Uvězněni ve vlastní kůži

24. července 2014 v 11:29 | Snapeova |  Krátké povídky (Vlastní)
Rozhodla jsem se zase jednou napsat něco na téma týdne. Pod tím aktuálním si každý něco představí. Moje představa se promítla do povídky ve stylu, v jakém jsem zatím žádnou nenapsala. Prostě mě najednou něco napadlo, tak jsem to zkusila. Posouzení, jestli je to dobrý nebo špatný je na vás, protože já, mám zas po dopsání divný pocity :D Každopádně jsem to napsala, tak, jak mě napadlo a uvidíme, jestli se to někomu bude líbit, jestli to někomu bude připadat na toto téma dobré, nebo jestli to vůbec vyjadřuje, co to vyjadřovat má.
***




Přišla jsem do parku a chvíli se rozhlížela. Všude bylo zeleno a slunce vyloženě pražilo. Za chvíli si vedle mě sedla má kamarádka. Pořád nějak nechápu, jak jsem k ní přišla.


Má krásnou zdravou postavu, jako mnoho holek, co vídám. Dlouhé vlasy, modré oči a spoustu talentu. Bohužel mi přijde, že ohledně inteligence má určité mezery. Ve škole byla vždy dobrá, ale to není všechna inteligence, kterou člověk disponuje.


Objala jsem se s ní a šly jsme na procházku. Povídaly jsme si o filmech, hudbě a knížkách, to bylo moc fajn. Bohužel, jak jsem očekávala, brzy se to zvrtlo v její stěžování si na to jak má velký špek na břichu, jak si přijde neoblíbená a neschopná a bla bla bla… Začínala jsem to pouštět jedním uchem tam a druhým ven a nereagovala. Rozhodla jsem se, že dnes ji nebudu dvě hodiny ujišťovat, jak je úžasná a dokonalá, když to vůbec nepotřebuje. Na rozdíl ode mě. Jenže ani mě by tohle hloupé kamarádské ujišťování nepomohlo. Já potřebuju opravdovou pomoc, jako spousta dalších.


Poslední kapka byla, když s odporem prohlásila: "Cítím se jako uvězněná ve vlastní kůži."


"Ty? Promiň, ale to snad fakt nemůžeš myslet vážně. Stěžuješ si tu na úplné nesmysly, přitom máš vše, co by si většina holek přála. Tohle už nebudu poslouchat. Přijď zítra ve tři do parku a já ti ukážu lidi, kteří jsou uvězněni ve vlastní kůži," řekla jsem naštvaně a snažila se zůstat klidná. Pak jsem raději odešla, abych se uklidnila.


Po chvíli se mi začaly honit hlavou myšlenky, jestli to byl dobrý nápad. Jestli to nebude fiasko a jestli si ti lidé nebudou připadat zrazení, že jsem mezi ně vzala někoho takového. Raději jsem to ale nechala být a obvolala všechny holky s tím, že bude schůzka mimo plán.


Před časem jsem se rozhodla dát dohromady skupinu lidí, jako jsem já. Lidí, kteří mají vážné problémy a neví co s tím. Lidi, kteří nutně potřebují podporu a pomoc. Velmi pomůže už jen to, že máte kolem sebe osoby, které jsou na tom stejně špatně nebo hůř než vy. Víte, že v tom nejste sami a ještě si můžete vzájemně pomoct.


Moje kamarádka vypadala poněkud nabručeně, ale v parku druhý den čekala.
"Ahoj, jdeme," řekla jsem jen. Zaškaredila se, ale zvedla se a následovala mě až na velké zelené prostranství, kde už seděl kruh dívek na dekách. Všechny jsem pozdravila a objala a dala na zem deku pro sebe a svou vykulenou kamarádku, která si všechny prohlížela. Ostatní dívky si na oplátku nedůvěřivě prohlížely ji.
"Nový člen?" Zeptala se jedna.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Má pocit, že je uvězněná ve vlastní kůži, ale to podle mě není. Řekněte jí prosím své příběhy. Zaručuju se za ni, že se vám nebude smát ani vámi opovrhovat," podívala jsem se na všechny. Některé vypadaly, že mluvit nechtějí, jiné se zas zdály odhodlané, ukázat téhle neznámé, že si vůbec nemusí stěžovat a měla by si užívat všeho, co má.


A tak postupně začaly mluvit.


Tamara - 17 let

Když mi bylo patnáct, začal se o mě zajímat nejhezčí kluk na škole. Takový frajírek, myslel si, že může mít všechno a dělat si, co se mu zlíbí. Nechal mě s tím, že jsem pro něj moc tlustá. Vzala jsem to vážně, i když jsem vypadala úplně normálně. Byla jsem do něj blázen a tak jsem myslela, že když zhubnu, bude mě chtít zpátky. Opřela jsem se do toho a… časem došlo k tomu, že už jsem nedokázala přestat. Furt jsem hledala rady jak cvičit a jíst nebo taky vůbec nejíst, abych víc zhubla a byla jsem úplně šílená, když se váha zrovna nehýbala ani o deko. Byla to moje posedlost a už jsem ani neviděla, že jsem ve skutečnosti kost a kůže. Pořád jsem někde nacházela neviditelné špíčky. Teď už o svém problému vím a snažím se to nějak napravit, ale nevím, jestli ještě bude možné vrátit vše do původního stavu.


Sofie - 19 let

Nikdy jsem nedělala žádné sporty, přišla jsem si na to příliš nešikovná, navíc na kroužky nebyly peníze. Doma jsem si mohla vzít, co jsem chtěla a skoro jsem nechodila ven. Nemám asi tak dobré dispozice, abych měla dobrou postavu, i když nic nedělám, jako některé jiné, takže jsem postupně tloustla a nejdřív mi to nějak nedocházelo. Časem si na mě ale každý ukazoval a posměšky jsem slýchala skoro pořád. Nemohla jsem si obléct, co jsem chtěla. Byla jsem nešťastná. Moje váha dosáhla třímístného čísla - tehdy se to ve mně zlomilo a rozhodla jsem se, že s tím fakt něco udělám. Je to pro mě strašně těžký a pořád propadám záchvatům zoufalství, protože změnit to chce hrozně času a úsilí, což si nedokáže představit nikdo, kdo si tím neprošel.


Lenka - 20 let

Jsem na holky. Kluci se mi nikdy nelíbili. Jako kamarádi ano, ale… většina se urazí, když je odmítnete a pak se vás snaží urážet, aspoň u mě to tak bylo. Nejhorší to samozřejmě bylo, když jim moje údajná nejlepší kámoška vykecala, že jsem ji políbila. Od té doby mi vůbec nedali pokoj a já to hned musela říct i doma, jinak by se to rodičům doneslo od nich. Mám pocit, že táta mě od té chvíle nemá moc rád. Možná si myslí, že jsem nenormální, že se během mámina těhotenství něco pokazilo. Nechci se změnit, ale zatím mě jen málo lidí opravdu přijalo.


Jana - 16 let

Za vše si můžu sama. Byla jsem strašně hloupá. Nechtěla jsem trhat partu a vše jsem chtěla vyzkoušet, tak jsem si prošla různými věcmi přes změny stylů, párty se spoustou alkoholu a drog, taktéž předčasným sexem a dokonce jsem překročila zákon. Rodiče ode mě dali ruce pryč, téměř se se mnou nebaví. Nevím, jestli jen nevědí, jak se s tím vypořádat, nebo jsem je zklamala natolik, že už mi nedají šanci to napravit. Pořád bojuju se závislostí na alkoholu a lehčích drogách, protože jsem si na pravidelný přísun dost zvykla, ale díky téhle skupině je to snazší a třeba mi rodiče jednou odpustí.


Karin - 18 let

Narodila jsem se jako dívka, ale vždycky jsem se cítila být klukem. Nejde jen o běžné věci, jako, že spousta holek má ráda klučičí oblečení nebo koníčky. Vyloženě je mi odporné být v tomhle těle, nelíbí se mi, nejsem to já. Chci jít na operaci. Téměř nikdo mi nerozumí, ale tady se o to někteří aspoň snaží. Snad se mi splní můj sen být opravdu tím, kým být chci a kým se cítím, že jsem, protože jinak budu do smrti nešťastná. Snažila jsem se naučit žít tak, jak jsem, ale prostě to nedokážu.


Bára - 17 let

V dětství jsem bývala hodně nemocná a každý návrat do školy pak pro mě byl stresující. Kamarádi se mi nějak vzdalovali a postupem času jsem zjišťovala, že už s nimi neumím ani mluvit. Chodila jsem stále méně často ven a tím víc jsem se pak bála střetů i s jinými lidmi, než se spolužáky. Časem jsem nedokázala nic zařizovat ani nakupovat. Ve škole to pro mě taky bylo utrpení. Trpím teď silnou sociální fobií, ale rodina mi rozumí a snaží se mi s tím pomoct, stejně jako tady holky. Stavy, kdy se vůbec bojíte vyjít z domu, jsou hrozné, ale věřím, že to postupem času překonám. Musím, protože chci žít co nejvíce normální život.


***

Poznala jsem na své kamarádce, že jen z těchto pár příběhů od skutečných dívek, kterých je na světě s podobnými problémy mnoho, jí ukázalo, kolik štěstí v životě vlastně má, a že by neměla hořekovat nad nesmyslnostmi. Pokud jsou lidé, kteří se cítí být uvězněni ve vlastní kůži, jsou to právě tyto dívky a jim podobní lidé. Nebylo ani potřeba, aby něco říkala. Nepožadovala jsem po ní omluvu. Plně postačilo, že vyslechla tato děvčata a dokázala aspoň trochu pochopit, jak se asi cítí.


Nepromluvila všechna z nich. Máme mezi sebou dívku trpící sebepoškozováním, dívku s rozdvojenou osobností, které se všichni bojíme, ale zároveň chápeme, že si musí procházet naprosto hroznými věcmi a za nic z toho nemůže a tak podobně.


Bohužel, na světě je spousta lidí, pro něž je samotná existence utrpení, ať už si za své problémy mohou sami nebo ne a málokdo má opravdovou možnost otevřít oči, nebo dostatek empatie pro chápání těchto lidí. Každý z nás se občas může cítit uvězněn ve vlastní kůži, ale pokud nejde o něco vážného, jako například o jeden z výše uvedených problémů, měli bychom si co nejvíce vážit toho, co máme, protože život se může změnit během vteřiny a jednou třeba můžeme skončit jako lidi, jimž jsme se třeba dříve posmívali. Někteří otevřou oči, až se jim stane něco takového. Jiní neotevřou oči nikdy.
---
Za korekturu děkuji Kate
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nessa Nessa | E-mail | Web | 24. července 2014 v 12:54 | Reagovat

Podľa mňa veľmi silná poviedka na vážne zamyslenie. Ja osobne mám tiež kamarátky, ktoré si prešli podobnými vecami a som rada za to, že sa mi to nestalo pričom ich podporujem. Zo začiatku mi to prišlo trochu divné. V terajšej dobe to totiž robí skoro každý. Snaží sa o sebe povedať niečo škaredé/zlé a čaká, že ho všetci budú uisťovať o tom, že to tak nie je.. num, toľko k tomu ^^"
Ešte som chcela podotknúť, že som ti písala o spriatelenie, tak by som chcela vedieť tvoj názor :)

2 Scrat Scrat | E-mail | Web | 24. července 2014 v 21:11 | Reagovat

Je to pravda, že si ty hezké holky na sobě hledají špeky, jen aby je ostatní litovali, ale lidi mají i horší problémy. Krásná povídka.

3 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 25. července 2014 v 20:45 | Reagovat

Krásná povídka :) A určitě je to zajímavý a pravdivý námět :) Skvěle to vystihuje téma :)

4 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 25. července 2014 v 21:07 | Reagovat

Dobře napsáno. Díky za zážitek a zamyšlení. Je zajímavé, že i já jsem přispěla na dané téma týdne mikropovídkou s podobným tématem.

5 Makkakonka Makkakonka | 27. července 2014 v 16:15 | Reagovat

Je to dobře zpracováno :) Krásná povídka :)

6 Kačíí Kačíí | 27. července 2014 v 19:16 | Reagovat

Tak tohle mě dostalo.!! Naprosto úžasný nápad... napsat na to povídku, na téma týdne.. :-)  :-) Strašně moc se mi to líbilo, mohla by si to dělat častěji, je to úžasné :-)  :-)

7 Nancy Nancy | Web | 28. července 2014 v 10:50 | Reagovat

Moc hezký :) Vážně se ti povedla. Takové povídky moc lidí nepíše a měli by.

8 Lily eN Lily eN | Web | 29. července 2014 v 9:12 | Reagovat

Moc pěkná a povedená povídka. Ale většina lidí asi nemá takové štěstí, aby pochopili, jak na tom ještě mohou být dobře. Každý si myslí, že ten jejich problém je ze všech nejhorší a největší. Jen málo lidí doopravdy vidí to štěstí, které v životě mají.

9 Janča Janča | E-mail | 4. srpna 2014 v 21:09 | Reagovat

Wow :O skvělá povídka, zní úplně tak opravdově.. Jako bys to sama zažila. Fakt dost dobrý!

10 Lone Howler Lone Howler | Web | 3. října 2015 v 19:15 | Reagovat

Naprosto jsi mě touhle povídkou uchvátila.Všechny máš super, zatím ty, co jsem četla. Ale tohle? To je boží! Napadlo tě to fakt skvěle, máš super nápady.BOMBA!:))

11 Kristýna Mendlová Kristýna Mendlová | Web | 12. března 2017 v 20:05 | Reagovat

Užasná, silná povídka. Každý by měl otevřít oči a zamyslet se sám nad sebou. Každý člověk má miliony nepodstatných problémů o kterých denně hovoří a ti, co k těm nepodstatným problémům mají i opravdové většinou mlčí. Super námět :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama