Co bude dál?

27. března 2015 v 17:19 | Snapeova |  Krátké povídky (Vlastní)
Už je to docela dlouho, co jsem něco psala na téma týdne. Když jsem si přečetla to aktuální, naskočila mi v hlavě taková scéna a rozhodla jsem se ji tedy napsat. U témat týdne se mi často stává, že mě napadnou jakési krátké střípky příběhu. Možná jednou takhle krátká dílka využiju pro něco většího.

Dlouho jsem nic nenapsala v první osobě a tak jsem se to rozhodla zkusit u tohohle. Třetí osobu mám ale stejně raději, přijde mi, že s ní mám v psaní větší svobodu. :) Nejsem si jistá, že jsem s touhle mini povídkou dost spokojená, měla bych chuť jí dál upravovat, ale to by asi taky nebylo dobré, takže jsem se ji rozhodla co nejdříve zveřejnit. Povídka je napsaná čerstvě, takže nebyla na korektuře. Pokud narazíte na nějakou gramatickou chybu nebo něco podobného, budu ráda, když mě upozorníte.

Snad se vám to bude líbit :)
***

Hekala jsem námahou a sápala se směrem nahoru, tunelem, po špinavém povrchu plném kamenů.
Opravdu už mě přestávala obklopovat naprostá temnota, a tak bylo zřejmé, že tam je opravdu východ a s největší pravděpodobností svítí i slunce. Většina z nás si myslela, že slunce už ani neexistuje, že snad explodovalo, spálilo vše živé a zmizelo navždy.

I za sebou jsem slyšela zvuky námahy od svého doprovodu, který se rozhodl, že mě na průzkum nenechá jít samotnou, jako ten zbytek, který se bojí pokročit dál a zjistit, co je tam venku.

S přibývajícím světlem jsem nasadila větší tempo, i když se zdálo, že toho už nemůžu být schopná, vzhledem ke své vyčerpanosti. Poslední příkrá část a pak nejednou rovina a oslepující záře, která zasáhla mé oči, jež byly na vteřinku prozářené do světlounce zelené, jako moře, než je zastínila má ruka.

Stoupla jsem si a podala ruku muži za mnou, abych mu usnadnila poslední část cesty. Oba jsme si museli stínit oči. Téměř nic nebylo vidět a naše kroky směřovaly k východu z jeskyně, do které jsme se právě dostali.

Strach byl silný, ale zvědavost silnější. Po opuštění úkrytu se oslepující záře začala trochu rozplývat a pomalu se nám ukazovaly nějaké obrysy země před námi. Zasáhlo nás horko a do našich těl narazil teplý vítr, při němž mi vlály slepené, špinavé blonďaté vlasy kolem hlavy v různých směrech. Nejvíce do očí, aby mi to ještě znesnadnilo snahu, prohlédnout si svět kolem. Vítr mě donutil klopýtnout a Jamie náhle chytil mou ruku a snažil se o to, abych se znovu už nepohnula.

"Už ani krok, tady země končí a propadá se," upozornil na skutečnost, kterou zpozoroval jako první.
Skutečně, stačily dva kroky a na každého by čekal dlouhý pád dolů. Mé oči pořád oslepovalo slunce a pohled se mi projasňoval pomalu. Takže slunce pořád existuje. Po kolika dnech nebo týdnech jsem ho konečně zase viděla? Neměla jsem nejmenší tušení, ale hned se cítila o něco lépe.

Pohled se mi dostatečně projasnil a stejně jako Jamie jsem dokázala několik vteřin nebo možná dokonce minut jen zírat s ústy pootevřenými údivem i zděšením.

Pevnina se různě propadala nebo byla poseta krátery. Pro překonávání to byl náročný a nebezpečný terén. Stromů nebo jiné zeleně moc vidět nebylo, silnice a stavby se staly minulostí. Sem tam se možná dal zahlédnout nějaký pozůstatek trosek. V dálce se lesklo něco, co vypadalo jako vodní hladina.

"Co bude dál?" vydechla jsem a otočila se na Jamieho. Ten pořád pohledem analyzoval krajinu před námi a pak svou pozornost obrátil ke mně.
"Mohlo to být i horší… Začínáme znovu," pokusil se o chabý úsměv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikinka Nikinka | Web | 27. března 2015 v 18:03 | Reagovat

K tématu to bylo super, zajímavé pojetí, a dokonce nemám problém ani s tou délkou, přestože mám raději delší povídky :). Dokážu si krásně představit, že tohle je jen část, malý střípek nebo jen ochutnávka něčeho většího, jak jsi sama řekla :). A ta představa se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama