vše. To, že jste měli někoho třeba poslat za útočníkem nebo udělat něco dalšího, vám dochází až později, samozřejmě to nemusí platit úplně na každého. Za druhé, já bych se na něj nevrhla ani, kdybych byla chlap. Ten člověk byl buď úplně duševně nemocný, nebo pod vlivem nějakých omamných látek. Mohl by tedy ublížit i mně, mohl by vytáhnout kudlu, to nikdy nemůžete vědět. Za třetí, sama bych pak mohla být obviněna, že jsem toho muže omezovala nebo mu ublížila a to by mi za to nestálo. Nejlepší možnost by byla toho muže sledovat a navést policii po telefonu, ale jak už jsem řekla, v té chvíli to nikomu nemusí dojít a také se může stát mnoho věcí, které nebudou dobré.

Ať už jste kdekoliv a děláte cokoliv, nebezpečí může přijít od kohokoliv. Je dobré mít to na paměti a dávat na sebe trochu pozor, ale zároveň na to nemůžete furt myslet a příliš to řešit, jinak byste nikdy nevyšli z domu. Někdo prožije život, aniž by se mu něco takového stalo. Někdo zas může být několikrát za život napaden. Co se má stát se stane a bohužel to příliš neovlivníme. Musíme se s určitou možností nebezpečí, na každém kroku, naučit žít.

*fotky použité na úvodní obrázek jsou odtud.

Může to vůbec někomu vadit?

24. června 2015 v 17:59 | Snapeova
~Článek k tématu týdne: Slováci na blog.cz

Mám pocit, že v dřívějších letech se toto téma trochu řešilo, ale nejsem si tím naprosto jistá.

Nad tímto tématem týdne většina z vás kroutí hlavou. Návštěvníci blogu téma týdne si ho tam odhlasovali, takže tu je a já jsem si řekla, že bych k tomu mohla aspoň něco napsat.

Přemýšlím nad tím, jak by vůbec někomu mohlo vadit, že Slováci blogují na blog.cz. Možná tak lidem s nízkou inteligencí, kteří nejsou příliš tolerantní, ale jinak opravdu nevím, jaký by kdo mohl mít problém. Pokud máte nějaký nápad, napište ho do komentářů.

Na blog.cz si blog může založit třeba i Maďar, kdyby mu to tu vyhovovalo a vyznal se v tom. To je stejné, jako spousta českých blogerů bloguje na zahraničních službách. Prostě v tom nevidím nic divného. Rozdíl je leda v tom, že blog.cz má takovou svou nezaměnitelnou komunitu, ale přeci jen jsme dva podobné národy a myslím, že téměř každý Slovákovi porozumí většinu toho, co napíše.

Když jsem celkově začínala pronikat do světa internetu, založila si první blog a začala číst fanfiction, poznala jsem na internetu blog jedné holčiny, co psala HP fanfiction. Byla to Slovenka. Do té doby jsem se se Slovenštinou nějak víc vlastně nesetkala, takže z počátku pro mě bylo docela těžký číst její povídky, ale jsem ráda, že jsem na ni narazila. Díky tomu zvládám číst slovenské blogy a povídky aniž bych nějak zvlášť zaznamenávala, že vlastně čtu v jiném jazyce.

Slovenské blogy čtu stejně jako české. Když jednoduše narazím na někoho fajn nebo s blogem, který mě zajímá, tak ho čtu a jiný jazyk a národnost mě nijak neomezují, protože to téměř nevnímám. Naše národy jsou tak spřízněné, že to vzájemné prolínání mi přijde vlastně přirozené.

Pro mě jsou jednoduše Slováci na blog.cz přínosem, stejně jako normální čeští blogeři, jen s něčím navíc.

Pokud máte jiné názory, budu ráda, když mi je napíšete a hlavně důvody, proč to tak je.

Je každá nová generace horší?

24. května 2015 v 1:32 | Snapeova
Tentokrát mě na téma týdne napadlo takové krátké zamyšlení. Možná to přesně nevystihuje název tématu, ale já myslím, že i takhle se to dá pojmout.

Dospělí a staří si stěžují, jaké ty dnešní děti jsou. Že je by nikdy nenapadlo v jedenácti kouřit, pít nebo brát drogy a že v jejich věku ani nevěděli, na co pohlavní orgány mají, natož, aby o sexu mluvili a nejen to.

Velká část z nás, když dospěje a má rozum, kroutí hlavou nad mládeží, kterou potkává a přemýšlí nad tím, jak je to vůbec možné a proč se to děje, když za nás to nebylo.

Je tedy každá nová generace horší a horší? Jsou lidé čím dál špatnější?

Momentálně jsem došla k názoru, že takhle se to brát nedá. Že každá generace není jednoduše horší.

Každá generace je jiná, to ano, ale proč?

Podle mě jsme pořád stejní lidé. Pořád jsou mezi námi ti hodnější i ti zlejší. Pořád jsme stejně různorodí. Stále máme podobné sklony a záliby.

To svět kolem nás a způsob žití se mění, a proto různé generace mladých žijí trochu jinak než ty ostatní.

Děti před několika desítkami let neměly počítače ani mobily, proto byly pořád venku. Nebyli stroje na spoustu věcí, proto jejich celý život byl úplně jiný. Málo lidí se dostalo do světa, nedostávalo se k nám moc oblečení, informací a dalších věcí. Svět a všechno v něm se vyvíjí a podle toho se mění i lidé.

Všichni mladí dělají to, co je v jejich době moderní. Mají vědomosti, k nimž se dostanou a podle toho je využívají. Taktéž je ovlivňuje nejen doba, ale i jejich rodiče a i ti se samozřejmě liší nejen tak jako všichni, ale i tím v jaké žijí době. Dnes se mi zdá, že mnoho rodičů na své děti ani nemá čas. Vše je rychlé. Hodně rodičů moc pracuje a zároveň chce mít nějaké zájmy. Neumí vlastní život skloubit s výchovou dítěte. Lidé by měli mít děti, jen pokud jsou si jistí, že budou ochotni se jim hodně věnovat a co nejlépe je vychovat, protože vývoj nového člověka, to není něco, co můžete dělat napůl. Není to něco, co se dá odfláknout nebo udělat později. Spousta lidí si neuvědomuje, jak jsou pro své děti důležití a tak potkáváte spoustu dětí, které jsou pro vás jen fracci, ale mohly by být třeba úplně jiní, kdyby se jim rodiče správně věnovali.

Nezájem kolem nás

13. května 2015 v 12:09 | Snapeova
Aktuální téma týdne se dá pojmout mnoha způsoby. Já jsem se rozhodla zaměřit všeobecněji na to, co vidím všude kolem sebe. Uvádím v článku několik příkladů, ale dalo by se jich pochopitelně napsat hodně.

Znáte takové ty kamarády, co pořád jen mluví o sobě? Kdykoliv se vidíte, mluví o svých problémech, svých zážitcích a chce to s vámi rozebírat, ale vás téměř nepustí ke slovu. Když už přijde na to, že byste takovému kamarádovi rádi řekli o nějakém svém problému nebo úspěchu, prostě o něčem co je pro vás důležité ať už více nebo méně, zjistíte, že ho to nejspíš nezajímá. Poslouchá na půl ucha, nedočkáte se pořádných reakcí nebo vám skáče do řeči a mluví dál o sobě. Už jsem takové lidi potkala. Mám z nich pocit, že mě berou jen proto, aby měli někoho, kdo je poslouchá, ale já je ve skutečnosti absolutně nezajímám. Nechápu, co mají z takového jednostranného vztahu, ale podle mě nemůže být možné s takovým člověkem navázat opravdu důvěrný a šťastný kamarádský vztah.

Další věc, posmívání. To zná každý. Ať už jste se posmívali vy, nebo se posmívali vám anebo jste to jen viděli, či o tom slyšeli, všichni víte, o co jde.

V podstatě je to jeden velký nezájem. Máte problémy, špatný den, nebo to děláte z jakéhokoliv jiného důvodu, když se záměrně a viditelně smějete někomu, že vypadá tak a onak nebo že je moc chytrý či moc hloupý atd…

Ale co se zamyslet nad tím, že je to člověk jako vy a že má možná taky dost problémů a nepotřebuje, abyste na něj nakládali další? Co si uvědomit, že to jak vypadá nebo co dělá, není jeho chyba, ale má to třeba zdravotní nebo jiné příčiny, které nemůže ovlivnit? No a i kdyby mohl, proč je pro vás takový člověk vlastně směšný? Rádi se smějete někomu, koho jen zahlédnete, ale ani vás nenapadne, že jste třeba právě potkali člověka, který by dokázal být vaším nejlepším přítelem. Mohl by být velkým přínosem pro vás a váš život, kdybyste se o něj zajímali. Spousta lidí ani neví, o co přicházejí kvůli svým předsudkům, náladám a jiným hloupostem.

(A jen abychom si rozuměli, když mluvím o posmívání, myslím to, když to myslíte zle a děláte to okatě. Protože existuje i jiný typ. Neříkám, že je dobrý. Mě občas taky rozesmějí třeba nějaké zvláštní pohyby člověka nebo zvuky. Prostě mám takový typ humoru, že nějaké takové věci mě v některých situacích rozesmějí, ale není to myšleno zle, nesměju se tomu člověku do očí, nesnažím se mu způsobit nic zlého. Prostě, chci říct, že nikdo samozřejmě nejsme svatí, každý máme něco, ale já se třeba za každou cenu snažím lidem neubližovat, chápat je a být upřímná)

Vím, že je občas těžké se jakkoliv nevybíjet ze svých problémů na jiných, ale je důležité se aspoň snažit, pokud chcete vůbec být spokojeni sami se sebou.

Zamyslet se nad sebou i nad svým okolím je bohužel pro mnoho lidí nemožné. Což pro mě je nepochopitelné, ale každý jsme holt jiný a ne všem tyto věci docházejí.

Přijde mi, že každý se čím dál víc soustředí jen na sebe. V určité míře je to samozřejmě dobré, ale je důležité umět brát ohledy na ostatní. A pokud jste například s někým ve vztahu ať už partnerském nebo kamarádském, zajímejte se. Ve vztazích je to nejdůležitější. Možná máte horu vlastních problémů, ale ten druhý vám s tím může pomoct, když se o něj budete zajímat a nebudete utíkat od nevyřešených problémů, jen proto, že třeba máte pocit, že na další problém už nervy nemáte.

Zamýšlejte se tedy pořádně nad tím, než vyslovíte nebo si pomyslíte větu: "Ale mě to nezajímá!" Mohli byste toho hodně litovat, až přijdete o někoho, kdo váš zájem potřeboval a nabízel vám ten svůj.

Proč lidi skáčou pod vlaky?

17. března 2015 v 11:29 | Snapeova
Od doby co dělám na dráze (ano, článek jsem o tom stále nenapsala :D) se víc zajímám o dění na železnici. Na facebooku sleduju stránky mimořádností na tratích a to asi půl roku. Za tu dobu si nešlo nevšimnout, co se děje téměř dennodenně.

313 střetů vlaku s osobou, 238 z nich zemřelo. To je statistika za rok 2014.

Jak to na facebooku sleduju, tak téměř co den, to člověk pod vlakem. Někdy je pár dní pauza, ale v lednu byl třeba den, kdy skočily čtyři a kvůli dalším dvěma se zastavoval provoz. Nepřijde vám to strašné?

Většina z toho jsou sebevrazi, zbytek lidi, kteří se nepoučí a chodí, kde nemají (nejlépe se sluchátky v uších), opilci a podobně. Ostatně, pokud sledujete divácké zprávy nebo i jiné, často narazíte na záběry z přejezdů, kde se lidé chovají opravdu nezodpovědně.

Pokud jde ale o sebevrahy, nemyslím si, že člověk může být "normální", když si vybere zrovna takovou smrt. Stejně jako nepochopím, když se někdo třeba zapálí. Pokud už se opravdu chtějí zabít, proč to neudělají někde doma? Proč musí způsobit trauma strojvedoucímu, zastavení provozu na několik hodin (což hodně lidem znepříjemní život) a donutí jiné sbírat jeho ostatky? Já osobně si nedovedu představit, právě už jen to, že bych svojí smrtí způsobila takové věci jiným lidem. Nehledě na to, jak jakákoliv sebevražda zasáhne příbuzné a známé, pokud člověk někoho má.

Já si celkově nedokážu představit, že bych na sebe vztáhla ruku, i kdyby mi přeskočilo a stalo se nevím co. Život je něco, co dostaneme jen jednou, a myslím, že snad vždy se dá najít něco, pro co se dá žít.

Naprosto nechápu lidi, kteří si života absolutně neváží a skáčou pod vlak už při prvních životních problémech, jako byl nedávno případ jedné dívky na Slovensku, co šla na koleje, jen kvůli špatnému vysvědčení.

Jsem schopná pochopit a vžít se do mnoha věcí, ale tahle problematika je něco, co pochopit nedokážu. Z vlaků mám zatracený respekt a už jen ve své práci se bojím, že se někdy stane nějaká nehoda, kde třeba budu i já zraněna nebo přijdu o život. Konec konců, člověk nikdy neví, co přijde.

Opravdu by mě zajímalo, jaké události a myšlenky dovedou člověka k tomu, že si vyhlédne místo na kolejích a počká si na vlak, který ho usmrtí. Jak nemůže přemýšlet nad tím, co vše tím způsobí a že to vůbec nemusí být jistá smrt a bude žít ještě mnohem hůř, než žije?

Co si o tom myslíte vy? Chápete lidi, kteří zvolí smrt pod koly vlaku?

Znáte někoho, kdo odešel takovou smrtí nebo to minimálně chtěl udělat? Myslíte si, že by se tohle někdy mohlo stát vám?

Použité fotky jsou moje.

Můj boj → 1. Mlsání zakázáno

22. ledna 2015 v 18:19 | Snapeova
Většinu svého života bojuju se svou váhou. Chvilkama úspěšně, ale vždy to nevydrželo dost dlouho a kila se zase vrátila. Rychle tloustnout jsem začala tak od jedenácti a dle všeho, mě ani dřív dětská doktorka nepokládala za dítě s ideální váhou, podle toho, co si pamatuju.

Ne, nejsem žádná sedmdesáti nebo osmdesáti kilová holka, co brečí, jak je mega tlustá a potřebuje shodit tak 5-10 kilo. U mě je to opravdu jinak. Přesnou váhu se mi momentálně říkat nechce, ale když řeknu, že bych potřebovala shodit tak necelou polovinu své momentální váhy, abych se dostala na číslo, které bych měla správně mít, což je prý asi 62 (nepočítám s tím, že až na to se někdy dostanu), tak vám dojde, kde přibližně se pohybuju. To si umí spočítat každý.

Tenhle článek nepíšu proto, abych vyprávěla všechno ohledně toho, jen zkráceně řeknu, že jsem kvůli tomu zažila šikanu, ztratila veškeré sebevědomí a získala zdravotní problémy. I když to zatím není tak závažné, vím ovšem, že by to na sebe jistě nenechalo dlouho čekat. Tělo se s tím nemůže vypořádávat do nekonečna.

Vy, kteří mi teď budete chtít napsat, že je to moje vina a že jsem neměla žrát a kdesi cosi, ani to psát nemusíte. Vím, že z velké části je to moje vina a je velmi omezené, myslet si, že je vše tak jednoduchý. Dítě těžko ví, jaký jídlo mu škodí a jaký ne. Jak ho rodiče naučí, tak jí a tak dále… Ano, došlo to dál, než muselo, jenže na některé věci si člověk opravdu musí přijít sám a to mnohdy trvá. Člověk si často musí sáhnout na to pomyslné dno, aby si vše uvědomil, něco změnil a dostal se zase nahoru.

Nedávno jsem se začala zajímat, jak u mě vlastně k těm počátkům všeho došlo, co s čím souvisí, co jíst a co ne. Pročítám si nejrůznější články a mnohdy je opravdu těžké určit co si teda zvolit. Například, co pít. Hodně teď piju ovocné čaje, ale dle všeho jsou to jen s***ky plné éček. Voda z kohoutku obsahuje nějaké ty škodlivé látky a chlor. Když jí převaříte, tak se prý mnohých látek stejně nezbavíte a něco může být i horší. No a balená voda je většinou jen drahá voda z kohoutku dlouho ležící v petce, takže taky ňamka. V tomhle případě si člověk asi nevybere, takže prostě budu pít tu kohoutkovou s tím, že si občas dám svůj oblíbený čaj a někdy i sodovku, protože občas mám prostě potřebu bublinek :D.

Každopádně zjišťování mnoha věcí o jídle a některé mé problémy a nespokojenost se sebou mě konečně donutily najít v sobě pevnou vůli a pomohly mi zatvrdit se. Myslím si, že tentokrát doopravdy, cítím to jinak než dřív, když jsem to zkoušela. Chci změnit svou životosprávu, styl života a najít nějakou cestu k co nejlepšímu zdraví a musím se naučit být na sebe přísná a nedovolit si spadnout zase zpátky. Je to úplně to samé jako kouření, alkohol, gamblerství atd…

Jelikož nemám žádné úžasné vědomosti, jdu do toho postupně. Jako první jsem si zakázala veškeré sladké. Jakékoliv cukry navíc. Zpočátku odmítám úplně vše, i ovesné kaše na sladký způsob a podobné věci (To možná zařadím za čas). S tím, že jsem si řekla, že vždy jednou měsíčně si pečlivě vyberu, na co mám doopravdy chuť a to si pak koupím jako odměnu, která mi připomene, že sladké je sice strašně fajn, ale jen v omezené (pro mě ve velmi omezené) míře a že se musím naučit udržet se na uzdě a dát si opravdu jen to, co jsem si řekla. Po prvních třech měsících si možná dopřeju dvakrát do měsíce, ale na víc už to nikdy nezvednu. Vím, k čemu by to vedlo.

Se zákazem mlsání jsem rovnou také začala jíst co nejvíc pravidelně. Ráno si dávám vlažnou vodu s citronem. Nevím, jak moc to doopravdy prospívá nebo neprospívá, ale je to docela fajn rituál, na který už jsem si zvykla, a vypít se to v pohodě dá.

Můj velký problém je zatím pohyb. Musím se aspoň ve volných dnech donutit chodit na dlouhé procházky a možná opravdu zatnout zuby a zkoušet ten rotoped, na který se mi doma už pár let práší.

Se sladkým jsem začala odmítat i kravské mléko po tom, co vše už jsem se o něm dočetla a ani nevím, jestli o něm chci zjišťovat věci dál. Problém je ten, že z mléka je sýr i bílý jogurt, to zatím nevím, jak bych měla nahradit. Stejně tak bych ráda omezila maso a výrobky z masa, což taky nevím, jak provedu, když už od dětství většina vařených jídel je u nás s masem. Taky bych se co nejvíc ráda zbavila bílé mouky, ale problém je jak nahradit pečivo. V obchodech je upečené pečivo více méně jen z bílé mouky a celozrnné pečivo dle všeho není o nic zdravější než normální chleba nebo rohlíky, protože mouku používají vlastně furt stejnou. Péct doma si fakt nechci, takže prostě ve spoustě věcí mě čeká hodně hledání, objevování a zkoušení, abych mohla svoje stravování postupně ozdravovat.

Není to žádná sranda. Nestačí počítat kalorie, jak už jsem taky jednou zkoušela. Možná tím zhubnete, ale zdraví si až tak nevylepšíte.

Zatím nejsem stoprocentně rozhodnutá, ale po poslední návštěvě mé obezitoložky, kam chodím asi třičtvrtě roku, jsem se více méně rozhodla, že už k ní nepůjdu. Naštvala mě svým přístupem. Začala jsem k ní chodit, aby mi pomohla, ale akorát mi udělala krevní testy, říkala furt, že se musím hlavně hýbat, že tam není od toho, aby mi něco zakazovala a co fakt nerada vidí, jsou chipsy a tatarka. Když jsem jí ukázala poslední jídelníček, kde jsem sice jedla dost pravidelně a ne nějak hrozně moc, ale převládalo tam v podstatě dost pečivo, ovoce a zeleniny tam zrovna moc nebylo, řekla, že s jídelníčkem nemá v podstatě problém, že na udržení váhy to je, ale musím se hýbat a hrozně nechtěla věřit tomu, že nemůžu dát šedesát korun týdně na nějakou jejich posilovnu, abych tam aspoň jednou zašla. No, prostě nemůžu, když máme nelehkou finanční situaci a ani nechci, protože jsem se tam byla podívat a necítila jsem se tam dobře. Upřednostňuju aspoň z počátku ten vlastní pohyb. Nevím, jak moc by člověku s mojí nadváhou pomohla posilovna.

Možná za ní na prohlídky budu chodit aspoň, abych se třeba sem tam dočkala nějakých dalších krevních testů, abych třeba věděla, jestli se situace ohledně cukrů a podobně lepší, ale jinak mi tahle doktorka k ničemu není. Když bych chtěla konzultovat potraviny a jídelníček, chtěla by mě posílat za nějakou jinou paní a s tím jsem teda fakt nepočítala a nelíbí se mi to.

Dnes je to devatenáctý den, co jsem bez sladkého a snažím se žít nějak zdravěji. S pohybem jsem zatím nic moc neudělala, ale i dosavadní změny už přináší ovoce. Primárně se snažím o lepší zdraví a hubnutí má být spíš vedlejší výsledek, abych se náhodou nenechala pohlcovat jen tím, jak co nejrychleji shodit co nejvíc kilo. Zatím mi to přineslo dvě kila dole a i to potěší.

Co na sobě pozoruju je to, že jsem o dost vzteklejší :D Hodně nadávám, rychle se vytočím, jsem nepříjemná. Nevím jestli je to jen tím odstraněním sladkýho nebo jestli je v tom i něco jinýho, ale doufám, že se to časem ztratí.

Pro tenhle článek jsem se rozhodla proto, že mi nahrálo aktuální téma týdne a taky proto, že když to napíšu na blog, bude mě to snad ještě víc nutit vytrvat, abych se s vámi mohla dělit o úspěchy, poznatky atd. než aby byl zase brzo se vším konec.

Každopádně, zjišťuju, že vše je opravdu především v naší hlavě a je na nás, abychom si to tam srovnali a nějak s tím pracovali. Jen to chce čas a dělat to z vlastní vůle, ne z donucení od někoho jiného.

Díky všem, co článek přečetli, těžko říct, jestli to pro vás bylo čtení k něčemu. Pokud pro mě máte nějaké rady, vlastní zkušenosti a tak, určitě pište, třeba se mi něco bude hodit :)

Shrnutí roku 2014

7. ledna 2015 v 8:29 | Snapeova
Řekla jsem si, že i pro lepší přehled a případně připomenutí něčeho, co jste nečetli, ale mohlo by vás to zajímat, udělám tento článek. Navíc uvidíte jak (ne)pracovitá jsem byla.
***
Uveřejnila jsem celkem osm krátkých HP povídek a přiznám se, že letos z toho byly napsané jen čtyři. Díky starým zásobám jsem se flákala, i když maturita a další věci je snad dobrý důvod :D

Tady je seznam těchto povídek od nejdříve přidané po nejnovější:
Pravá láska nikdy neumírá - postavy: Mladý Brumbál, jeho bratr a Grindelwald (slash)

Odměna pro Severuse - Postavy: Severus Snape, Lucius Malfoy (slash)

Ranní překvapení - Postavy: Draco Malfoy, Hermiona Grangerová

Dobby radí s láskou - Postavy: Dobby, Lenka Láskorádová, Neville Longbottom

Hořko - sladká překvapení - Postavy: Ginny Weasleyová, Harry Potter, Draco Malfoy, Hermiona Grangerová, Parvati Patilová

Můj alternativní konec Harryho Pottera - Postavy: Harry Potter, Hermiona Grangerová, Severus Snape, Draco Malfoy, Voldemort (na tři části)

Zlo v patách - Postavy: Lily Evansová, James Potter + zbytek Pobertů, Filch a jeho kočka

První setkání - Postavy: Nymfadora Tonksová, Remus Lupin, Sirius Black

*
První kapitolu jsem přidala sice těsně před koncem roku 2013, ale jinak celá HP kapitolová povídka Zrada zrozená ze lži patří do minulého roku, kdy jste se s ní mohli velmi pravidelně setkávat. Dopřidána byla v září. (Hlavní postavy: mladý Lucius Malfoy a Jennifer Carterová - Autorská postava)

V minulém roce se mi nepovedlo dokončit žádnou další kapitolovku, ale v prosinci jsem jednu rozepsala, tak kolem jara by se snad mohla začít objevovat na blogu, což neslibuju, ale sama v to doufám.

Ohledně vlastních příběhů, které by byly dost dlouhé, aby z nich byly kapitolové je to zatím na nule. Nápady sice jsou, ale zatím nic, co bych dost dotáhla, abych vůbec začla psát, tak možná v tomto novém roce, uvidíme, jestli se něco povede.

*
Přidala jsem tedy akorát 4 krátké vlastní příběhy a všechny mě vlastně napadly vždy na aktuální téma týdne. Opět jsou od nejstaršího po nejnovější:





*
Další věc jsou drabble, těch nepíšu až tak moc, takže HP jsem tento rok přidala jen dvě a to ty vánoční:



U vlastních drabble je počet o dvě vyšší. Dvě z nich jsou taktéž vánoční:





*
Moje poslední tvorba jsou recenze knih. Těch jsem v tomto roce přidala 20 a to na tyto knihy:





















*
Co až tak nepatří do celé této tvorby, jsou dva fotografické články. Jeden je z několika dní v Maďarsku. Ten druhý zachycuje přírodu ve dnech prosincové ledovky, která zasáhla skoro celou zemi.

Také jsem napsala článek o sociální fóbii, která je jedním z mých problémů. Tento článek se dostal i na hlavní stranu blog.cz a získal tak hodně zajímavých ohlasů od nejrůznějších lidí.

V lednu jsem vás seznámila i s tím, jaké všechny knihy jsem přečetla v roce 2013, tento měsíc tu bude stejný článek, který se bude zabývat přečtenými knihami v roce 2014.

Doufám, že rok 2015 bude produktivnější a celá tvorba bude kvalitnější, ale uvidíme jak moc budu mít času a produktivních chvilek :D

Které povídky nebo recenze z minulého roku vás zaujaly nejvíce a co byste si rádi přečetli v tomto roce? Máte nějaké názory nebo přípomínky, které byste mi rádi sdělili?

A samozřejmě nezapomeňte, že si můžete cokoliv přát, nebo se na cokoliv zeptat, jen počítejte s tím, že povídek na přání mám v tuto chvíli zadaných hodně, takže i když na tom budu pracovat, potrvá to :)

Sociální fobie - Co to je a jak se s ní žije...

15. června 2014 v 12:49 | Snapeova
Znáte pojem sociální fobie nebo jste o tom nikdy neslyšeli?

Je to třetí nejrozšířenější psychická nemoc a konkrétně je to porucha emocí. Všechny fobie se vyznačují chorobným a bezdůvodným strachem z různých věcí situací nebo lidí.

Právě fobie z lidí je sociální fobie. Člověk s touto nemocí má mnoho problémů ohledně normálního života. Komunikace s cizími lidmi je pro něj v podstatě nemožná.

Proč vůbec tento článek píšu? Protože minulé léto jsem na tom byla hůř než obvykle. Častěji se mi chtělo brečet a brečela jsem v podstatě i bezdůvodně a v jakékoliv situaci. Ne, že by se mi to stávalo všude, ale dřív se mi to prostě nestávalo. Moje máma viděla, že se něco děje a tak mě tak trochu dotáhla k psychiatričce. Samozřejmě s mým souhlasem. Věděla jsem, že takhle dál nemůžu. Stačila chvilka povídání a doktorka poznala, co je můj problém. I já jsem to z větší části věděla, jen jsem to neuměla pojmenovat a nevěděla, co bych s tím mohla dělat.

Liebster blog award 3 a 4

9. června 2014 v 11:09 | Snapeova
Už je to nějaký ten pátek, co jsem obdržela další dvě nominace :D Rozhodla jsem se tentokrát vyplnit opravdu jen otázky od blogerek, které mě nominovaly a dát to do jednoho článku. Opět se díky tomuto článku dozvíte něco o mě.
Na začátku blogu jsem nepsala žádný článek o sobě a ani dosud jsem podobné nepsala, protože jsem si myslela, že by to nikoho nezajímalo, ale možná se přeci jen mýlím a chcete vědět víc o člověku, který zde uveřejňuje svou tvorbu.

Pokud byste chtěli, napsala bych třeba článek o tom, co vše jsem dělala za školy, jaká byla maturita a do jaké to vlastně nastupuji práce a kdybyste měli zájem můžu napsat i takový ten klasický článek o sobě, ale základy už jste se myslím dozvěděli z tohoto projektu. Tak budu ráda, když mi aspoň řeknete jestli vás zajímají jen povídky a ostatní tvorba nebo stojíte i o nějaké články ohledně mého života, abych věděla jestli někdo bude číst, když sem tam napíšu něco, co se mě týká a co o mně něco prozrazuje.

Teď už k otázkám od holek a mým odpovědím.↓

Liebster blog award 2

21. dubna 2014 v 14:49 | Snapeova
Byla jsem po necelém půl roce znovu nominována do Liebster blog award a tak vám zde sestavím dalších deset faktů o mně a zodpovím 10 otázek od Nancy, která mě nominovala, ale už nebudu nominovat nikoho dalšího, protože ty, které bych nominovala už to také dělali a někteří i víckrát, takže si myslím, že by nebyli rádi :D.

10 faktů

1. Zbožňuju Emmu Watson
2. Čekám až mě napadne ohromující příběh, který by se hodil pro napsání knihy
3. Neumím chodit spát včas
4. Zamilovala jsem si Bubble tea od Bubbleology
5. Harry Potter knížky jsem četla opravdu mnohokrát. Už teď se těším až si po moc dlouhé době zase udělám čas na rereading
6. Nenávidím opilce. Celkově nechápu, když někdo moc často pije. Já si dám maximálně skleničku dvě a jednou za čas.
7. Nejradši si kupuju naúšnice, miluju je
8. Mám sociální fobii (někdo s podobným problémem?)
9. Jsem až moc líná
10. Nechci čtečku knih, i přes to, že je to pohodlnější a skladnější.

10 otázek od Nancy

1) Jakou barvu nosíš nejčasteji?
Trička mám nejvíc asi černá, bílá a šedá s potisky a pastelové barvy spíš nenosím, to bych musela mít jinou postavu. Ono nejvíc triček nacházím v těch třech jmenovaných barvách, ty jsou tak nejčastější.
2) Který film nemáš ráda?
To mě takhle asi konkrétně nenapadne, ale nemusím moc všechny ty Marvel hrdiny a tak, ale ne pro to, že by to byly fakt na prd filmy, prostě mě to neláká a vadí mi, že je toho moc. A pak nesnáším trapný nechuťárny jako Čelisti apod.
3) Máš nějaké domácí zvířátko? Jesli jo jaké?
Mám, psa. Je to desetiletý Bišon.
4) Jáký byl tvůj nejlepší dárek k narozeninám?
Už ani nevím co jsem dostala k narozeninám a co k vánocům, ale asi nový počítač.
5) Máš ráda výtvarku?
Když jsem byla na základce, tak jsem jí ráda měla. Chodila jsem i na keramiku, ta mě moc bavila.
6) Vadí ti chodit pozdě?
Vadí, ale poslední dobou neumím vyjít z domu včas.
7) Jakou barvou máš vymalovaný pokoj?
Vše se vymalovalo bílou, když jsme se stěhovali a mě to nevadí, stejně tam v podstatě jen spím, ale minulý pokoj jsem měla modrý a ráda bych jednou měla fialový.
8) Kreslíš ráda?
Jo, ale jde mi spíš kreslení podle předlohy, když už.
9) Jaké nemáš ráda ovoce?
Ananas. Celkově mám ráda spíš klasické ovoce a do toho exotického se moc nepouštím.
10) Jaké počasí máš nejraději?
Takové jarní, obloha vymetená, s nějakým tím mráčkem třeba. A tak něco mezi 15 a 20 stupni :)

Hunger Games

3. prosince 2013 v 13:59 | Snapeova
Tohle bude asi první jen čistě vykecávací článek. Asi to ještě nevíte, ale kromě Harryho Pottera jsem si zamilovala i Hunger Games a ani to netrvá moc dlouho. jsem tu krátce a moc toho o mě ještě vědět nemůžete, pokud mě neznáte i jinak než přes tento blog. S Hunger Games jsem začala snad někdy před rokem. Jako u všech slavných knih jsem byla zvědavá, co na tom ty lidi asi tak mají a proč je kolem toho zase tak velké bláznovství. První kniha mě uchvátila tak, že jsem nedokázala na další čekat taky v knihovně a okamžitě jsem si jela zbytek koupit :D. Takže doma mám takovou tu velkou bichli, ve které jsou všechny tři díly. První film už jsem viděla celkem dávno, ale myslím, že jsem měla poměrně smíšené dojmy. Nejdřív jsem si říkala, že Katniss i Peetu jsem si představovala totálně jinak, ale už jsem si zvykla a naopak myslím, že nemůže být dokonalejší Katniss než Jennifer Lawrence, kterou jsem si oblíbila podobně jako Emmu Watson, která je pro mě fakt číslo jedna v mém žebříčku oblíbenosti.

Více v celém článku→

Liebster blog award

17. listopadu 2013 v 16:39 | Snapeova
Ahoj, byla jsem nominována do Liebster blog award, takže by bylo načase odpovědět na otázky. Pokud to někdo nezná, běhá to po blodzích už docela dlouho, nominují se blogy s návštěvností pod 200 lidí. Každý řekne deset věcí o sobě a pak zodpoví otázky od člověka, který ho nominoval. Tohle je tudíž příležitost pro vás dozvědět se o mně něco více. Nakonec bych měla sestavit já deset otázek a nominovat také nějaké blogy. Tak jdeme na to.

10 věcí o mně

1. Zbožňuju fialovou barvu.
2. bloguju už 6. let.
3. Moje celoživotní láska je svět Harryho Pottera, prostě vše kolem toho.
4. Miluju sladké, ale ne přeslazené.
5. Jsem hodně citlivá a dovedu se vcítit do jiných lidí a jejich trápení.
6. Můj velký problém je jídlo. Ale bylo by na moc dlouho o tom vyprávět. Nechci vás unudit.
7. Tak jako spousta jiných toužím mít vydanou aspoň jednu knihu, ale zatím čekám na správný nápad. :)
8. Moc ráda fotím, nejčastěji oblohu, protože ta nikdy není stejná a vždy něco úžasného vykouzlí.
9. Toužím umět hrát na klavír, ale to je jeden z těch snů, co se mi asi nesplní, především myslím, že bych asi nedovedla porozumět notám. Na hudebce jsem je tehdy fakt nechápala. :D
10. Líbí se mi vše, co má něco společného s magií. Částečně v ní věřím. :)

Otázky od blogerky z blogu cincina.blog.cz

1. Máš písničku u které brečíš? Určitě jsou písně u kterých bych se dokázala rozbrečet a už se mi to i stalo, ale nedělám to nějak pravidelně nebo jen u jedné určité písně, takže nevím, ale myslím, že jsem jednou brečela u této→ Christina Aguilera - The Right man. Mimochodem jedna z mých dost oblíbených písní.
2. Zažila jsi smrt blízké osoby? V dětství, ale nebyla z rodiny.
3. Čteš knihy? Ano, hrozně ráda, jsem docela knihomol. :)
4. Máš více blogů nebo jen jeden? Mám dohromady dva.
5. Zažila jsi někdy zklamání? Každý nějaké zažil ať už malé téměř bezvýznamné nebo takové, které jím otřáslo. Já zažila obojí.
6. Bojíš se smrti? Bojím se, co vše bych tu zanechala. Rodinu, přátele a nedokončené věci nebo věci, které jsem ani nezačala nebo nepoznala. Bojím se více bolesti než samotné smrti. Smrt je přirozená, té se není třeba bát. Bojím se jen toho, jak k ní dojde a že to bude příliš brzo.
7. Bydlíš ve městě nebo na vesnici? Bydlela jsem ještě před rokem a půl na vesnici blízko města, teď už bydlím ve městě
8. Jak se momentálně cítíš? V tuhle chvíli docela pohodově.
9. Jakou máš barvu vlasů? Hnědou.
10. Sleduješ nějaký seriál? No jasně, většinu z nich díky mé kamarádce. Dřív jsem sledovala Upíří deníky a Once Upon a Time, ale ty mě přestaly po nějaké době bavít, i když jsem jejich první řady milovala. Teď sleduju Prolhané krásky. Nového Draculu, Posla ztracených duší, hru o trůny a Ravenswood a pokud jde o to, co je v televizi tak Gympl a Doktory z Počátků.

Otázky pro nominované:

1. Máš nějaké zvíře?
2. Co momentálně nejraději posloucháš?
3. Co děláš za školu nebo práci?
4. Co si momentálně hodně přeješ?
5. Děláš nebo rád/a koukáš na nějaký sport?
6. Jaké zvíře si toužíš třeba pohladit? (nemusí být skutečné)
7. Oblíbená činnost?
8. Jakou knížku právě čteš? Pokud nečteš, tak jaký film jsi naposled viděl/a?
9. V jakých cizích zemích jsi kdy byl/a ?
10. Tvé oblíbené pití? (alkoholické, nealkoholické, to už je na tobě)

No a teď se kouknem, koho jsem nominovala. Pokud už někoho z vás do tohoto projektu někdo nominoval, nenutím vás psát další článek (Případně můžete odpovědět jen na mé otázky). Já už bych třeba nevymyslela dalších deset věcí o sobě a otázky pro vás. Na vamýšlení takových věcí moc nejsem :D



PS: Na úvodní obrázek opět použita vlastní fotka. Je to Tančící dům v Praze při festivalu světla.
 
 

Reklama