Oheň, led a růže → 7. Strážní andělé a Lucifer (5/6)

17. listopadu 2015 v 10:39 | Snapeova |  Oheň, led a růže
Samantha končí rekonvalescenci a s pomocí svých dvou věrných přátel se snaží oklepat z nedávné události a navrátit se do normálního školního života. Musí si opět zvyknout na lidi kolem a nevidět nebezpečí za každým rohem. V této části má také důvěrný rozhovor s Dracem.
***
Severus se Samanthou strávil i další dva dny, které zbývaly do její návštěvy na ošetřovně. Většinou byla zavřená v ložnici a společně s ním se učila probíranou látku, aby se její myšlenky nemohly zabývat něčím jiným. Její modřiny mezitím úspěšně mizely a obličej už neměla oteklý. Občas ji Severus dotáhl do společenské místnosti. Musela si začít zvykat na lidi, jejich blízkost a doteky. Vše pro ni bylo těžké, měla po tom incidentu strašný strach. Nejvíce z toho, že by se tam mohl ukázat Lucius, ale po něm nebylo ani vidu ani slechu.



Párkrát viděla Bellatrix, jež po ní vrhala posměšné pohledy. Severus ji ve společenské místnosti téměř vždy držel za ruku, jelikož ho ona odmítala pustit. To jen pomáhalo rozšiřovat klepy o tom, že spolu začali chodit, což však neřešili. Snažili se všechny pohledy a řeči ignorovat. Sam vadilo, že do toho Severuse zatáhla, avšak byla mu vděčná za vše, co pro ni udělal, a hlavně za to, že všechno tohle snášel. V některých klucích poznala její obecenstvo. Někteří z nich vždycky vyhledávali její pohled a dělali oplzlá gesta. Pak se smáli jako idioti, když zabořila hlavu do Severusova hábitu.

Poslední den, kdy měla jít na ošetřovnu, ji Severus časně vzbudil a řekl, ať se oblékne, že si udělají procházku hradem. Nechtělo se jí, jenže věděla, že svůj strach musí překonat a to co nejdřív. Ublížil jí přece jen Lucius. Nesmí se bát všech. Došla se tedy osprchovat a nalíčila se, aby zakryla poslední téměř vybledlé modřiny. Severus jí také pomohl ohledně jejích snů a myšlenek týkajících se Luciuse. Poradil jí, ať si před spaním zkusí vyčistit a obrnit mysl. Kupodivu to vážně pomáhalo udržovat ty nejčernější myšlenky stranou.

Oblékla si nejdelší školní sukni, jakou ve skříni našla, a vzala si k tomu černý rolák. Pak byla připravená vyrazit. Ve společenské místnosti na ni pod schody čekal Severus a s ním i Draco. Přišla k nim, s úsměvem je pozdravila a rozhodně je oba vzala za ruku. Pomalu jí přestával vadit Dracův dotek, ale stále to nebylo ono. Vyděsilo ji, když se jí nečekaně dotknul.
"Takže… Kam máme namířeno, Severusi?" otočila se na šéfa dnešní výpravy. Prohlásil, že jako první se konečně půjdou nasnídat do Velké síně. Když byla na pokoji, tak jim vždy Draco něco donesl. Vydali se tedy bradavickými chodbami vstříc další překážce, kterou Samantha prostě hodlala překonat. Moment, kdy tudy šla naposledy, se jí zdál vzdálený celou věčnost.

Když prošli dveřmi do Velké síně, jež byla téměř prázdná, ozvalo se za nimi: "Podívejme se, koho to tu máme!" Zmijozelská trojice se otočila, zjišťujíc, že jejich rušiteli jsou samozřejmě Poberti. Draco otráveně protočil oči v sloup. "Nazdar Fletcherová, dlouho jsem tě neviděl," zaměřil se na ni James.
"Aspoň, že tak," odpověděla oslovená, pokračujíc: "Byly to velmi klidné dny, když jsem se na tebe nemusela dívat."
James se jen uchechtl a pronesl: "Nápodobně," dodávajíc jakoby mimochodem: "Slyšel jsem, že sis konečně vybrala," významně se zadíval na Severuse.
"To víš, bylo to fakt těžké, ale už mám jasno," řekla falešně přesvědčivým tónem Sam. "Jsem tak nesmírně šťastná," zamrkala a měla co dělat, aby se nezačala smát.

"Oh, už vím, rozhodla jsem se...bude to Srabuuuuus," pronesl pištivým hláskem Sirius. Lítal v jedné z uliček dokolečka a vypadal při tom značně přitepleně. Sam nechápala, že mu nevadí dělat ze sebe blázna. Tohle jeho představení však bylo neskutečně vtipné. Nejen, že doslova řvali smíchy Poberti, ale začala se smát i ona. Prostě už se neudržela. Smála se, až se za břicho popadala, což bylo poprvé po několika dnech, kdy se otevřeně a od srdce bavila. V tu chvíli si připadala naprosto bezstarostně. Jakoby smích odplavil vše zlé. Sirius se zarazil a vypadal jak zmoklá slepice. Myslel si, jak ji tím naštve a ona se místo toho směje. Jeho výraz rozesmál Sam nanovo a brzy už ji z toho bolela bránice.

Všichni Poberti na Samanthu udiveně zírali. Nikdy ji neviděli se takhle smát, její obličej opustily veškeré přetvářky spojené s nenávistí vůči jejich partě. V té chvíli vypadala tak skutečně lidsky, ne jako jedna z budoucích Smrtijedů. Od vstupu do Velké síně k nim dolehl další smích, tichý a pobavený. Ve dveřích stál Brumbál, který celou scénu pozoroval.
"Pane Blacku, asi budu uvažovat o zřízení dramatického kroužku," pronesl s cukajícími koutky a jiskřičkami v očích. Kamarádi osloveného chlapce se začali opět smát a on z toho byl trochu mimo, poté se ale ušklíbl. Brumbál se pak mile usmál na zmijozelskou trojici a odešel ke svému stolu.
"Díky, šášo, dneska jsem se vážně pobavila," řekla směrem k Siriusovi Sam, otírajíc si slzy smíchu. Pak zanechala Poberty za sebou a společně se svými dvěma strážnými anděli se šla nasnídat.

Po snídani se vydali na bradavické pozemky. Za chvíli Severus nedaleko zpozoroval profesora Křiklana. Zastavil se se slovy: "Jděte chvíli sami, pak přijdu. Potřebuji se Křiklana na něco zeptat." Oba přikývli a pokračovali v cestě k jezeru. Draco vzal Sam kolem ramen. Tu takové nečekané gesto vylekalo, ale jinak jí to nevadilo.

"Naschvál?" zeptala se.
Blonďák věděl, co má na mysli. "Ano, chtěl jsem zjistit tvoji reakci. Už si na mě konečně začínáš zvykat?" upřel své pronikavé šedé oči na dívku po svém boku.
"Jo, snažím se. Čím méně na celou tu událost myslím, a čím víc jí zastrkuji do nejtemnějšího kouta své mysli, tím víc je vše snesitelnější. Pokouším se neustále přesvědčovat, že šlo jen o příliš živý sen. Jsem si jistá, že jednou tomu budu stoprocentně věřit."
"Měl jsem chuť ho zabít, vlastně ji mám pořád. Ničilo mě, tě vidět v jeho moci, téměř bez špetky života. Nejhorší je, že se to všechno stalo jen kvůli mojí špatný paměti," řekl se smutkem v hlase nejmladší Malfoy, dívajíc se do země.
Zastavila se a otočila se k němu čelem. "To není pravda, Draco. Nic ti nevyčítám, nemůžeš za nic z toho, co se stalo. Stejně tak můžu vyčítat sobě, že jsem ti ty poznámky nepřipomněla nebo jsem radši nedělala jiný úkol. Prostě se stalo. Už o tom nechci mluvit, a hlavně nechci slyšet nesmysly o něčí vině. Jsem vám dvěma nesmírně vděčná, že jste přišli včas. Nejdřív jsem si přála zemřít. Nevím, jestli ti to Severus říkal... Snažila jsem se pak i zabít."
Vykulil na ní oči. "Cože jsi?"
"Jo, u nás v koupelně byla sklenička na vyplachování úst… Pořád mě pronásledovaly jeho pohledy a doteky. Vzala jsem jí a hodila s ní o zeď. Sáhla jsem pro jeden z těch střepů, že si s ním proříznu tepnu, jenže Severus přišel dřív, než jsem stihla vůbec něco udělat. V té chvíli jsem na něj byla skoro naštvaná. Teď je tomu naopak. Díky vám jsem zjistila, že život má stále cenu, tudíž je naprosto k ničemu utápět se v sebelítosti a vzpomínkách. Nemám ponětí, co bych si bez vás počala. Jste jak moji strážní andělé," zasmála se Fletcherová.

Oba se posadili na trávu pod mohutný strom u jezera, mlčeli a vnímali zvuky přírody.
"Draco, co tě trápí?" přerušila ticho najednou Samantha.
"Cože?" vylekal se oslovený.
"Vidím na tobě, že tě něco trápí. Už to po všech těch letech poznám," konstatovala.
"No, to nic není, vážně," zapíral tvrdošíjně.
"Já ti dám, že to nic není! Copak ty mi nevěříš?" zamračila se drobet dotčeně jeho kamarádka. "Sám vše pořádně nechápu a nevím, jestli bych ti o tom měl říkat. Možná bych si vše měl nechat jen pro sebe," snažil se Malfoy zamluvit své starosti.
"Právě jsi ještě víc rozdmýchal mou zvědavost, víš?" pousmála se povzbudivě jeho posluchačka.
"Slib mi na svůj život, že to nikomu nepovíš, ani Severusovi," řekl najednou vyslýchaný zcela vážně.
"Slibuji, kámo, mě můžeš vždycky věřit," přikývla Fletcherová, už celá napnutá.

"No, vůbec se v tom prostě nevyznám," vzdychl si blonďák po chvilce rozmýšlení, kde by asi tak začal.
"Tak dělej! Leze to z tebe jak z chlupatý deky. Vyklop to už," pobídla svého kamaráda drobet netrpělivě. Nešťastně si skousl ret a začal s popisováním svého vnitřního rozbouřeného světa.

"Jsem zmatený. Netuším, jak se mám chovat k Liz. Pořád se ptám sám sebe: 'Mám se s ní bavit? Ano, ne? Mám se k ní chovat mile nebo tak jak doposud? Co bude lepší pro mě a co zas pro ni? Co k ní vlastně cítím? Je to nenávist, porozumění, kamarádství, touha či dokonce okouzlení? Jsem z toho na nervy. V hlavě mi víří tisíce myšlenek. Za těch několik dní, co jsem s ní sám na ošetřovně, jsem se k ní choval celou dobu mile, bez jakékoliv masky. Mohl jsem být v její přítomnosti naprosto přirozený a ona také. Chovala se ke mně, jako bych jí snad nikdy v životě neublížil. Možná mi i začíná důvěřovat. Pak si zas však říkám, že bych se k ní měl chovat hnusně jako předtím a nesnášet ji, protože jinak budeme oba brzo mrtví. Jsem prostě v koncích, Semi, a nejhorší je, že mám strach. Hrozně se bojím, že zjistí, kdo jí všechno tohle způsobil. Třeba si vzpomene, že jsem jí to svinstvo do pití dal já. Bude mě pak nenávidět po zbytek života. Co potom budu dělat? Už nikdy nezískám zpět její důvěru. Neměl jsem to nechat zajít takhle daleko. Měl jsem jí dál nesnášet, bylo by to o tolik jednodušší." S lokty opřenými o vlastní kolena a s hlavou v dlaních čekal, až vše jeho posluchačka vstřebá.

"Naprosto tvoje pocity chápu, Draco. Vím jaké to je být zmatený z vlastních citů a nevědět, jak se chovat." Oslovený zdvihl hlavu a tázavě se na svou kamarádku podíval. Jen se na něj usmála, zvedla se a podala mu ruku, aby mohl také opustit ještě vlhkou trávu. Poté se mu rozhodla trochu pomoct. "Nevím, co ti poradit, Draco. Na jednu stranu ti chci říct, aby ses k Liz choval, jak ti radí srdce, ale na druhou stranu se od nás něco očekává. Všichni kolem nás chtějí, abychom se stali Smrtijedy a v tom případě bychom se neměli bavit s lidmi jí podobnými."

"Proč ty ses vlastně přidala k nám, Sam? K budoucím Smrtijedům?" nadzvedl blonďák jedno obočí. Na tuhle otázku se chtěl zeptat už dlouho, poněvadž na své kamarádce viděl, jak moc ji to všechno někdy štve. Četl jí z očí touhu být normální holka a svobodně se bavit s kýmkoliv o čemkoliv. Zvědavě se vyptával dál: "Po tobě to přeci rodiče nechtějí nebo ano?"
"Ne," odpověděla tázaná, dívajíc se do země. "Měla jsem důvod, proč se spřátelit s celou vaší partou a přidat se k budoucím Smrtijedům. Na jednu stranu mě fascinuje všechno kolem černé magie, ale začínám zjišťovat, že Voldemortovi nejde o nic jiného než o vraždění a získání moci nad světem. Myslela jsem, že chce něčeho dosáhnout, změnit náš svět k lepšímu a ne jen bezcílně zabíjet mudly a mudlovské šmejdy. Očekávala jsem od tak nadaného a geniálního kouzelníka trochu více a musím přiznat, že tohle poznání mě zklamalo, avšak i kdybych snad chtěla odejít, nemohla bych. Pokud bych tak učinila, zabila by mě celá naše parta nebo přímo on sám."
"Tohle však nebyly jediné důvody, proč se k nám přidat nebo snad ano?" chytl mladý Malfoy Fletcherovou opět kolem ramen a přivinul si ji blíže k sobě. Chtěl jí tak dát najevo, že mu může říct cokoliv.
"Ne, Draco, ale dnes se mě na to, prosím, neptej. Ještě nejsem připravená se někomu tolik zpovídat. Vím, že tys mi své tajemství prozradil. Také ti své jednou povím, avšak až nastane správná chvíle." Jmenovaný věděl, že svůj slib dodrží, tak se na ni jen mírně pousmál a oba se vydali dál, majíc o čem přemýšlet. Za chvíli je dohonil Severus.

Zbytek dopoledne se všichni tři procházeli hradem. Kluci tak nutili Samanthu zvykat si opět na přeplněné nebo i strašidelně liduprázdné chodby. Když přišli do Velké síně na oběd, pocítila potřebu utéct. Uvnitř byla snad celá škola, což malou dušičku drobné dívky dost děsilo. Nakonec ji její dva strážní andělé dotlačili ke zmijozelskému stolu. Nic nesnědla, díky hrdlu staženému úzkostí, a stále se vystrašeně koukala po všech kolem, přesvědčujíc se, že jí nikdo neublíží.

Po obědě měla vyrazit na ošetřovnu. Kluci jí řekli, že by tenhle menší výlet mohla absolvovat sama, přičemž náhle znervózněla. Když nebudou s ní, tak už ji nemá kdo chránit. Za každým rohem viděla potenciální nebezpečí. Rozeběhla se, doslova letěla rychlostí blesku bradavickými chodbami, až na ošetřovnu. Rozrazila dveře a zůstala stát jako opařená. Scéna před ní jí vyrazila dech. U Elizabethiny postele seděla Vanessa a obě se něčemu bezstarostně smály.

→7. Strážní andělé a Lucifer (6/6)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama