Oheň, led a růže → 7. Strážní andělé a Lucifer (6/6)

27. března 2016 v 8:09 | Snapeova |  Oheň, led a růže
Nechtěně jsem pozapomněla na přidávání dalších částí. Konečně tedy poslední část sedmé kapitoly. Samantha se na ošetřovně setká s Elizabeth a bude s ní mít důležitý rozhovor. Podobné nelehké rozmluvy ji čekají i s Elizabethinou kamarádkou Lily a samotným Brumbálem.
***
"Co tady děláš, Van?" zeptala se Sam napůl udiveně, napůl rozčíleně své mladší sestry, když vešla na ošetřovnu. "Vždyť jsem ti přece říkala, že Elizabeth zatím nemáš navštěvovat a tys mi to slíbila."
"Já vím," zatvářila se smutně oslovená. "Ale já jsem Liz prostě musela vidět. Nemohla jsem to vydržet."
Samantha si jen povzdechla. Nemínila sestře nijak nadávat, protože věděla, že by na ni pak byla akorát naštvaná a myslela by si, že jí to přece jen zakázala kvůli předpokládanému faktu, že tu holku nesnáší.

"A navíc, Liz už je dobře. Nijak jsem ji nerozrušila, ani nic jiného, nemusíš se bát," řekla Van smířlivým tónem.
"Dobře," vydechla Sam rezignovaně.
"No, radši půjdu," podotkla Van, když vycítila jaké je v místnosti napětí. Rozloučila se s Elizabeth, mávla své sestře a už upalovala pryč.


"Ošetřovatelka je teď pryč, přijde za chvíli," promluvila Liz do ticha.
Samantha jen kývla a sedla si na postel, kde před několika dny ležela. Posadila se tak, aby byla čelem k Lizině lůžku. Dívala se však někam do dáli a dívku před sebou nevnímala. Nejspíš o něčem přemýšlela. Sam byla právě odlíčená kvůli prohlídce, takže když se na ní Elizabeth zadívala pozorněji, všimla si několika šrámů táhnoucích se jí po tvářích a velikých, již skoro zmizelých modřin. Odskákala si snad její záchranu? Bylo na ní vidět, že je unavená a vystresovaná. Za těch posledních pár dní, jako by zestárla alespoň o pět let. Najednou bylo Liz Samanthy trochu líto.

Sam po chvíli zaměřila svůj zrak na zem, očividně byla zpátky v realitě. Poté se rozhlédla po celé ošetřovně a téměř úlevně se podívala přímo na Elizabeth. "Mám na tebe prosbu," začala váhavě, doufajíc, že ji ta holka nepošle do háje dřív, než stačí něco říct.
"Jakou?" optala se Liz ostražitě.
"Chtěla bych tě poprosit, aby ses s mou sestrou scházela, co nejméně to půjde," vysoukala ze sebe Fletcherová upřímně. Usoudila, že tahle cesta bude nejspíš nejlepší.
"K tomu mě nemůžeš donutit. Tohle je věc tvé sestry. Neměla bys jí přikazovat, s kým se má bavit," začala překvapeně a trochu rozhozeně Elizabeth.
"Necháš mě, prosím, domluvit?" skočila jí Sam nakvašeně do řeči. Když Liz, k Samanthy velkému překvapení, zmlkla, pokračovala: "Nejde o to, že bych se vás snažila rozeštvat. Upřímně, je mi jedno, že se s tebou má sestra baví. Když si tě oblíbila, je to její věc, jak říkáš. Vím sama moc dobře, že bych se jí do toho neměla plést, ale tady jde o něco jiného. Zbytek mojí party mi řekl, že jestli se k tobě přiblížím s jiným než zlým úmyslem, tak si to tentokrát odskáču."
"Zdá se, že už sis to stejně odskákala," poukázala Liz na její modřiny a opět ji tím přerušila. Samantha po ní jen hodila vražedný pohled, avšak nic neřekla, díky čemuž Elizabeth poznala, že má pravdu.

"Přestaneš mi už skákat do řeči nebo bys radši zkameněla? Nemuselo by pak pro tebe být tak těžké držet chvíli klapačku zavřenou," rozčílila se už Samantha.
"Laskavě šetři dechem Fletcherová! Nejsem na nějaký tvoje rozkazování či dokonce vyhrožovaní zvědavá, takže řekni, co mi k sakru chceš. Jinak můžeš jít, odkud jsi přišla," vyplivla Elizabeth. Už měla všeho tak akorát dost.
"Řekli mi také, že když se s tebou bude má sestra dál bavit a oni vás při tom uvidí, tak si to odskáče i ona, nemluvě o tobě samozřejmě. Chci tím říct, že my tři - já, Severus a Draco, jsme teď v nebezpečí a také každý od nás, kdo by se s tebou bavil jinak, než s úmyslem ti ublížit. Až vyjdeš z ochranných křídel téhle ošetřovny, čeká tě venku opravdový peklo. Měla by ses připravit na fakt, že nikdo z naší koleje se s tebou nebude bavit. Buď proto, že souhlasí s naší partou nebo se nás jednoduše bojí. Jde mi hlavně o mou sestru. Řekla bych jí, ať se s tebou nestýká, ale nemůžu jí vysvětlit důvody a je jasné, co by si myslela. Byla by toho názoru, že jí od tebe chci odehnat a na just by za tebou chodila ještě víc. Nechci o ni přijít, chápeš?" ze Sam v tu chvíli vyzařovala čirá zoufalost.

"Nemusíš se bát, na konci roku vám všem dám pokoj. Kdybych nemusela, tak odcházet nebudu, avšak nechci Vanesse, a také tobě, způsobit další potíže. Mrzí mě, co se ti kvůli mně stalo, ať už ti udělali cokoliv. Nechtěla jsem do Zmijozelu. Celou dobu jsem doufala, že mě Moudrý klobouk zařadí do Nebelvíru a byla jsem si téměř zcela jistá, že se tam dostanu. Chtěla jsem jít na nejprestižnější kouzelnickou školu současnosti. Přála jsem si zde uplatnit své znalosti. Tady se, k mé nelibosti, bohužel vedou jen bezcenné války a studenti si tu, kdoví proč, jen ubližují." pak se odmlčela a povzdechla si. Samanthu trochu překvapil její monolog a uvědomila si, jakou má pravdu. Vždyť na téhle škole se opravdu jen věčně vedly spory mezi jednotlivými kolejemi a bohužel i mezi samotnými žáky. Bylo neuvěřitelné, jak strach z narůstající moci Voldemorta dokázal všechno tak moc ovlivnit.

Poté vešla na ošetřovnu Poppy a pousmála se, když viděla Samanthu. Následně mladé slečně zkontrolovala nohu, na kterou už dva dny ani nekulhala, podívala se na téměř zhojenou jizvu na dívčině ruce a shledala, že se všechno úspěšně hojí a modřiny jsou také téměř pryč. S doporučením, aby na sebe dávala pozor, ji pak poslala pryč.

Když se Sam ocitla před ošetřovnou, nevěděla, kam jít. Kousek naproti ní šla Lily Evansová, zjevně zamyšlená a koukala do země.
"Hej… ehm… Lily?" zavolala na ní nesměle Samantha, rozhlížejíc se na všechny strany, jestli náhodou někdo nejde.
Oslovená na ní překvapeně pohlédla a ostražitě řekla: "Jo? Co je?"

Sam k ní popoběhla a Lily se rozmýšlela, jestli se náhodou nemá dát na útěk. Už pomalu sahala po své hůlce. Semi si toho všimla a snažila se jí uklidnit.
"Neboj se, nechci ti ublížit, potřebuji s tebou mluvit."
"Jo? A o čem asi?" ohradila se hned naježeně Evansová.
"O Elizabeth," vyhrkla rychle, majíc obavy, že by ta holka mohla náhle vytáhnout hůlku a použít ji. Lily se na ni dívala značně nevěřícně.
"Chci ti jen říct, že celá naše kolej má na tvou očividně nejlepší přítelkyni v této době spadeno. Snaž se, prosím, abyste s ní ty a tví kamarádíčci byli co nejvíc. Chraňte ji každou chvíli, kdy to jen půjde. U nás není nikdo, kdo by ji mohl ochránit. Já už jí znovu pomoct nemůžu, ani kdybych chtěla," mluvila Fletcherová naprosto vážně, doufajíc, že jí Lily věnuje dostatečnou pozornost, poněvadž na ni zírala, jakoby snad právě viděla ducha.

Najednou se za rohem objevila Bellatrix. Samantha tedy přimáčkla Lily ke stěně.
"Laskavě se mi příště nepleť do cesty, ty špinavá mudlovská šmejdko," zasyčela jí dostatečně hlasitě do tváře a strčila do ní, tak že se Evansová poroučela k zemi. Sam pak odešla. Prošla kolem Belly a pozdravila se s ní. Lily byla z toho všeho dost zmatená, ale částečně pochopila, když uviděla Bellatrix kus před sebou. Radši se ihned zvedla a rychlým krokem zamířila pryč.

Samantha se chvilku poté z ničeho nic rozhodla, kam půjde. Věděla, že riskuje, netušila ani, co ji tam čeká. Co když z ní něco vymámí? Avšak touha ochránit svou sestru byla silnější. Rozhodným krokem se tedy vydala do Brumbálovy pracovny. Postavila se před chrliče a dumala nad tím, jaké by mohlo být heslo. Vyzkoušela jich snad sto. Od cukrátek po zvířata a už se chtěla dát na odchod, když se chrlič najednou začal pohybovat. Vyšla po točících se schodech, s úmyslem zaklepat, ale dveře do pracovny byly již otevřené. Ředitel na ni za stolem čekal s přívětivým úsměvem
"Dobrý den, slečno Fletcherová, posaďte se," pokynul ke křeslu naproti sobě. Sam zavřela dveře a váhavě se usadila do křesla. V duchu si začala vyčítat, že sem vůbec lezla.

"Hádám, že jste sem kvůli něčemu přišla," řekl Brumbál, když Semi nějakou dobu nerozhodně mlčela. Nevěděla, jak by měla začít a ani, zda má vůbec něco říkat.
"Já... bojím se o svou sestru," vyhrkla najednou, pokračujíc: "Chtěla bych se zeptat, jestli byste jí mohl poskytnout nějakou ochranu nebo něco takového?" Albus se na ní zvláštně podíval.
"A před čím chcete svou sestru chránit?" To byla přesně ta otázka, jíž se obávala.
"Eh... no, někteří z mých přátel nesnesou její chování. Je to malé dítě a chová se, jak se jí zachce a oni mi řekli, že když jí neřeknu, aby se chovala, jak chtějí oni, tak jí i mě něco provedou." Snažila se mu to říct nějakou oklikou, avšak nakonec to celé vyznělo jako totální blbost. Úplně se do celého svého, trochu poupraveného, problému zamotala a bylo jí jasné, že téhle historce Brumbál neuvěří. Ředitel se ovšem na nic neptal a jen řekl:
"Dobrá, nasadím na ni jednoho domácího skřítka. Bude jí hlídat a v případě potřeby zasáhne."

Sam na něj vykulila oči. Vůbec nečekala, že jí vážně pomůže. Myslela, že bude chtít pořádné vysvětlení.
"To je vše?" optal se Brumbál a zadíval se přes obroučky svých brýlí do stále drobet tajemných očí naproti němu.
"No, asi ano," odpověděla Samantha váhavě.
"Nechcete se mi s něčím svěřit?" nedal si pokoj stařík, upírajíc na dívčinu před sebou rentgenový pohled.
"Myslím, že není s čím," vykrucovalo se mu hádě z hrsti.
"Copak si nepřejete, aby byl potrestán ten, co vám ublížil?" zeptal se Brumbál najednou tiše. "Nechápu, o čem to mluvíte," řekla mírně rozhněvaně, chvějícím se hlasem.
"Myslel jsem, že byste byla ráda, kdyby v této věci zavládla spravedlnost," prohlásil na rovinu. Vůbec se nesnažil skrýt svůj údiv.
"Pane řediteli, život není fér a tady už žádná spravedlnost nepomůže. Všechno by se tím jen zhoršilo. Vše, co se již stalo, zpátky nevrátíte. Stejně jako neoživíte mrtvého. Snažím se zapomenout a začínám v tom být úspěšná. Nemá cenu něco napravovat, je prostě pozdě." Albus se na ni smutně podíval: "Proč se vůbec bavíte s lidmi, kteří vám jen ubližují, slečno Fletcherová?" ptal se dál.
"Všichni mi neubližují," odpověděla vzdorovitě, dodávajíc: "Jsou to moji přátelé a je to má věc. A myslíte si snad, že i kdybych chtěla od nich odejít, tak bych mohla, aniž bych za to zaplatila životem svým a nejspíš i životem své sestry?" S těmito slovy se otočila směrem ke dveřím. Než se zaklaply, zaslechl Brumbál ještě tiché: "Děkuji za svou sestru, pane..."

8. Slza štěstí v neštěstí (1/7)→
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lessien Lessien | Web | 27. března 2016 v 16:52 | Reagovat

Pěkná kapitola :) těším se na další

2 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 28. března 2016 v 7:54 | Reagovat

Dokonale napsáno ;-)

3 Kikča Kikča | E-mail | Web | 3. května 2016 v 18:35 | Reagovat

Vážně úžasná kapitola, nemám co dodat, jenom asi to že se těším na další :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama