Sociální fobie - Co to je a jak se s ní žije...

15. června 2014 v 12:49 | Snapeova |  Vykecávačka
Znáte pojem sociální fobie nebo jste o tom nikdy neslyšeli?

Je to třetí nejrozšířenější psychická nemoc a konkrétně je to porucha emocí. Všechny fobie se vyznačují chorobným a bezdůvodným strachem z různých věcí situací nebo lidí.

Právě fobie z lidí je sociální fobie. Člověk s touto nemocí má mnoho problémů ohledně normálního života. Komunikace s cizími lidmi je pro něj v podstatě nemožná.

Proč vůbec tento článek píšu? Protože minulé léto jsem na tom byla hůř než obvykle. Častěji se mi chtělo brečet a brečela jsem v podstatě i bezdůvodně a v jakékoliv situaci. Ne, že by se mi to stávalo všude, ale dřív se mi to prostě nestávalo. Moje máma viděla, že se něco děje a tak mě tak trochu dotáhla k psychiatričce. Samozřejmě s mým souhlasem. Věděla jsem, že takhle dál nemůžu. Stačila chvilka povídání a doktorka poznala, co je můj problém. I já jsem to z větší části věděla, jen jsem to neuměla pojmenovat a nevěděla, co bych s tím mohla dělat.



U každého se tato fobie může rozvinout jinak. V podstatě je to něco naučeného. Člověk je několikrát jakkoliv odmítnut nebo zesměšněn a tak se raději začne jistým interakcím vyhýbat, aby toto už nemusel zažívat.

Může to dojít tak daleko, že přestane vycházet z domu a uzavře se ve svém vlastním světě. Může mít třeba i imaginární přátele, se kterými si povídá místo těch živých, o které přišel. V některých případech se člověk samozřejmě může dostat tak na dno, že už dál žít nechce a svůj život ukončí.

U mě ke vzniku sociální fobie došlo z mnoha příčin. Vlastní otec o mě nikdy nejevil téměř žádný zájem, což bylo první a asi největší odmítnutí, které mě nejvíce poznamenalo. Nevlastní otec jen chtěl, abych si plnila povinnosti a podobně a jinak uměl akorát kritizovat. Nikdy jsem od něj neslyšela pochvalu. S mámou jsem také měla podobné období, když sama měla velké psychické potíže. Teď máme krásný vztah.

Po přechodu na základní školu se můj život změnil. Co si pamatuju, tak jsem vždy byla ostatními dětmi tak nějak odmítána. Možná jim z počátku vadilo, že mojí nejlepší kamarádkou je romská dívka, která chodila do naší třídy. Pak už šlo hlavně o vzhled. Už v druhé třídě jsem začala fyzicky dospívat. Jsem bohužel předčasně vyspělá. Doktoři říkali, že asi o dva a půl roku. Byla jsem tedy i statnější, rozšířily se mi boky a měla jsem prsa, což mi mohly některé holky i závidět.

Každopádně pak už jsem byla jen tlustá kráva a podobně. Šikana pro mě byla běžně zažívaná věc. No a od té doby jsem opravdu jen tloustla a tloustla. Začala jsem špatné pocity zajídat. Dříve jsem furt lítala venku, ale pak jsem z různých důvodů (ne proto, že bych sama chtěla) musela být víc doma a začala jsem být poněkud izolována od lidí. Naučila jsem se zabavit sama a žít jen sama se sebou a rodinou. Po nějaké době jsem si na to zvykla. Ve škole jsem také přestala chodit na záchody, protože tam přestávky trávila spousta holek a já jsem se nechtěla vystavovat jejich pohledům a případným posměškům. Takže jsem i málo pila, abych vydržela vždy až domů.

V páté třídě to vše nějak vygradovalo. Nevím, co přesně se se mnou stalo, ale přestala jsem jíst. Ne, že bych chtěla, prostě jsem do sebe nic nedostala. Máma mi uvařila, na co jsem řekla, že mám chuť a pak jsem to najednou nedokázala sníst. Po třech dnech už mě teda vzala do nemocnice a tam si mě skoro na měsíc nechali na dětské Psychiatrii v Motole mezi anorektičkami a bulimičkami, dokonce tam byla i holčička s rozdvojenou osobností… Jsem moc ráda, že je to tak dávno, že si z toho nic moc nepamatuju. Nemyslím si, že mi to nějak pomohlo. Naopak, máma mě odtamtud raději vzala dřív. Tam už jsem jedla normálně a už nikdy se mi pak podobná věc nestala. Ve škole už to pak bylo méně napjaté, ale v hlavě už mi to vše zůstalo a i přes to, že po příchodu z nemocnice jsem měla celkem normální váhu, od té doby jsem dosáhla toho, že jsem dost obézní a už dva roky se s tím snažím bojovat, ale pořád mi to něco znemožňuje a je to tak těžký, jak může pochopit jen ten, co tohle někdy zažil, ale to víc rozvádět nebudu, to by patřilo spíš do jiného článku.

To, jak vypadám, mě strašně omezuje. Někdo jde kolem mě a směje se a mě je jasný, že se smějí mně. V dost případech to tak i je. Jednou si z mé nadváhy dělali legraci hlupáci v MHD. Přede mnou si povídali o tom, že by mě asi měli pustit sednout. Blbě na mě koukají na všech školách. Kluci se velmi rádi smějí nadváze, i když nevím, co je na tom tak legračního a proto jsem ráda, že jsem konečně skončila s veškerou školní docházkou a nemusím se denně setkávat se spoustou mladých a ještě nevyzrálých lidí, kteří si vůbec neuvědomují, co dělají, když kolem nich projdu a oni na celou jídelnu řeknou: " To je ale prdel."

Jasně, řeknete mi: No tak se na ně vykašli, prostě to neber vážně, jsou to blbci.
Ono se to řekne lehce, jenže provedení je nemožný, prostě si to beru a zůstane to ve mně, obzvlášť když se s tím setkávám dnes a denně.

Takže tohle vše u mě přispělo k tomu, že jsem tichá a nevýrazná holka někde v rohu, která si čte, píše, snaží se vyřešit si své problémy a o ostatní kolem sebe se raději nezajímá

Škola, na kterou jsem musela přejít loni, pro mě byla peklo a zároveň mi to možná i pomohlo. Tady vyžadovali prezentace, což nikde dosud nechtěli. Na počítačích jsme si za tenhle rok museli připravit asi tři prezentace a třikrát jsem za rok musela i odprezentovat svůj podnikatelský záměr v Ekonomice a po čtvrté pak u maturity před komisí. Naštěstí mě na to ten školní rok aspoň trochu připravil a nestalo se to, že bych se před komisí totálně ztrapnila. Ale jak nejsem zvyklá tolik komunikovat, měla jsem třeba dost problémy se vymáčknout u ústních maturit (což mi snížilo známky) a celkově, když mluvím s lidmi, tak nemluvím zrovna úžasně. Musím se opravovat, mám problém správně zformulovat myšlenku, ale nejspíš by se to změnilo, kdybych každý den dost mluvila s jinými lidmi.

Zatelefonovat si někam je taky strašný problém. Kolikrát radši ani telefony nezvedám, když to není nutný. Prostě se vyhýbám, čemu můžu. Ale zas, když už jsem s někým donucená několikrát telefonovat a vím, že je to v pohodě, tak s tím člověkem už pak problém nemám. Jíst na veřejnosti je taky dost děsný, takže kolikrát, když nemám u sebe jídlo a měla bych si třeba koupit sama z nutnosti kousek nějakého jídla a sníst ho před lidmi, tak radši zůstanu o hladu. Prostě si přijdu jako nenažraný prase a vidím se tak z pohledu ostatních.

Navazování jakýchkoliv vztahů je pro mě vlastně totálně nemožné. Kdybych se měla s někým začít jen tak bavit, přišlo by mi to jako, že se vnucuju. Jsem tak zvyklá na odmítání, že automaticky předpokládám, že o mě nikdo nemá zájem. Takže je dost možné, že třeba i působím nepřístupně nebo namyšleně, jenže s tím já nic udělat nedokážu.

Psychiatrička mi dala léky, které mi měly ulevit a taky ano. Jsou šetrné a pomohli mi z toho nejhoršího, ale jinak nic nezmizelo. Chodím taky za psycholožkou a na obezitologii a snažím se hledat cesty, jak se z toho všeho dostat.

Od doby, co jsem začala svojí léčbu, už jsem aspoň o trochu odvážnější.

Chodím normálně nakupovat, nemám tak velký strach vůbec vyrazit někam z domu, občas jsem schopná jíst na veřejnosti, ale nesmím být sama. Zvládám nutné telefonování, ale vlastní aktivitu spíš nevyvíjím a cizí čísla pořád nezvedám. Nemám už takový problém jít třeba za učitelkou a na něco se zeptat nebo o něco požádat a dokážu i trochu vyjadřovat své názory, ale taky ne moc, protože si nikdy nejsem jistá, že vím vše nejlíp a nevím, kdo mě může ztrapnit.

Dřív, když jsem si chtěla jít něco koupit, tak jsem třeba celý den ve škole přemýšlela o tom, jak tam přijdu, jak to bude vypadat, co řekne prodavačka, co řeknu já. Jestli se neztrapním atd. a nakonec jsem z té situace prostě měla takový strach, že jsem si tu určitou věc raději odpustila a nešla tam. To je naštěstí jedna z věcí, kterou jsem celkem odbourala.

Strach z toho, že budu trapná, že se ztrapním, že se mi budou smát. To je ten největší strach, který ovládá vše kolem toho. Je to hrozný a boj je s tím šíleně těžký, když se tak moc bojím, abych i při nejbanálnějším rozhovoru nepůsobila blbě a neudělala nějakou hloupou chybu. Neuvěřitelně závidím lidem, pro které je běžná komunikace, hledání přátel a lásky úplně bezproblémová a přirozená věc.

Pokud lidé trpí sociální fobií. Mají většinou strach ze spousty běžných věcí jako:
· Být středem pozornosti
· Říci si o něco, ptát se nebo žádat
· Pohledy ostatních lidí
· Jízda v MHD
· Navazování konverzace, vztahů
· Jedení před lidmi
· Říkání svého názoru před ostatními
· Neúspěch, selhání (hlavně takové, co vidí víc lidí)
· Nakupování
· Navštěvování veřejných toalet
· Setkávání se s cizími i dalšími lidmi
A mnoho dalšího…

O tom, co vše je v souvislosti s touto nemocí mým problémem, bych vám zde mohla vyprávět do nekonečna. Je toho opravdu hodně a dost z vás by určitě kroutilo hlavou, jak strašně je to absurdní. Bohužel, lidé se SF neustále negativně smýšlejí hlavně o sobě a mají myšlenky typu: ztrapním se, jsem úplně nemožný/á, vysmějí se mi, nedokážu to, bude to průšvih, nemám na to atd.

Tyto myšlenky pak běhají v hlavně třeba po celou dobu, co čekáme na stresující situaci, jako já, když jsem měla maturitu, tak samozřejmě je tam čas, kdy člověk čeká, než vejde a jeho zkouška začne a má čas se stresovat a přemýšlet. Výše zmíněné myšlenky se stále stupňují, až se opravdu hodně vystresujeme, ale kolikrát si to člověk ani neuvědomí, co jeho mozek vlastně provádí.

Donedávna jsem si myslela, že celé mé chování jsem prostě já, že jsem jednoduše divná a jiná už nebudu a pak, když jsem zjistila, co se mnou je, pochopila jsem, že tohle vůbec nejsem pravá já. V sobě mám ambiciózního člověka, který by rád dělal mnoho věcí a který touží nahlas vyjadřovat své názory, touží dělat dobré prezentace před lidmi, za jaké by byl chválen a podobně. Občas si připadám jako dvě osoby, z nichž jedna je vězněm té druhé.


Kdo to nezažil, asi to nemůže zcela pochopit, ale pokud jste někdy potkali lidi, kteří odpovídají člověku nemocnému se SF, aspoň už třeba chápete, proč se chovali, jak se chovali, proč vám přišli tak zvláštní a podobně.

Pokud jste se v tomto článku poznali více, než byste chtěli a nebyli jste nikdy u odborníka, rozhodně byste to měli zkusit. Ne každý psychiatr a psycholog je dokonalý pro vás, ne každý vám bude sedět, ale můžete najít lidi, kteří vám můžou strašně moc pomoct, a třeba pak budete mít šanci žít zase plnohodnotný život a běžné věci pro vás budou opravdu běžné. Ovšem nesmíte vše nechat jen na odbornících. Musíte sami opravdu chtít, přiznat si, co se děje a snažit se poznávat sami sebe.

Psychiatrička mi třeba řekla, že neumím přijímat pochvaly a já jsem pak musela uznat, že má vlastně pravdu. Prostě lidem nevěřím, že to myslí vážně.

Pokud sami SF netrpíte, ale máte ve svém okolí někoho, kdo si myslíte, že ano. Zkuste mu pomoct. Ať už tím, že ho přesvědčíte, že ten problém opravdu má a měl by ho řešit, nebo tím, že mu třeba budete ukazovat jak skvělý je ve skutečnosti člověk a co vše může dokázat, když bude chtít, protože rozhodně není hlupák k ničemu, jak si sám myslí.
*
A teď mě zajímá co vy. Máte s tímto nějaké zkušenosti? Máte takového kamaráda? Nebo jste o tomhle všem slyšeli úplně poprvé? Co si o tom myslíte?

A je mi líto, že je článek tak dlouhý protože kvůli tomu si ho možná dost lidí nepřečte, ale tohle se prostě nedá sepsat do pěti vět. Tohle by vydalo spíš na celou knížku, kdybych měla vše podrobně rozvádět. A to, že jsem sebe uvedla jako příklad v mnoha věcech a popsala i vznik této nemoci u mě vám aspoň opravdu může pomoct pochopit o co jde a neřeknete si, že tu jen tak plácám do větru o něčem, o čem nic nevím.


Pokud si chcete přečíst i další článek o sociální fobii, tentokrát neovlivněný myšlenkami a zkušenostmi zainteresovaného člověka, doporučuji tento.
 

32 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mr_T Mr_T | 15. června 2014 v 13:44 | Reagovat

Zajímavé a pěkně napsané :-)

2 Scrat Scrat | E-mail | Web | 15. června 2014 v 14:49 | Reagovat

:-( Naprosto tě chápu, teď když jsem si to přečetla, připadají mi mé problémy mrňavé oproti tomu, co jsi sama zažila. Lidi a zvlášť děcka ve škole jsou vždycky odporný na ty, co mají nějakou slabinu. Jak říkáš, že se ti posmívali kvůli tvé nadváze, mě se zase posmívali kvůli tomu, že jsem moc hubená. Říkali mi anorektičko atd.
Posmívali se mi už prakticky kvůli všemu a kdykoli se někdo smál nebo udělal nějaký vtip, všechno to bylo mířeno na mě. Připadala jsem si jak totální debil, všichni mi říkali, ať je ignoruju, jenže ono to prostě nešlo. Říkala jsem si: No, ale aspoň umím psát. A pak jsem se přihlásila asi do čtyř literárních soutěží a ve všech jsem prohrála. Všechno se mi rozpadalo, ale pak jsem se jednou koukla do zrcadla a viděla se najednou úplně jinak. Mám velký nos? No a co, aspoň můžu cosplayovat Severuse! Jsem moc vychrtlá? Ale blbost, jsem štíhlá. Mám hnusný vlasy? Ale houby, mají krásnou barvu, mám přece přírodní ombré!
A tak to šlo dál a já si najednou uvědomila, že si nemám proč stěžovat, názor cizích lidí je mi naprosto ukradenej, stačí mí pár přátel a blog.
Zkus to taky někdy, hledat na sobě to pozitivní, a i když jsem pesimistka, tak nevím jak, ale prostě mi už bylo líp.
Předtím jsem o tom ale psala článek na blog, jak už víš a ti, co se mi posmívali s o něm dozvěděli. Byla jsem z toho na prášky, zvlášť, když se z něj dozvěděli co si o tom vlastně všechno myslím a jak to cítím. Zjistila jsem, že oni vlastně ani NEVÍ, že se mi posmívají, oni nevidí co všechno mi dělají. Oni to vidí tak, že oni si ze mě "jenom" dělají legraci a pak já bulím jak malý dítě. Ono by to nebylo tak strašný, ale zkuste tohle prožívat pět let a máte výsledek. Myslela jsem si, že se z toho zhroutím, ale pak jsem se sebrala, článek smazala, donutila je slíbit, že už tam nevkročí a i kdyby, najdou tam leda tak povídky na Harryho a Doctora, kterým vůbec nebudou rozumnět ;-) . Jen si dávám teď menší pauzu, až to vyšumí.
No, prostě jsem zjistila, že naštěstí sociální fóbii nemám, ale měla jsem k tomu nakročeno a i teď se bojím telefonovat a oslovovat cizí lidi, jsem prostě plachá a to lidem vadí.
Měla jsi to těžké a vážně ti to nezávidím. Aspoň máš ten školní život za sebou a myslím, že když budeš v společnosti starších a rozumnějších lidí, že to budou chápat, ne?
Navíc vždycky pomůže se vypsat, takže aspoň jsi to teď ze sebe dostala :-) .
Přesto všechno píšeš úžasně a jednou, až vydáš knihu, všichni se budou prosit, aby se s tebou mohli setkat, s tou slavnou spisovatelkou Snapeovou :-) A všem bude jedno jak vypadá :-) .
Myslím si, že jsi strašně odvážná, když jsi tohle všechno přežila, já bych se už z toho sesypala. Navíc, když jsi všechny ty hrozný věci zajídala, byla si na tom ještě dobře oproti tomu, kdyby ses třeba řezala, to by bylo asi horší, ne? :-( (Já o tom moc nevím, tak mě když tak oprav :/)
No, doufám, že to všechno zvládneš, máš na to se vrátit zpět k normálnímu životu :-) Budu se za tebe modlit, jestli dovolíš, držím ti palce! :-)
P.S.: Omlouvám se za tak dlouhý komentář, k tomuhle tématu mám hodně co říct.

3 Anne Eyre Anne Eyre | E-mail | Web | 15. června 2014 v 15:33 | Reagovat

Bude to znít divně, ale asi vím, jak se cítíš. Upřímně, v některých bodech jsem se poznala. Vím, že mám problém, i když asi slabší než třeba ty. Mnohem víc se bojím reakce okolí, když zjistí, že nějaký problém mám.

Nevadí mi jízda v MHD nebo jedení před lidmi, veřejné toalety také ne. Nakupování maličko ano, ale ne tak, abych nikam nešla.
Co mi vadí je být středem pozornosti, na něco se před lidmi zeptat nebo říct svůj názor, protože každé uchechtnutí pro mě znamená, že je to špatně. Že jsem měla držet hubu a takhle si fakt svoji pozici v rámci třídy (kde nejsem vítaná a dobře vím, že mě nemají rádi) nezlepším. Bavit se s kýmkoliv novým je zlo.
Nutím sama sebe k výkonům přes svoje možnosti a odmítám si připustit, že bych mohla udělat chybu.
Ale mám ještě dva problémy. Kdy jsem v neznámém prostředí, jako nová škola nebo cizí stáj, všechno nějakou dobu vnímám zkresleně, soustředím se na sebe, ale nedokážu vnímat cestu a tak. Když mě spolužačka prováděla novou školou, mluvila jsem s ní a snažila jsem se vyhnout větší pozornosti okolí. A druhý den jsem nemohla najít skřínky naší třídy.
A když se na mě někdo dívá, jako první myslím na to, kde mi kouká cedulka, jestli nemám flek na zadku nebo díru na nejméně vhodném místě... A když to začnu kontrolovat, způsobím další pobavení.

Musím si připustit, že se to na jednu stranu zlepšuje, už se nehroutím při sebemenším problému. Ale bojím se ptát se trenérky, bojím se chyb a hloupostí s kamarádkami, i když jsme samy...
A ještě jedné věci se příšerně bojím: Odhalení. Na blogu striktně používám přezdívku. Jen výjimečně dovolím, aby si někdo spojil můj blog se mnou a odmítám jezdit na blogové srazy. Nechci, aby někdo věděl, jaká tvář patří k blogu Anne Eyre.

Možná jsi dočetla až sem. A možná i někdo další. Chtěla jsem jen říct, že kdokoliv potřebuje někoho, komu může říct cokoliv, aniž by to ten někdo vyžvanil, jsem tady. Nemám důvod někomu vykládat o věcech, které se někdo bojí říct. Nejsem mistr empatie, ale umím mlčet... A lidi by se měli podpořit a pomáhat si navzájem. Odříznout se ode všech je to nejhorší, co můžeme udělat.

4 sixxx sixxx | E-mail | Web | 16. června 2014 v 8:14 | Reagovat

Článek fakt dlouhý, popravdě u jsem kolikrát taky líná číst dál, ale psala jsi ho tak poutavě, že mě prostě hrozně zajímalo, co dál. Pak nemá délka vliv. 8-)

Umím se vcítit. V tom dětském období jsme to měly docela podobné a tohle se na člověku hodně podepíše. V některých bodech jsem se hodně poznala, ačkoliv v posledních letech se mi podařilo dost zlepšit. Ale ta základka, myslím, že to jsem k té nemoci možná měla celkem našlápnuto.

Přeju ti, ať děláš nadále pokroky. Máš odvahu a zasloužíš si respekt, protože si doveu představit, jak těžké to musí být. :)

5 cincina cincina | Web | 16. června 2014 v 15:44 | Reagovat

Já mám kainofobii, což je strach z nových věcí a změn, a pak cenotofobii, což je strach z čehokoli nového.
Sociální fobii znám, vím o co jde... osobně neznám žádného člověka, který by ji měl, myslím si, že já jí nemám.
S tím předčasným rozvíjením jsme to měly podobné. Jako první ze třídy jsem také měla prsa... holky spíše záviděly, kluci občas koukali, ale posměch přišel až na druhém stupni:)
Oh... tak takhle to u mě nebylo. Na záchody jsem chodila normálně... ale ty nadávky... taky jsem byla tlustá kráva, lesba...
Ale... když už jsme u toho posměchu a tak, občas mám pocit, že když někde jsem a někdo se směje, tak se směje mě. Toho pocitu se už asi nezbavím nikdy. Jednou se mi dokonce zdálo, že si mě někdo fotí v autobuse! Ale myslím, že fakt si mě někdo fotil:) To už trénuju na to, jak budu slavná (:D)
Jo to mi taky kamarádky říkaly, ať na kluky kašlu, že jsou blbí a tak. Ale v člověku to něco zanechá, to máš pravdu.
Člověk by se neměl bát vyjádřit svůj názor. Jo, já vím, že se to říká lehce... když jsem byla menší, tak jsem byla taková trochu tichá, ale postupně jsem se nějak sama naučila projevit svůj názor, říkat nahlas, co si myslím... jo, můžeš se ztrapnit. Ale zase chápu, že někteří to více jakoby prožívají. Rozumím ti.
Když tak pročítám ty body, tak když jsem byla menší, měla jsem třeba problém jít, a o něco požádat. Teď už je to si myslím lepší. Jinak většinu těch bodů si myslím, že zvládám:)
Já ti hlavně přeju hodně štěstí, poper se s tím, a pak to určitě bude aspoň o něco lepší!:))

6 Livi Livi | 16. června 2014 v 19:22 | Reagovat

Já jsem naštěstí ve škole nikdy problém neměla. Vždycky jsem byla jiná (divná), ale lidi to svým způsobem respektovali, protože jsem se dokázala s vypětím všech sil ohradit, když to bylo nutné. Vím, že jsem o sobě začala pochybovat někdy na druhém stupni. Najednou jsem se nedokázala prosadit. Něco ve mně si uvědomovalo, že jsem objektivně ve spoustě věcí lepší než okolí, ale prostě to najednou nešlo. Do té doby jsem bývala hrozně akční, společenská... najednou jsem se uzavřela, utvořila si úzký okruh lidí. A to už mi zůstalo. Tím silněji na mě dopadne, když mě někdo z toho úzkého okruhu zradí. Už si k němu cestu znovu nenajdu. Zájem lidí je mi nepříjemný, nevěřím, že je to upřímné. Nevěřím tomu, co mi říkají. Nevěřím svým schopnostem.

"Psychiatrička mi třeba řekla, že neumím přijímat pochvaly a já jsem pak musela uznat, že má vlastně pravdu. Prostě lidem nevěřím, že to myslí vážně." Tohle je přesné. U nás doma se taky moc nechválí. Úspěch se bral spíš jako samozřejmost. Při pochvale zaujímám spíš obraný postoj. O.o A úplný konec jsou slova jako: "Mám tě rád/a." Já to slyším, ale prostě to nedokážu vzít a nedokážu to říct, protože bych se tím "oslabila."

Myslím si, že psycholog by našel problém v mojí rodině. Dvacet let jsem měla v rodině alkoholika a to se podepsalo na všech kolem (je pro mě hrozné trauma, když někdo vytáhne, že jsem vlastně neteř toho chlápka, jak se tu válel ožralej po zemi na návsi... jo, pro ně je to sranda, já se tedy moc nebavila a nebavím).

7 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 16. června 2014 v 19:42 | Reagovat

Třetí nejrozšířenější? Když se podívám na lidi kolem sebe, tak bych si to ani nemyslela... Ale jinak jsem o tom od tebe slyšela poprvé.

Co se týká mě, tak já si neuvědomuji, že bych byla lidmi nějak odmítána. Mám pocit, že je od sebe spíš odháním, ale jistá si tím nejsem.

Šikana je pro mě vlastně neznámé slovo. Když to řeknu hodně mírně, tak také nejsem zrovna nejtenčí, ale se šikanou jako takovou jsem se nesetkala. Asi jsem zrovna narazila na skvělé lidi. Určitě se občas našel nějaký blbec. Ale popravdě, já vím kdo jsem a jejich řeci jsem měla někde. I když přiznávám, že když jsem byla mladší, tak mě to občas trochu vzalo.

Já jsem svoje problémy nezajídala. Ale můj problém je ten, že mám něco se štítnou žlázou a k tomu mám prostě hrozně nepravidelnej jídelníček. Že třeba většinou jím jen dvakrát za den, protože nestíhám.

Tichá, nevýrazná holka v rohu, která si čte a píše. Tak tahle  věta přesně vystihuje i mě.

Já osobně nemám problém s mluvením. Občas s formulací, to je pravda, ale jinak mluvím dost. I když je pravda, že víc si popovídám s jedním člověkem, než když jich je kolem mě pět. A třeba ve škole jsem na otázky ani neodpovídala (teď už odpovídám, ale ne vždycky) a je to právě tím, že se bojím, že řeknu naprostou pitomost a ztrapním se.

Ale většinou to je tak, že já nejdřív něco řeknu nebo udělám a teprve pak se cítím trapně a tak se cítím celý den, dokud se z toho nevyspím.

Telefon já zvedám jenom rodičům. A pár kamarádkám. Většinou používám na komunikaci Facebook.

S nakupováním problém nemám teda vůbec. A s jídlem na veřejnosti taky ne.

S tím bavením to mám stejně. Taky mi vždycky přijde, že se v někomu vnucuju, že se se mnou ve skutečnosti nechce bavit.

Stesují situace mě neztresujou, já jsem tak nějak v klidu. Naposledy jsem byla opravdu vystresovaná asi dva roky zpátky, kvůli známce a taky kvůli tomu, že jsem neměla klid naučení. Ale jinak se nestresuju.

Teď jsem chtěla napsat, že umím přijímat pochvali, ale uvědomila jsem si, co píšu pod každý článek, který mi někdo pochválí :D Takže někdy umím a někdy vážně nevěřím, že si ji zasloužím. A tředem pozornosti jsem docela ráda, ale musí to být v dobrém smyslu, jinak je to hrůza.

Trochu jsem se v tom poznala, ale myslím, že bez psychologa se obejdu. A z lidí fobii nemám... z pavouků mám větší :D

8 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 16. června 2014 v 19:43 | Reagovat

[7]: Moc se omlouvám za překlepy, chtěla jsem si to po sobě přečíst, ale omylem jsem to odeslala.

9 Alex Alex | 16. června 2014 v 22:53 | Reagovat

Jsem ráda za tento článek. Tak trochu se v tom poznávám. U mě vše závisí na náladě. Někdy mi nedělá problémy být středem pozornosti, jindy zase příšerné.V poslední době jsem o své rodině něco zjistila, což také vzalo za své a k tomu jsem ztratila vcelku i blízkého člověka. Každopádně i kamarádka na mě vyrukovala s tím, že bych měla zkusit psychologa, což jsem odmítla, protože si stále - možná naivně a arogantně - myslím, že to prostě mohu skvěle zvládnout sama. Pak ale přijdou návaly depresí a zase mám pocit, že to sama prostě nezvládnu.
Co se týče školy. Na základce to bylo pro mě příšerné. Nesnášela jsem ty léta tam. Na střední je to pro mě jiné, rozhodně, protože v kolektivu tam už nějak dokážu rozeznat své postavení a mám i větší sebevědomí. Opravdu, společnost tvoří jednotlivci a na těch potom hodně záleží... Díky :)

10 AD AD | Web | 18. června 2014 v 15:43 | Reagovat

Sociální fobie je děs. Taky jsem si prošla peklem (a stále někdy procházím, bohužel), a i když teď si připadám, že jsem z toho více méně venku, stále vím, že to uvnitř mě pořád je. Pamatuju si, jak jsem jedno období vážně nabyla sebevědomí, myslela jsem si, jo, jsem konečně v pohodě, že už se nebojím. Pak jsem se ale jednou "pohádala s kamarádkou" - více méně to bylo jen o tom, že ona nesouhlasila s mým názorem - a já jsem následujících několik dnů před tím, než jsem se s ní znovu viděla, strávila v takovém mírně hysterickém stavu, brečící v posteli, a nesnesitelně jsem se bála, že se se mnou přestane bavit.
Když se na to podívám zpátky, byla to taková ta hádka, kde to žádná ze stran nebere vážně a jen se tak přátelsky pošťuchují, ale já... no.
Řeknu to znovu. Sociální fobie je děs. Ale jde o to potkat lidi, kteří se ti za to nebudou posmívat, kterým se můžeš svěřit, a když potkáš takové lidi, máš šanci se z toho dostat :-) .

11 Snapeova Snapeova | Web | 18. června 2014 v 21:18 | Reagovat

[2]: Hledat na sobě pozitivní věci je pro mě těžké. Největší překážkou je ta váha. Omezuje mě ve všem, ale co se mi na sobě moc líbí jsou vlasy a oči, od toho se musím odpíchnout :)
No ani asi opravdu kolikrát dfakt netuší, co způsobí těmi svými řečmi atd a neberou to jako šikanu :/ Je to dost smutné, že jim nedojde, jak druhým můžou ublížit.
Jo, ve společnosti těch starších lidí bych se mohla cítit líp, protože většina už je aspoˇb dost vyzrálá an to, aby se neušklíbali jen, když mě poprvé uvidí.
Jo, máš pravdu, psychiatrička mě hrozně chválila, že jsem nepropadla alkoholu, drogám nebo kouření. Jedinná moje slabost při těhle věcech je právě jídlo. Vše řeším jídlem no.
Díky moc za podporu, je milý, že je vůbec možný potkat takové lidi přes blog. Fakt jsem ráda, že jsem vůbec začala s blogováním před lety :)

[3]: Právě díky komentářům jako je tvůj, poznávám, že minimálně lehkou formou této fobie někdy trpělo opravdu hodně lidí, jak tvrdí i statistiky.
Já se právě neskrývám a více méně neřeším, kdo si to přečte. Já se za sebe nechci stydět a říkám si, že aspoň pak někteří lidi kolem mě můžou více pochopit mě samotnou, pokud se jim třeba povede na můj článek nebo blog narazit.
Díky, je to od tebe velmi hezké, jsem ráda za lidi jako ty.

[4]: Jsem ráda, že se mi to povedlo napsat tak, abys dočetla až do konce :)
Ono bohužel to dospívání je nejtěžší období a ne každý je tak silná osobnost, aby neměl nějaký problém s jinými dětmi.

[5]: No holka, já to mám asi všechno dohromady. přestala jsem pak jezdit na tábory a podobné věci, protože cokoliv nového, neznámého, to je nejvíc stresová situace. Když jdu poprvé k nějakému doktorovi nebo tak, tak s sebou všude tahám mámu, aby poprvé šla se mnou a já se zorientovala a neudělala nějakou blbou chybu někde.
No, zdá se, že v některých věcech jsme si fakt dost podobné a s tím vyjádřením názoru. Snažím se, protože je pro mě důležitý říct i svůj, ale záleží i na situaci a na lidech.

[6]: Jo, vyjadřování citů, to je pro mě někdy taky dost složitáý. Třeba strašně nechci, aby mě kdokoliv viděl brečet atd, protože si pak přijdu jako debil a oslabená před nimi.
No, tak to věřím, že se podepsalo, a že to vůbec nebylo příjemné. Můj otec hrál automaty a tak a máma ho naštěstí vypakovala velmi brzo (bylo mi pár měsíců) a nevlastní otec naštěstí nebyl pijan atd, jen to byl dost divný člověk.

[7]: Jo ta pravidelnost jídla atd je nejhorší. Mě rozhodil učňák, na praxi jsem vstávala v pět, to jsem snídala a pak jsem obědvala třeba ve dvanáct a i později. Nebyl prostě čas během práce jíst a taky byl i problém v tom jídle před ostatními. Na učňáku jsem nejvíc ztloustla no.
Jo, když se mi stane nějaký trapas, tak pak to hrozně dlouho rozebírám a to je taky špatně, ale já to nedokážu pustit jen tak z hlavy :/
Závidím ti, že žiješ téměř bez stresu. Já jsem téměř pořád v nervech a čekám, kdy se mi z toho rozvine nějaká nemoc :/

[8]: Já ti na překlepy nekoukám, zajímá mě obsah, tak buď v klidu :))

[9]: Je nás víc, co si myslíme, že to zvládneme, jenže ne, nezvládneme. Je fakt lepší tu odbornou pomoc vyhledat aspoň si s tím člověkem promluvit. On to zas třeba vidí jinak, nabídne jiný úhel pohledu nebo řešení, co tě nenapadnou, takže to zkus, stojí to za to.

[10]: Říkám si, jestli je vůbec možné být někdy úplně a naprosto v pohodě, bez následků po vyléčení. Nejspíš fakt v člověku minimálně něco zůstane a zůstane trochu změněn oproti tomu, kdyby tím nikdy neprošel.
Já mám kamarádku, která je výbušnější a já si bohužel hned všechno beru a beru to děsně vážně, takže ti rozumím.

Naštěstí malinko lidí, co o tom vědí, rozumí mi tak nějak a berou mě v pohodě, už mám a to je dobrý krok vpřed. Mít kolem sebe lidi, kteří člověka berou jaký je, je moc důležité.

12 Míša Míša | E-mail | Web | 20. června 2014 v 12:29 | Reagovat

Mám hodně fobií, že i sociální jsem zjistila v zimě. Léčba nepřipadá k úvahu, protože k tomu lékaři jít nedokážu (to jsou ty noví lidé), ale pořád věřím, že to dokážu spravit sama. Snažím se teď aspoň občas vidět nějaké kamarády - třeba ty, co jim dva roky tvrdím, že na ně nemám čas.
Mám problém s nabouráváním mého plánu - pokud mám být nějaký čas sama a někdo mě vyruší, jsem skoro nepříčetná. Nejdřív vztek a pak třeba nedokážu mluvit.
Telefony jsou zlo, i když volám zubařce na objednání, rozbrečím se.
Začla jsem už ve stresových situacích koktat.
Moje spolubydlící si myslí, že to spraví tím, že s nimi budu někam chodit (divadla, kluby) - nepovedlo se mi jim vysvětlit, že já teda nikam chodit nehodlám.
Bohužel netuší, jak a kdy u mě sociální fobie vznikla. Náznaky mám delší dobu.
Teď se s tím ale sama snažím bojovat a musím uznat, že tohle jaro je jedno z nejlepších období za poslední dobu :)
Hodně síly!

13 Venëa Venëa | E-mail | Web | 20. června 2014 v 13:09 | Reagovat

aha... celkem to na mě všechno sedí... až moc... děsivě. O prázdninách půjdu na kurz komunikace, tak se mi to snad zlepší.

14 Andy Andy | E-mail | Web | 20. června 2014 v 13:33 | Reagovat

přivedla jsi mě do rozpaků.. teď jako vážně.
už je to trochu dýl, možná půl roku, možná tři čtvrtě, co jsem si hledala na internetu, co se to se mnou k sakru děje.
Měla jsem přímo panickou hrůzu z chlapů. Jen co se setmělo, byla jsem paranoidní, vystrašená, nemohla jsem sama vyjít z baráku. Za každym chlapem jsem viděla násilníka, masovýho vraha. Bylo to zrovna období kdy v televizi furt hlásili, že v Praze furt někdo někoho vraždí. Tenhle panický strach jsem nějak díkybohu přestála, je to pryč, ale co píšeš sama o sobě... nikdy jsem si nemyslela že je to špatně? To, že nikam nechci jít sama a v hlavě si vymýšlím plán, jak to bude probíhat, kdybych šla sama, většinou zůstanu jen u toho vymýšlení a tam taky skončim, protože sama prostě nechci jít. Telefonování pro mě byl taky vždycky problém a cizí čísla to samý..
Jednou mi jedna blogerka psala, že si myslí, že doopravdy nedokážu věřit svému příteli, že mě vážně má rád. A tak to taky bylo. Proč by mě měl mít rád? Proč by mě někdo doopravdy chválil..
Jsem teď vážně trošku nervózní, když to je takhle, chceš říct, že je něco špatně? Nepříjdu si jako někdo, kdo by se vyhýbal lidem, ráda jsem mezi lidma, i když fakt, že ne vždy jsem ta, co mluví. je jen málo lidí se kterýma se cíti uvolněně a otevřeně, mezi cizíma lidma se cítim špatně, mam strach že mě budou pomlouvat, smát se mi..
achjo. achjo achjo achjo.

15 Andy Andy | E-mail | Web | 20. června 2014 v 13:36 | Reagovat

[14]: jo a jedení před lidmi, to byl můj problém už od základní školy... jsem sce huebná, spoustu holek tvrdí, že mi závidí postavu (beztak kecaj), ale tenhle problém jsem taky zvládla.. uf.
s přítelem jsem se prvně dokázala najíst až po půl roce vztahu... od tý doby jsem s ním jedla častěji, až se to stalo našim rituálem a já se před ním přestala stydět. když jsme se rozešli, chodila jsem ven s dalšíma lidma, se kterýma jsem taky jedla, a jak se to dělo znovu a znovu, už na tom nic neni. díkybohu. jídlo je prima.

16 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 20. června 2014 v 13:48 | Reagovat

Od lidí je tolik kruté dívat se na image namísto charakteru.. Já nejsem nijak objemná, ale lidé v MHD se mi často posmívají kvůli jiným věcem, většinou to je "Hej! Nehrála si v reklamě na Petra Čecha? Máš stejně šišatou hlavu." nebo když jdu po Čerňáku slyším jenom jak někdo prochází a říká "Jak vidím, na Čerňáku máte samý hnusný holky." Nejhorší je, když vás jako ošklivku berou i přátele. Jasně, jejich vtipům mířeným proti vám se jen zasmějete, ale stejně to hluboko uvnitř bolí.. Možná alespoň trochu vím jak se cítíš :/
Zůstaň silná :))

17 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 20. června 2014 v 13:53 | Reagovat

Krásný článek, docela jsem se u něj zamýšlela, jestli náhodou SF nemám, jak v nějaké lehké formě.
Vím, že některé lidi tohle štve, ale já prostě musím říct, že je mi tě líto. (Kdyžtak se omlouvám.) Protože občas mám podobné pocity jako ty, tuším, jak hroznéto musí být, když je to ještě ve větší míře...

Jo a ještě ohledně těch komentářů. Přijde mi divný, že je tu najednou tolik ohlasů "já mám taky sociální fobii". Možná je to tím, že takoví lidé všechno píšou na blog, místo toho, aby to řekli kamarádům. Je to totiž anonymní.
Přeju ti, ať se ti udělá líp, ať se to zlepší. :-)

18 Lucy Lucy | Web | 20. června 2014 v 13:54 | Reagovat

Přečetla jsem si celý článek a řekla jsem si-vždyť ta holka popsala mě!
Mám vlastně stejný problém, akorát ta fobie ještě není tak silná. Ale nakupování taky nemusím, nezvedám cizí čísla a jízda v MHD nebo čtení před tabulí, to nenávidím. Všechno kvůli nízkému sebevědomí. Mám totiž HROZNĚ obří nos, ale na plastiku můžu (a PŮJDU) až v 18ti, takže ještě musím necelé 3 roky tohle vydržet. Diskoték se přímo děsím, protože se bojím, že se mi budou smát, že nebudu vědět o čem se s někým bavit, atd. Narážky si beru dost osobně a když mi minulý týden spolužák řekl, že si mě jeho sestra pamatuje podle nosu, celý večer jsem probrečela. Ty tři roky budou dlouhé.

19 Jade Jade | E-mail | 20. června 2014 v 14:15 | Reagovat

Ahoj, vyloženě se SF zkušenost nemám, ale určité popsané prvky mi dělaly problém taky. Měla jsem totiž jedno takové postižení (hrozně jsem kulhala), které mi neumožnilo dělat spoustu věcí, co jsem chtěla. Mrzelo mě, že jsem vlastně chytrá holka, ale lidé, s kterými jsem se setkala, museli nejdřív přemýšlet, jestli ke mně mají přistupovat normálně nebo mluvit jak na debila. Zavřela jsem se doma, nebyla v kontaktu s lidmi a když přišlo na moje mluvení, bylo to taky něco.
Teď jsem půl roku od operace. A díky tomu, co teď zažívám, vím, že všechno - i když už se to zdá ztracené - se dá změnit k lepšímu. Museli mi zkrátit nohu o 4 cm. Pořád trochu šmajdám, ale sakra - co je nemožný, když holka s každou nohou jinou dostává komplimenty od cizích lidí!
Vyjadřování se spraví. Zkus knížku Mluvte jako mluvčí. Je plná účinných cvičení, kterými se s trochou vůle prokoušeš. Kupříkladu, mé prezentace knížek jsou nejlepší ve třídě (neskromně...), dokonce slyším ohlasy typu, že mám dobré vystupování atd. Já! Teď mi dali dokonce nabídku moderování jedné školní akce. A to jsem na tom podle popisu byla s mluvením hodně podobně.
Hodně štěstí! Jsi určitě skvělá osobnost, jen buď sama sebou a věř si. Kdyžtak se ozvi na mail. ;-)

20 Trinity Estridge Trinity Estridge | Web | 20. června 2014 v 14:21 | Reagovat

Lidi jsou hnusní. :) Já mám taky sociální fóbii, jenže se mi z ní špatně dostává, když jsem jí trpěla už vlastně jako batole. Nejsem sice topmodelka, ale vím o sobě, že vypadám tak průměrně (i když pokud jsem mezi lidmi, vždycky začnu mít nějaký mindrák), takže to musí být nějak vrozené a psychiatričky neví, co s tím. :) Asi je to součást mojí osobnosti, asi jako fóbie. Za ta léta jsem se naučila zvládat prezentace, mám na to takové cvičení, ale mluvit před třídou, zkoušení a tyhle věci, z nich mám pořád noční můry.

21 especially-charming especially-charming | 20. června 2014 v 14:25 | Reagovat

Takúto fobiu som nikdy nemala,no strašne dlho mi trvalo kým som prekonala strach byť iná.Vždy,ked mi niekto povedal niečo negatívne na moje vlasy,make-up,oblečenie,topánky - nedokázala som to celý deň dostať z hlavy a snažila som sa nevytrčať z davu.Tuctové vlasy,oblečenie a skutočne som sa prejavila len zriedka...No v 16 som si povedala dosť.Do frasa,je to predsa môj život.Ked sa mi páči make-up a vlasy v štýle pin-up tak si to spravím,ak chcem mať modré vlasy,mám ich modré,proste robím si s mojím výzorom čo chcem,čo sa mi páči,pretože stále sa nájde niekto,komu sa niečo páčiť nebude a život je krátky na to,aby som sa obmedzovala pre názor niekoho iného,a som konečne šťastná :) Dufam,ze sa budeš mať stále lepšie,prídeš mi strašne fajn a skvelá.Ludia dokážu byť strašne krutí,preto ich netreba nechať vyhrať.Drž sa :)

22 Odd Lady Odd Lady | Web | 20. června 2014 v 14:41 | Reagovat

Takže celou dobu trpím nějakou formou sociální fobie? Myslela jsem, že jsem prostě jenom zlej, protivnej kazič srandy, jak je mi už od malička řečeno. Přitom jako ty mám taky ambice. Jenže je to těžký, když mi lidi odjakživa nadávají a srážejí mě. Tak se od všech holt držím dál a o nic se nesnažím, protože vím, že by to bylo stejně špatně...jako vždy. O vzhledu ani nemluvím. Sebepodceňování, to je moje denní kafe. Jenže - kdykoliv o sobě začnu přemýšlet v lepším světle, rychle mě někdo uzemní a přesvědčí mě, jak moc jsem se zmýlila. A pokud se snažím nějak komunikovat, pokaždé to skončí fiaskem, zkrátka to neumím.
Takže jsem skončila tak, že nemám ŽÁDNÉ přátele a spoustu lidí, kteří mě nesnáší.

23 Lulu Lulu | Web | 20. června 2014 v 14:46 | Reagovat

Tiež mám SF a musím súhlasiť, že to prevráti človeku život naruby, aj keď v porovnaní s tým, čo si si musela prežiť ty som na tom vlastne dobre. Občasné poznámky, nezapadnutie do kolektívu a začalo to. Niekedy to býva celkom v poriadku, inokedy sa cítim ako najneschopnejší človek vôbec. U psychológa či psychiatra som nikdy nebola, pretože si myslím, že by mi to nepomohlo, nedokázala by som hovoriť o svojich problémoch úplne cudziemu človeku, ale sesternica mi s tým pomáha, aspoň ma vypočuje a viem, že ma chápe.
Zaráža ma však to, že tí ľudia, čo šikanujú a podobne ani trochu neuvažujú nad tým, čo to s človekom môže urobiť, aké dlhodobé následky môžu vzniknúť. Pretože je ľahké do toho padnúť, aj keby len postupne, ťažšie je už sa z tej diery dostať. Trvá to roky a chce to veľa úsilia len sa priblížiť k tomu, kým človek býval a i tak je to takmer nemožné, SF človeka jednoducho zmení.
Držím ti palce s tým to prekonať, z článku mám pocit, že si to zaslúžiš. :)

24 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 20. června 2014 v 15:17 | Reagovat

Tvůj příběh mě velmi šokoval. Smekám před tebou klobouk, protože mluvit o takových věcech otevřeně, vyžaduje obrovskou odvahu a přesně tu si nám všem tady ukázala.
Nepatřím rozhodně mezi lidi, kteří mají hodně přátel, navazovat kontakty mě dělalo vždy problém. Přišla jsem však na důvod, proč tomu tak je...jelikož jsem mentálně vyspělá a rovnám se přibližně 20letému člověku, nemám si se svými infantilními vrstevníky zkrátka co říct a proto o mě většina lidí nejeví žádný zájem (alespoň si to tedy myslím). Jsem velmi umělecky zaměřená a když jsem v lednu letošního roku 2014 udělala talentové přijímací zkoušky na střední uměleckou školu, hned jsem si tam měla s jednou holčinou co říct, nikdy se mi tohle nestalo! - přišla, sedla si ke mě a v tu ránu jsme se začali bavit, jako kdyby jsme se znaly dvacet let...a nakonec jsme si na sebe vzali i číslo. Díky tomu i mým dvoum kamarádkám se necítím sama a žiju šťastnější život.
Trochu mě zamrazilo, když jsem si přečetla body ve tvém článku o lidech trpící SF, protože některé z nich mi také dělají problém.

Každopádně Tě držím palce, mám opravdu pochopení pro jedince, jako jsi ty. Věřím v Tebe, že jednou dosáhneš všech svých snů a budeš mít skvělého partnera a rodinu!

S pozdravem: LERI GOODNESS

25 Hannah Hannah | Web | 20. června 2014 v 15:29 | Reagovat

Tak trochu jsi psala o mně. Začala jsem předčasně dospívat v šesti letech a to mi hodně pošramotilo psychiku. Byla jsem jiná a co je jiný, na to se moc kouká a pomlouvá. Proto jsem odmala šíleně stydlivá, držím se stranou a posledních šest let se to zhoršuje. Navíc se mi hodně brzo zasekl růst, takže jsem vypadala, jak divně rostlý trpaslík (v současnosti se to díky lékům a cvičení srovnalo).
Hodně jsem se setkávala s odmítáním a podrazy od takzvaných přátel, takže nikomu nevěřím. S lidmi komunikuju špatně, zvládám normálně mluvit jen s rodiči a třemi lidmi ze školy. Ve škole trpím tím, že se nebojím špatných známek, ale toho, že  se ztrapním před třídou svými výkony u tabule. Když mi bylo patnáct, tak jsem byla zavřená v pokoji pořád, a vylezla jsem jen kvůli nejnutnějším věcem a taky do školy.
Od rodičů jsem se dočkala akorát řečí, že bych měla jít ven a nesedět jen zalezlá doma a najít si nějaký kamarády. Doma jsem zůstávala jen proto, že jsem se bála lidí venku. Kdybych měla někoho, kdo se mnou venku bude, tak bych tam klidně šla. Rodiče by nikdy nenapadlo vzít mě k psychiatrovi a sama bych tam nikdy nedošla. Stydím se za to, ale jistou dobu jsem se řezala. Rodiče několikrát viděli krvavé šrámy, ale vždycky se spokojili s odpovědí, že jsem se odřela při těláku nebo o něco škrábla atd…
Strach z nakupování a MHD nemám, ale pouze v cizím městě, kde mě nikdo nezná.
Pochvaly taky neumím přijímat. Jsem zvyklá na posmívání za rohem, takže když mi někdo řekne nějakou pochvalu, třeba fajn nahrávky ve volejbale, tak pak dlouho přemýšlím nad tím, co jsem zase udělala špatně. Prostě lidem nevěřím.
Myslím si ale, že přestěhovat se někam daleko a začít znovu by mi pomohlo, protože vím, že tyto moje strachy vznikly vlivem mého okolí. Toť vše, omlouvám se za tak dlouhý koment a přeju, aby bylo líp…

26 DorkaJ. DorkaJ. | E-mail | Web | 20. června 2014 v 16:15 | Reagovat

Hmh. Je to fakt blbé. Nič viac, nič menej k tomu neviem povedať. No mnohým sa prejavy sociálnej fóbie ako pocit sucha v hrdle len čo sa majú ozvať v širšej spoločnosti, alebo pocit, uhm ako to len opísať. Trebárs keď zažijú niečo čo im subjektívne príde ako totálny faux pas a následne na to musia stoj čo stoj myslieť, takže najradšej by explodovali, roztrhali sa a zahrabali do najhlbších kútov temného lesa, poprípade by najradšej vyskočili zo svojej telesnej schránky a odleteli preč, niekde kde im nič nebude pripomínať ich omyly, dokážu takéto a podobné prejavy celkom slušne zakryť tváriac sa hlúpo či namyslene.
Poniektorí si radšej zvolia byť za namysleného ako za toho kto v strese nadsvetelnou rýchlosťou tliape druhé cez piate či spraví nejakú inakšiu „somarinu“. Ten človek sa potom necíti byť tak zraniteľný ako keby vedeli (trebárs aj potenciálny budúci nepriatelia) o jeho občasných drobných záchvatoch paniky.
Najmä ak má niekto česť na ľudí ktorých loajalita sa mení častejšie ako smer vetra.
Z toho ohľadu neznášam keď niekto súdi niekoho za jeho údajnú plytkosť či namyslenosť aj keď tú osobu vôbec nepozná.
No nakoniec sa aj tak osvedčí staré známe: „Dôveruj ale preveruj.“ Ergo len málokoho skutočne zaujímajú problémy jednotlivca, keď má dosť svojich vlastných alebo je až príliš zahľadený do seba, takže sa neoplatí hovoriť ľuďom veci, ktoré by neskôr mohli proti tomu jednotlivcovi použiť.
Avšak to je už téma na inú debatu, ešteže nik z mojich známych nikdy nebude čítať moje názory prezentované v kyber svete. Fuh.

27 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. června 2014 v 18:01 | Reagovat

Wow. Zajímavej článek. Opravdu fascinující, ale trochu se v tom vidím. I když ne zcela. Vlastně ne, pokud je to tak jak píšeš, ničím takovým netrpím, ale měla sem na to podezření. Takže díky :)

28 clovek-hleda clovek-hleda | Web | 20. června 2014 v 18:18 | Reagovat

on ji svym způsobem má asi každý. Což neznamená, že musí být v té formě generalizované, že se bojí obecně, stačí se zoufale bát třeba jen něčeho (nestihnu na záchod, uprdnu si, poleju se pitím), až tak, že to omezuje jeho život. Znám fóbíky učitele, překladatele, sociální pracovníky, studenty, poradce.. ale on někdy člověk dělá i to, čeho se hodně bojí, když v sobě potlačí strach. Což za úspěch nepovažuju. Mně na to pomohla sfingaos.cz a kognitivno-behaviorální terapie (KBT), i když je to běh na delší trať, ale už dokážu třeba zajít do obchodu, kde nikdo neni a sleduje mě prodavač XD. Je mi to odporné, ale minimálně tam dokážu občas zajít. Je to každ. věc, která potřebuje trénink a vlastní tempo, žádné nátlaky - čím větší změna, tím větší následky a často i rychlejší vyhasnutí. Raději málo a postupně. Nejdřív se jen ohlédnout, pak se chvíli zahledět do výloh, pak třeba se usmát na prodavače, až za nějaký týden tam zkusit strčit hnátu, třeba s někým.. atd atd. dle vlastního pocitu. Hodí se na to rozebírat automatické negatigvní myšlenky a zamyslet se, co by se vlastně stalo tak špatného, kdyby třeba.. někdo řekl, že jsem divná? Co by to způsobilo? S ohledem na různá vnímání...

29 Ravicu Ravicu | E-mail | Web | 20. června 2014 v 18:28 | Reagovat

Mě všichni říkali, že jsem prostě magor, no později se ukázalo, že měli pravdu...

30 Katie Katie | Web | 20. června 2014 v 19:04 | Reagovat

Sociální fóbií jsem trpěla.
Ovšem... asi do mých 13 let jsem byla velmi sebevědomá holka. Nikoho jsem nešikanovala, ale měla jsem se všemi dobrý vztah. Což byl problém, jelikož mi to mé kamarádky záviděly. Jedna nejlepší, další nejlepší kamarádka. Všechny mě pomluvily během mého ozdravného pobytu (astma), vrátila jsem se do třídy a najednou se na mě každý hnusně díval. Nevěděla jsem proč.

Na ozdravném pobytu, kam jsem dojela později než zbytek lidí jsem se stala terčem šikany, ale kdybych v té době nebyla tak přecitlivělá, probíhala by šikana spíš obráceně. Protože mé přirozené já si nenechá nic líbit.

S narušeným sebevědomím a psychikou jsem přišla do třídy, kde se na mě každý hnusně díval. Spolužačka si sedla na moje místo a mě zbylo jen to přes půl třídy.
A začalo stranění se.

Už dříve jsem měla klaustrofobii v tramvajích a výtazích, to se akorát vystupňovalo a jízda tramvají pro mě bylo peklo.
Takže mě rodič musel dovážet každý den do školy autem.

Na střední škole jsem opět získala to, co mi fobie vzala. Jelikož jsem byla mezi ignoranty, homofoby a hlupáky. Toho jsem si byla vědoma a na tom jsem znovu postavila své sebevědomí.
Chodila jsem sice chvíli k psychologovy a dostala jsem také léky, ale nepomohly mi.
Jelikož jsem, stejně jako ty byla nucena ve škole mít prezentace atd. mi nakonec velmi pomohlo. Byla jsem hozena do vody a plav.
Tak jsem plavala. Každý odlišný názor ve třídě jsem projevovala na hlas a když jsem viděla, že se mi lidé smějí a pomlouvají mě. Smála jsem se jim za to, jak jsou omezení.
Probudila jsem se.

Pořád to ale ve mě je a vím, že nikdy nebudu extrovertně jednat s jinými.
Teď, když mi někdo řekne, že jsem divná nebo mě pomlouvá, nic mi to nedělá, protože mám svou hrdost a vím, jak lidé dokáží být zlí, hloupí a omezení. To oni by se měli stydět, být zalezlí doma a mít sociální fóbii, protože ti mají důvod.

Tobě bych poradila, prostě dělat to, co nechceš, chodit tam, kam nechceš a zkusit brigádu, do které by jsi nikdy nešla.
Mě to pomohlo. Vlastně mě to zachránilo.

A k tvé postavě. Bude to znít asi blbě, ale zkus si najít vzor, sebevědomý vzor, třeba v nějaké zpěvačce, herečce nebo modelce (ano!). Ženy s plnějšími tvary jsou také velmi sebevědomé a hlavně sexy a cítí se tak. Zkus se přiučit.

Ještě s k tomu přijetí pochval. Také můj problém, ale to bude asi zavánět perfekcionismem. Je to velmi propojené všechno.

Velmi ráda bych ti pomohlo, třeba i s tím hubnutím i SF. Jelikož vím, jak nad ní zvítězit:).

neteskni, jsi určitě krásná žena.

31 John P. Mordriy John P. Mordriy | Web | 20. června 2014 v 19:55 | Reagovat

Mám dojem, že ti rozumím. Ne zcela, to snad ani nejde, aby jeden člověk druhému do detailu rozuměl. Já sociální fobii nemám (aspoň doufám), ale nenávidím, když se na mě směřuje pozornost nebo musím něco zařizovat skrze mluvení s lidmi. Nevím co bych dala za to, kdybych místo prezentací před celou třídou mohla odevzdávat klidně několik desítek stran.

Jednu věc rozhodně máme společnou a to šikanu kvůli nadváze, nikdy jsem nepochopila, co je na tom tolik legračního. Zoufale se snažím najít ve článku něco, od čeho bych se mohla distancovat, jenže... A tady! Pochvaly. Možná, že je umím přijímat, ještě se mi nestalo, že by mě někdo pochválil. Rozuměj, z očí do očí, v blogosféře, respektive na internetu, už ano a s tím souvisí další věc. Nemohla sis snad ani vybrat lepší místo, kde sdílet své myšlenky, v reálném světě by ses asi nedala jen tak s lidmi do řeči o tomhle tématu a to by byla škoda, protože vše, co jsi napsala, je zajímavé a přínosné.

32 anniele anniele | Web | 20. června 2014 v 19:57 | Reagovat

Moc pěkně napsané.. V něčem jsem si i našla.. Ale soustavnou prací na sobě člověk udělá hodně i sám.. nebo když má chápavého a milujícího partnera.. Pak se spousta věcí srovná.. Ale s některými situacemi mám problém stále - třeba ty telefony, nebo tzv. 'small talk' s někým koho vůbec neznám.. Přeji hodně sil a energie do objevování sebe sama... :-)

33 Sargen Mortis Sargen Mortis | 20. června 2014 v 20:12 | Reagovat

Ahoj. Nečetla jsem Tvůj článek celý, ale zcela vím, o čem píšeš, co prožíváš. Sama mám s tímhle též problémy plus ještě deprese , ale k doktorům nechodím, protože je nemám ráda. Raději se spoléhám na alternativní léčbu pomocí změny myšlenek a afirmací. A též mám kolem sebe několik dobrých přátel, kteří mě vždy vytáhnou ven a nebo mě chytí, když stojím dva centimetry od břehu Vltavy. Smutné je, že někteří lidé si sociální fobii vykládají jako výmluvu mladých lidí, kterým se nechce do práce.
Já doufám, že se z toho dostaneš a budeš ok a že i ta váha se ti srovná a všem posměcháčkům pak vytřeš zrak svojí sexy postavou a zdravým sebevědomím. Jen se nevzdávat. :)

34 Lů | Web | 20. června 2014 v 20:24 | Reagovat

Je mi líto, co sis prožila jako malá, ale hold se s nikým život nemazlí.
Já jsem měla sociální fóbii a byla hodně spojená s depresemi a dalšími blbostmi. Nejsem jistá, jestli ji ještě pořád mám, ale některé naprosto banální aktivity mi dělají opravdu velký problém.
Já ti nicméně přeji hodně štěstí, abys nad svou fóbií zvítězila, protože to není nic nemožného. Už sama vidíš na sobě pokroky, ale nespoléhej se jen na medikaci. Ten hlásek v tobě bude pořád - s tím se musíš smířit, ale potřebuješ se dopracovat na takovou pozici, kdy jej budeš moci potlačit. Nechci ti mazat med kolem pusy, ale není to žádné lážo plážo, docela si mákneš, ale stojí to za to. Já jsem taky ušla docela dost velký kus cesty a snažím se stále zlepšovat a řešit to, co jsem si zapinkala, když jsem byla mladší...
Hodně zdaru a kdyby sis potřebovala s někým promluvit, tak mi klidně můžeš napsat. Ráda tě vyslechnu a pomůžu - pokud to bude v mých silách. :)

35 Em Zet Em Zet | Web | 20. června 2014 v 20:37 | Reagovat

S touto psychickou nemocí jsem se léčila na psychiatrii, nikomu to nepřeju. Projít jen kolem i malé skupinky lidí pro mě byla opravdu hrůza - tep se mi zvýšil, potila jsem se, žaludek se mi stahoval... nakonec jsem přestala chodit do školy i. Z těch zameškaných hodin jsem pak i měla problémy... nahrnulo se to dohromady všechno a přišly deprese a sebepoškozování - měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád, nikdo o mě nestojí, pro všechny jsem buď neviditelný vzduch, anebo naopak potom ta ošklivá holka - vždycky, když jsem procházela kolem lidí, jsem měla strach, že jsem někde špinavná, nebo že mám roztrhané oblečení. Tento iracionální strach se mě drží dodnes, a tak na ulici mě poznáte tak, že se pořád prohlížím, jestli náhodou nemám někde špinavé oblečení, nebo děravé. :-D
Teď už je to všechno lepší... myslím. Možná se tento strach z toho, jak na mě lidé koukají a co si o mně myslí... možná se vyměnil za něco jiného a mnohem horšího. Pořád si tím nejsem jistá - a vlastně ani nevím, jestli je ta změna dobrá, anebo špatná...

36 ginger-v ginger-v | Web | 20. června 2014 v 21:42 | Reagovat

Článek je skvěle napsaný a já se v tom dost vidím. Trpím sociální fobií už od začátku puberty. To začalo hlavně kvůli mým problémům s akné. Které léčím už spoustu let a vím, že se nikdy nevyléčí úplně. Vždy mi bylo trapné říct o svém problému rodičům, protože na mě byl z jejich strany vyvíjen vždycky velký tlak a já je nechtěla zklamat, i když je mi jasné, že ví, že se trápím. Proto jsem svou fobii nikdy neléčila. Trochu se to zlepšilo, protože po přechodu na střední jsem se začlenla mezi partu skvělých lidí. Stejně, např. jízda autobusem nebo vlakem, nákup, mluvení před lidmi.. To všechno je pro mě noční můra a volat s někým, koho neznám, mě také strašně znervózňuje.. Nikomu bych SF nepřála, protože mi opravdu ničí život a i když vím, že uvnitř jsem úplně jiná, je pro mě strašně těžké to někomu dokázat..

37 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. června 2014 v 22:26 | Reagovat

Já se taky občas bojím, že se ztrapním, ale v poslední době kašlu na to, co si lidi kolem o mně myslí. Přece mě vůbec neznají a jak za tak krátkou dobu mě objektivně zhodnotí? I já hodnotím lidi, tak at si o mně taky udělají obrázek :D

38 Kristyna Kristyna | 20. června 2014 v 22:48 | Reagovat

V mnoha místech tvého příběhu se poznávám. I u mně odstartoval podobné problémy vzhled, nešlo však o váhu, nýbrž o akné. Měla jsem pocit, že kdokoliv se mnou mluví, vidí jen moji špatnou pleť. Začalo mi dělat problémy bavit se s lidmi, když už jsem se s nimi bavila, nedokázala jsem se jim dívat do očí, celkově jsem se vyhýbala místům s velkou koncentrací lidí. Jenže pak se moje vzezření zlepšilo a já se rozhodla se svými potížemi alespoň částečně něco udělat. Stále jsem poměrně stydlivá, nedokážu přijít do společnosti cizích lidí a začít se bezprostředně bavit, když mám s někým telefonovat nebo něco vyřizovat třeba v obchodě, stejně jako ty si v hlavně promítám, co budu říkat. Prezentace před větším množstvím lidí příliš nezvládám doteď, stejně tak mám problém se vyjadřovat i v běžné komunikaci, mnohem zběhlejší jsem v té psané. Na druhou stranu zvládám všechny běžné činnosti, mám spoustu přátel, s nimiž se normálně bavím, mám mnohem větší sebedůvěru než tenkrát a jsem jednoduše šťastná :) Závisí samozřejmě vždycky na rozsahu problému/fóbie, nicméně určitě i tobě se podaří s tím aspoň trochu zatočit. K prvnímu kroku mnohdy stačí trochu odhodlání, zdravé naštvání nebo i malý úspěch, ty další už se pak přidají :) Držím palce!

39 Nemusí tě zajímat, kdo jsem. Nemusí tě zajímat, kdo jsem. | 20. června 2014 v 23:09 | Reagovat

Asi vím, jak se cítíš. Poznávám se v tom. Ale bojím se s tím něco dělat. Bojím se to někomu říci. Obézní nejsem, ale bojím se, že budu. Napsalas to úžasně! Jenom, mě děsí, že bych tu sociální fobii měla. :-|

40 Kdo jsem, to tě zajímat nemusí. Kdo jsem, to tě zajímat nemusí. | 20. června 2014 v 23:13 | Reagovat

Ale teď, za nedlouho, mě čeká buď velký krok životem, totální změna osobnosti a nabytí sebedůvěry - nebo totální selhání. Půjdu jinam a chci se změnit. Už nechci být "tichá, nenápadná, budižkničemu holka". Musím se překonat. Když to neudělám, je to můj konec. Ale když se překonám, dám to, skoncuji jednou provždy s nějakou sociální fobií! 8-)

41 Nevím Nevím | 20. června 2014 v 23:50 | Reagovat

O tomhle problému jsem četla pár krátkých řádků už dávněji v nějakém časopise, už tehdy jsem měla pocit, že mám nějakou lehčí formu sociální fóbie, ale nějak jsem to nechala plavat. Myslela jsem si, že je to jednoduše tím, že jsem ještě nevyzrálá, jsem v pubertě a, že se to časem zlepší, ale jen se to zhoršilo. Nejhorší na tom je, že tím obtěžuji i své už tak úzké okolí přátel. Jeden z největších problémů je pro mě jízda v MHD a samo sebou, že se mnou nikdo pěšky nechce a všichni radši pojedou autobusem. Mám 1 kamarádku a přítele a tím jak se chovám se od nich akorát ještě víc vzdaluju. Nevím jak jim to mám vysvětlit, nechci aby si mysleli, že to dělám abych je naštvala nebo něco takového. Nechci je ztratit, ale nemůžu si pomoct. Většinou chodím všude pěšky, protože dojíždět s nimi do školy trolejbusem bych si už ani nedokázala představit. Kdykoliv slyším někoho mluvit nebo vidím, že se směje pořád mám pocit, že se směje mě a pomlouvá mě, i když ani pořádně neslyším co říkají. Někdy si z nervozity rozškrábu nebo poštípám kůži do krve, taky mám pořád mezi lidmi pocit, že potřebuju na záchod, jako kdybych se měla každou chvíli pomočit, je mi to neuvěřitelně nepříjemné, a také proto ve škole nepiju. A pak, když si dojdu na záchod a vidím tam ty všechny výrazy těch holek, slyším jak se smějou a něco si šeptají je mi naprosto hrozně. Je mi trapné přemlouvat moji kamarádku aby šla na záchody se mnou, určitě jí to obtěžuje, ale někdy to sama nezvládnu. Cítím se jako naprosto neschopný idiot a taky jsem. Nemám nějaké větší problémy s váhou, ale i tak před ostatními nejím. Znervózňuje mě, když se na mě někdo na chvilku podívá, spadne mi třeba kousek jídla, ušpiním se nebo něco. Přitom doma jím úplně slušně a normálně. Nechci aby se za mě přítel nebo nějaký člen rodiny styděl, tak s nimi radši na nějaké oslavy kde budou jejich přátele nechodím. Stačí, že jsem ztrapnila sebe, nemusím předci ještě je. Když si náhodou musím jít koupit nějaké jídlo, tak s sebou většinou vytáhnu kamarádku nebo přítele aby mi to objednali. Když se jim nechce, prostě zůstanu o hladu. Nenávidím stát někde ve frontě, když je někdo za mými zády, jsem z toho ještě více nervní než, když ho normálně vidím před sebou. Ale upřímně něco prezentovat před 15 cizími lidmi by asi nebyl takový problém jako prezentovat to před 15 spolužáky. Jednoduše mám pocit že cizí lidé si možná řeknou, že jsem hlupák, ale nemusím je už třeba nikdy vidět. Zatím co spolužáky budu muset vídat ještě každý den dokonce roku. Bojím se přestoupit na jinou školu, ale vím, že to je nutnost. Taky si plánuju jak bych reagovala v různých situacích abych se ztrapnila co nejméně, ale někdy tomu kdo jsem prostě předejít nejde a stejně za sebe nechám mluvit strach a nervozitu. Mrzí mě všechno, co jsem tím, kdo jsem svým příbuzným způsobila, a vím, že bych to měla říkat jim. Řekla jsem to jednomu a teď mě ten někdo akorát nutí do toho abych chodila víc do společnosti a tak dále, jenže tím to ještě zhoršuje. Vím, že mě pomalu opouští a nemám jim to za zlé, přeci jen mají svých problémů dost.

42 L. L. | Web | 21. června 2014 v 1:06 | Reagovat

Je smutné, kolik lidí trpí touto nemocí. V některých věcech se poznávám taky. Jsem slaboch. A to už jsem dospělá. Vždycky jsem měla problém někam zapadnout, ale nikdy jsem netušila, že čím budu starší, tím to bude horší. A není pravda, že dospělí jsou jiní. Někteří opravdu ne(!) a naopak, někteří adolescenti nebo puberťáci jsou "víc dospělí". Lidi jsou zlí a já nám všem přeju, aby jsme našli ty vyjímečné lidi, se kterýma nám bude dobře. Nebýt mého přítele, tak nevím, kde je mi konec. Nejspíš pod mostem, protože bych dávno podala výpověď.

43 ledove-zahrady ledove-zahrady | Web | 21. června 2014 v 10:43 | Reagovat

Celý život mám pocit toho vnucování, že když budu chtít za někým zajít, na něco se zeptat apod., vlastně toho člověka strašně otravuju. Můj přítel mě ale naučil, že když chce člověk někam patřit, tak se musí vnucovat. On sám zažil šikanu a "přeučil se na extroverta". A tak prostě lidi otravuju, ten pocit ve mně zůstává, ale pak s potěšením vidím, že některé lidi otravuju míň než jiné a že mě mají rádi :)

44 Doma Doma | Web | 21. června 2014 v 11:20 | Reagovat

Když jsem došla k odstavci "Pokud lidé trpí sociální fobií. Mají většinou strach ze spousty běžných věcí jako.." přečetla jsem to s otevřenou pusou, spousta bodů na mě totiž sedí, ale pak jsem nad tím zapřemýšlela a většinu z nich dokážu překonat, takže u mě spíš než o fóbii jde o stydlivost a malé sebevědomí.

Jinak, držím ti palce ve tvé určitě dlouhé a ne vždy snadné cestě. Hodně štěstí.

45 LusyW, HuskyW LusyW, HuskyW | E-mail | Web | 21. června 2014 v 11:38 | Reagovat

Tak jsem si to přečetla...možná i proto, že se v tom taky tak nějak poznávám. Setkávání s cizími lidmi nesnáším, veřejné záchody bych nepoužila (i v práci si hlídám, aby tam bylo zcela prázdno) - že bych kvůli tomu přes den málo pila? To mě nikdy nenapadlo! Nakupování zvládám, ale zato mám šílený problém, co se telefonování týká. Cizí hovory beru s bušícím srdcem a když mám telefonovat v práci (jako že musím), tak mi srdce většinou touží vyskočit z hrudi. Za úplně nejhorší považuji to, že na veřejnosti si prostě jídlo nedám, pokud jsem sama. Nehrozí, že bych si koupila třeba sušenku nebo hamburger (to už vůbec!) a jedla třeba při čekání na plné zastávce MHD. Přijde mi, že si mě už takhle všichni prohlíží a že když u toho navíc držím jídlo, tak cítím pohledy "nežer tlusťochu". Během roku se mi podařilo zhubnout 20 kg (ještě aspoň 5 kg dolů potřebuji, ale už je to celkem v pohodě...), ale já na té ulici na sobě stejně cítím tu původní váhu. No jasně, že se mi dřív na škole lidi smáli...

Ne, nějak podezřele se tu nacházím. A myslím, že mým nejlepším psychologem je ale můj přítel, který mi dost pomáhá :)

46 Faint Faint | Web | 21. června 2014 v 12:59 | Reagovat

Tak toto je vážne sila...Dosť som sa v tomto článku aj našla.
Tiež nemám ideálne "miery" a veľa ľudí so bohužiaľ potrebovalo zvyšovať ego.
Už je to dávno čo som počula na svoju osobu urážku, ale proste ja sa stále bojím, a tak, keď kamoška volá do mesta s chlapcami, radšej tam nejdem.
A nie len pre to.
Snažím sa, chodím na bicykel, cvičím doma, po tom ako som sa musela pripravovať na príjmačky na strednú školu, ma to hrozne zaujalo a začalo baviť.
Nedávno som zažila fakt hroznú vec, išli sme skupinka z oslavy, v uličke stál taký divný chlapík, ktorý ma chytil za plece. Kamoška ho odstrčila odo mňa a hneď sme utekali preč, on vraj išiel za nami.
Povedala, že mal nožík, zošokovala a zavolala políciu. No oni s tým nič nemohli robiť, lebo nožík nemal, nič neurobil, neukradol..ale proste ten strrach, psychyka.
Mala som aj pokec s psychologičkou, tiež som k nej chodila z toho dôvodu, že som sa v triede necítila dobre. Teraz je to už v poriadku, dokonca mi budú chýbať.
Tak prajem veľa šťastia a sily :) Mimochodom, pekný blog, určite sa sem rada vrátim :)

47 Scrat Scrat | E-mail | Web | 21. června 2014 v 13:07 | Reagovat

Gratuluju, jsi na titulce blog.cz :-)

48 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 21. června 2014 v 13:17 | Reagovat

Myslím, že sociální fóbií jsem trpěla skoro do patnácti let, dobře, čtrnáct a půl. Vždycky jsem byla velice uzavřená a jak pročítám ty příznaky, tak bych se v nich dva roky zpátky asi i našla. U mně za to pravděpodobně mohlo nepochopení rodiny a samozřejmě třídní kolektiv. Zhoršovalo se to a zhoršovalo až ve čtrnáctém roce vyústilo, že jsem s tím musela začít chodit za odborníkem, řešila se hlavně šikana, ale myslím, že paní psycholožky (moji andělíčci) narazily na tenhle problém a dostali mě z něho, alespoň na 75% pak už to bylo na mně, s tím základem, co jsem dostala, jsem se ostřílela. Stále to ale není u konce a mě je jasné, že ze mně se nikdy extrovert nestane, ale už nemám (na rozdíl od některých mých kamarádek podobného povahového ražení) problém se s lidmi dávat do kontaktu, dokonce i s jedinci, kteří nemluví mým rodným jazykem (a já si to vždycky užívám, asi v tom hledám adrenalín). Komunikace s lidmi se stala pro mně adrenalínovým sportem. Rozhodně to nebyla moje přirozenost, ale třeba se díky mému snažení stane. Každý jsme jiná nátura a já ti držím palce aby se ti povedlo přestat se bát komunikace s lidmi i přes ty zážitky, které ti lidé napáchali. A to je asi to nejtěžší.

49 Tina Tina | Web | 21. června 2014 v 13:48 | Reagovat

V některých bodech jsem se poznala, a celkem mě to vyvedlo z míry. Ty říkáš, že jsi měla problémy kvůli nadváze. Na mě zase utrousili to, že jsem byla příliš hubená. Taky to nebylo zrovna nejpříjemnější. Tak jsem začala více jíst a myslím, že to taky nebyl zrovna nejlepší tah. Ostatní si začali všímat, že pomaličku ale jistě přibírám an váze. A začali rýpat: "Podívejmě na to břicho, tos nemívala." a podobně. Vzhledem k tomu, že všichni byli zvyklí na mou hubenou postavu, to byl problém. Kupovali oblečení, jak si mysleli a pak to byla opravdu nepříjemná situace, když jsem musela říct, že se do toho nevlezu.
Co se týče mé komunikace s cizími lidmi, taky zrovna neskóruju. Neznámá čísla prostě neberu, pokud na mě někdo cizí promluví tak ze slušnosti odpovím a rychle mizím. Za dva roky na střední jsem s některými promluvila dvě věty nebo nepromluvila vůbec. A hledání přítele? To je tabu. Nepříchází u mě v úvahu, abych na někoho první promluvila nedej bože abych, naznačila náklonost vůči němu.

50 prastenespisovatelky prastenespisovatelky | E-mail | Web | 21. června 2014 v 14:17 | Reagovat

Pevně držím všechny čtyři mé palce ať se ti podaří z toho dostat a plně tě podporuju. Tvůj článek je velice zajímavý a sama SF mám. Snažím se s tím srovnat, ale přešla jsem na novou školu do nového města mezi nové lidi, bez nikoho známého. možná, že i to, že jsem do toho skočila po hlavě mi trošku pomohlo. Když opravdu ěco nutě chci dokážu si o to říci a své názory hlásám až moc hlasitě. Má spolubydlící na intru mi pomáhá se zlepšením, ale teď když odjela, mě už nikdo týden neviděl nikam vyjít. Vynechávám snídan i večeře, protože by to znamenalo, že na ně musím jít sama, stále se ales nažím učit se jíst před cizími a chodit nakupovat. Moje nejčastější připomínky pro uklidnění jsou: "Klid, nikdo z nich tě nezná" "klid, nikdy tyhle lidi už neuvidíš" "klid, mají jiné věci na práci, než aby tě sledovali" někdy opravdu pomohou, ale jsou to jen trapné pokusy o to splést sama sebe.

51 Lukáš Lukáš | Web | 21. června 2014 v 17:28 | Reagovat

Je to vždycky hlavně o cvičení uvolnění a ovládání myšlenek a s tím se samozřejmě posiluje i vůle jedince (hlavně musí mít člověk nenapadnutelný cíl v životě s tím, že se čas od času dopřeje nějakou tu radůstku - třeba jenom nějaká dobrota k jídlu sem tam - to neuškodí¨)

52 Tenisák Tenisák | E-mail | Web | 21. června 2014 v 18:24 | Reagovat

Článek jsem přečetl jedním dechem. Taky mám fóbii komunikovat s lidmi které neznám. A hodně se bojím telefonovat. O_O

53 darkemperor darkemperor | E-mail | Web | 21. června 2014 v 19:36 | Reagovat
54 L. L. | 22. června 2014 v 1:01 | Reagovat

Bože. Dnešní doba je smutná. Podporuje slabý jedince, který se nedokážou ani bavit s cizíma lidma, dá jim nálepku sociální fobie a chová se k nim jako k chudáčkům, přitom jsou to prostě plachý lidi, nbo lidi co jim není příjemnej kontakt s ostatníma, nebo jsou prostě stydliví. Většinou u poloviny popisů dnešních nemocí normální lidi najdou i sebe, přitom žijou normálně a vědí, že to není žádnej problém. Ale to je dnešní doba. Fňuk fňuk, mám sociální fobii protože tohle a tamto a bé bé. Dneska to čtu všude. A tady na blogu jí má snad taky každej. Kdyby jste se místo toho radši sebrali a začali něco dělat. Znám plno lidí, co se vyhrabali i z "depresí" protože prostě chtěil a byli silný. Dnešní lidstvo je jen posedlý tím vše pojmenovat a slabý. Kdyby fungovalo "silnější přežije" tak je 3/4 planety mrtvá.

Tak, snad jsi ráda, přibude ti tu díky titulce plno soucitných komentářů, všichni ví jak se cítíš a jsou stejní chudáčci jako ty, snad je ti lépe. Všichni máte nějakou fobii a všichin jste chudáčci, nojo.

55 Snapeova Snapeova | Web | 22. června 2014 v 1:53 | Reagovat

[54]: Já o soucitný komentáře nestojím, kvůli tomu jsem tu neodhalila, co jsem prožila a co se ze mě stalo následkem toho.

Chtěla jsem, aby lidi, co se s tím nesetkali, nebo někdy někoho šikanovali, nebo mají někoho podobného v blízkém okolí pochopili, proč jsou ti lidé takoví jací jsou. Proč odmítají pozvání nebo vypadají odtažitě a nijak zvlášť přátelsky.
Chtěla jsem, aby někteří poznali, co mohou člověku způsobit, když se mu třeba jen smějí kvůli něčemu, co je pro ně prkotina, ale pro ty druhé vůbec.

Ty jsi typický člověk, co to nechápe a nepomůže mu v tom ani tisíc článků od lidí, co si něčím takovým prošli.

Seš se vším rychle hotový. Ono se strašně rychle a snadno řekne seber se a něco dělej, ale ono to není snadný a já dělám. Už skoro rok chodím k odborníkům a snažím se tolik nebát obyčejných věcí. Je to běh na dlouhou trať. Škody napáchané na mysli člověka se nedají napravit za jeden den. Jsem vězněm své hlavy. Ty si myslíš jak je to jednoduchý, ale nerozumíš vůbec ničemu.

Ano, zrovna sociální fobie, třeba jen ve velmi mírné míře může sedět opravdu na většinu populace, protože málokdo žije růžový život. Nevím, co se divíš, že je tolik psychických nemocí, vždyť se podívej v jaké době žijeme. Spousta různých druhů šikany, velká rychlost, spousta nátlaku v mnoha směrech. Každý není tak dokonale silná osobnost jako ty a každý se narodí jiný, ale to bys musel být dost vnímavý a citlivý, abys tohle všechno dokázal pochopit.

56 Kamille Kamille | E-mail | Web | 22. června 2014 v 9:18 | Reagovat

Jo, taky ji mám.. U nikoho jsem s tím nebyla, ale zvládám to sama a hodně jsem se zlepšila :)
A díky, že o tom mluvíš, lidi potřebují pochopit...

57 Creencia Creencia | Web | 22. června 2014 v 9:43 | Reagovat

Milá blogerko, to-  co teď napíšu, myslím úplně úpřímně :)
Jsi strašně statečná a moc tě obdivuji. Strašně ti držím palce, abys všechny boje dotáhla do vítězného konce!
Rok jsem bydlela se spolubydlící, která také měla SF. Trvalo několik týdnů, než si na nás zvykla a začalo to "fungovat". Lence jsme pomáhaly, jak se jen dalo... doprovázely jí na studijní oddělení si něco vyřizovat a podobně. Za těch 12 měsíců udělala strašně velké pokroky a nakonec se nám ji podařilo vytáhnout do baru s dalšíma lidma. A jen člověk jako ty pochopí, jak velký krok to pro Lenku byl :)

Co se mě týče, v pubertě jsem měla opravdu vážné akné na obličeji, kterého jsem se zbavila vlastně až po 5 letech... s SF se to samozřejmě nedá srovnávat, ale také jsem se bála bavit se s lidmi, chodit do společnosti a navazovat nějaké vztahy, trpěla jsem pocitem. Všichni na mě koukali a poznámek na svůj vzhled jsem si také zažila dost. S mým sebevědomím to udělalo hodně a vlastně ještě teď ve 22 letech se s tím vypořádávám... až jsem se dostala do takové fáze, že trpím komplexem méněcennosti. Naštěstí mám super kamarády (včetně jednoho psychologa) a ti mě vždycky ze všeho dostanou! :)

Moc ti fandím a držím palce! Buď silná!

58 Camille Camille | 22. června 2014 v 12:16 | Reagovat

Minulý rok jsem na tom byla psychicky dost špatně. Trpěla jsem tak polovinou příznaků, které jsi výše uvedla jako projevy sociální fobie. Začala jsem se stylizovat do EMO stylu, jenž byl mou ochrannou maskou před okolím. Naštěstí jsme nebyla třída, která by s oblibou někoho šikanovala, takže jsem se potýkala akorát s tím, že po mě házeli žvýkačku nebo měli posměšné narážky.

Zlom přišel, když jsem si uvědomila, že s černýma vlasama a mývalím líčením vypadám jako můra. Namelírovala jsem si proto světle vlasy, na dovolené potkala skvělé lidi, kteří mě i přes mé odmítání táhli za zábavou a myslím, že hodně vděčím i jim za tu změnu, která u mě nastala. Do školy jsem se vrátila s tím, že začnu být otevřenější k ostatním a už si nenechám líbit určité věci.

Celý školní rok jsem se měnila a teď, po roce a něco, je ze mě nový člověk. Dost asi udělalo to, že nevypadám jako indiánská stařena, jak podotkl můj známý. Jelikož se mi taky nelíbilo, že jsem o Vánocích přibrala, zhubla jsem 12 kg poctivým cvičením a změnou stravy. A to jsem byla vášnivý jedlík sladkého! Teď už nemám na sladké chuť, protože pokud máš plnohodnotnou stravu, nepotřebuješ jíst žádné sra*ky.

Teď vypadám líp, cítím se líp, moje osobnost je lepší. Otevřeně říkám svůj názor, jsem přátelská, bojuji za to, co chci. Své staré jsem zavřela do krabice, kterou už nechci nikdy v životě otevřít.

Dobře, snažila jsem se to shrnout do několika málo řádků, ale jak jsi sama uvedla, vydalo by to na celou knihu. Chtěla jsem ti jen dokázat, jak důležité je cítit se dobře ve vlastním těle. Myslím, že je zbytečné léčit sociální fobii, pokud nejdřív nevyléčíš vlastní tělo z obezity. Můžeš to dokázat, ale nebudu ti lhát, není to lehké a je to běh na dlouhou trať. Musíš mít koule nebo aspoň dobré přátele na to, aby jsi zvládla projít takovou změnou. Přeju ti, aby se ti povedlo nalézt svoje pravé já a abys mohla být konečně šťastná.

59 Alexandria Alexandria | Web | 22. června 2014 v 12:26 | Reagovat

Úplne ťa chápem. Túto fóbiu mám, k tomu OCD a schizofréniu. Bojím sa chodiť von, lebo si namýšlam, že ma niekto sleduje. Mám strach z toho, že ma odpočúvajú, a že ma každí nenávidí. Nadváhou trpím tiež, posmievajú sa mi a v poslednej dobe sa obávam toho že ma fotia. Berem si všetko príliš k srdcu, stresujem z každej blbosti. Taktiež mám absurdné myšlienky, napríklad keď si na niečo zlé pomyslím, musím (príklad dám), zaklopať na drevenný stôl, aby sa to nestalo -_-. Pri tom viem, že sa to nestane, ale spraviť to musím. Prejavuje sa u mňa úzkosť a záchvaty paniky.

60 ana-friend ana-friend | Web | 22. června 2014 v 16:29 | Reagovat

Uplně tě chápu, taky mám sociální fobii, ale je mi hrozně blbý jít za psycholožkou,nebo se svěřit mámě.. nedokážu jít ani na veřejný záchody si umýt ruce,a je toho mnohem víc,ale neumím s tím nic udělat.

61 Cleo Cleo | Web | 22. června 2014 v 19:01 | Reagovat

Šikana je děsná věc a když ještě ke všemu nemáš stabilní zázemí doma... já jsem to obstála... celkem v pohodě, řekla bych... právě kvůli tomu, že jsem vždycky měla nějaký záchytný bod.
O sociální fobii neslyším poprvé, jen jsem ještě nikdy doopravdy nepotkala nikoho, kdo jí skutečně trpí... ale když se nad tím tak zamyslím, je to docela pochopitelné, proto je to sociální fobie.
Každopádně... hodně štěstí. :)

62 Veezy Veezy | Web | 22. června 2014 v 21:42 | Reagovat

Ľudia v tejto dobe sú hrozný. Ak je niekto moc chudý alebo naopak zas tučný, tak tí ostatný si myslia že sú niečo viac.
Taktiež neznášam keď sa na mňa niekto pozerá, a hlavne nie na nohy. Pretože som hrozne chudá a všetci si myslia že som anorektička. Pritom ja za to nemôžem že trpím takou chorobou kde nepriberám.
Ľudia sú v takýchto veciach svine, netreba si ich všímať.
Btw: držím palce:-)

63 Lapis Lapis | Web | 23. června 2014 v 1:00 | Reagovat

Každy mame nieco. U mna to bol vzah s otcom ktory sa sustredoval iba na svojho prvorodeneho potomka. Snaha ziskat jeho pozornost ma vlastne v detstve vyzrala na trosku ktora od ludi nic neckala a vypadala preto divne. Taky ten divny chlapec ktory nenavazuje moc kontakty a je obcas hruby. A pritom som vo vnutri uplny opak. Trvalo my cele roky sa  z toho dostat i ked nie uplne. V tvojom clanku som sa videl. Chce to hodne sil s tym nieco robit tak ti ich prajem. Tak isto aj dobrych ludi co ti z tohto bahna pomozu. Pomohli aj mne a pritom to mozno sami doteraz nevedia : )

64 Rea Rea | Web | 23. června 2014 v 2:23 | Reagovat

Já mám taky SF. Ve škole jsem si nemohla zvyknout, a jelikož jsem hodně přestupovala, byla jsem pořád nová a tím to bylo horší. Zvykla jsem si až 3 letech. S přestupem na střední školu to bylo zase od začátku. Měla by jsem na to brát prášky, ale nezabírali a nepomáhají mi tak jako můj přítel, který mě drží nad vodou. Sice přijdou někdy stavy kdy by jsem to všechno zabalila ale pak se hodinu s nim a sem v pohodě. Je pravda že to nejdříve nemohl pochopit jako všichni z mojí rodiny, krom mamky, která měla něco podobného. Super článek! :-)

65 pinkiek pinkiek | 23. června 2014 v 9:20 | Reagovat

Tak to jsme na to stejně když mám podobný pocity moje máme to nechápe a smějese mi že mám jít na psychiatrii.. ale neví jak je to vážná a nepříjemná věc celá má rodina má ze mě srandu jedinej kdo mě chápe je můj přítel... To že mám sociální fobii jsem se vlasně dozvěděla při vyučování psychologie na učnáku.. Chtěla jsem jí k psycholožce ale máma říkala že přece ze sebe neudělám blázna taky jsem měla problém sjídlem ale máma byla tak drsná že mě jíst donutila... Nikdy se z toho nevymotám v ppp mi říkali že mám velkou fantazii jako jeden umělec... že si nesmím vymýšlet příběhy a pod... že mám bejt v realitě... sem prostě jiná než ostatní.. A i moje máma má ze mě srandu nikdomu nevěřím.. ani svímu klukovi on to chápe... ale občas mu to vadí.. už jsem sním 6 let.. byl jedinej kdo mi stím pomohl... nechápu se někdy bych se sama zabila fakt to nensáším... Jak mi kluci na základce vyhrožovali že jsem tak hnusná že by mě nerdaši přejeli motorkou nebu by mi uřízli hlavu a házeli při těch kecech po mě papírky... až mě těma kecama donuti běžet na záchod a breče...

66 Livi Livi | 23. června 2014 v 20:37 | Reagovat

Ono je hlavně smutné, jak veliký podíl má na tom všem okolí. Nikdy jsem nechápala lidi, kteří mají potřebu se do druhých ošklivě navážet, když o nich nic neví. Je to odporné a nechápu, že další zástup pitomečků se tomu ještě začne smát. :-? Vážně je někdo hrdý na to, že se chová jako primitiv?

A co vážně miluju, jsou chytráci, co začnou něčí problém zlehčovat. Kdybych tak toužila po litování, tak nepíšu anonymně na internet, ale na potkání vykládám, jak mi umřel mladší brácha, jak mi díky "šikovnosti doktorů" skoro umřel i druhý, jak mi táta málem uhořel před očima, jak jsem poslouchala výhružky od vlastní rodiny, jak jsem spala s nožem u postele s hrůzou, že tomu šílenci zase přeskočí, jak jsem se dívala, jak jde všechno do pr*ele a nikdy mi nikdo nepomohl... a pak mi někdo bude vykládat, jak má každý přece nějaký problém a taky z něj nedělá vědu! (slyšeno nejčastěji od jedinců, jejichž největším životním problém bylo to, že je v patnácti nepustili na diskotéku ;-) )

67 Snally Snally | 25. června 2014 v 17:04 | Reagovat

Jedno je jisté, pracuješ na sobě, řešíš to. A navíc jsi šla s kůží na trh, byť jen virtuálně. Každý zacátek je těžký a každý je dobrý.
Osobně se poznávám jen v několika bodech, ale přesto, chci tě povzbudit, s věkem se to lepší. Zkus vzít bod po bodu ze svého seznamu příznaků a pracuj na odstranění, od nejlehčího ( třeba jídlo na veřejnosti nebo co je pro tebe osobně nejmíň stresujíci ) a pokračuj k těžším. Je dobré vědět, že není nutné zvládnout body všechny, i tak se dá normálně žít. A usmívej se na svět, zprvu plánovaně, na vlastní rozkaz. Později to půjde lépe a samo, uvidíš. Zamysli se nad stravou, bez mouky se dá krásně žít a třeba paleo strava jsou spousty dobrého jídla, stačí 3x denně, není hlad a kila mizí sama.
Za mě máš pochvalu, palec nahoru a drž se!

68 lajheril lajheril | Web | 25. června 2014 v 21:23 | Reagovat

Původně jsem na tvůj blog šla za zcela jiným účelem, ale tento článek mě zaujal. Možná k tomu mám co říct tak trochu z jiné perspektivy :) Ale ještě než se vyjádřím, tak chci splnit ten původní účel. Po letech jsem se vrátila k psaní Harry Potter fanfiction, ale většina mých blogových přátel, které mě četli, zmizeli i s jejich blogy a vymyšlenými identitami. Ráda bych k sobě tedy pozvala někoho, kdo HP stále miluje ... a našla jsem tebe! :) Pokud máš tedy chuť si něco přečíst a podpořit nějakým milým komentářem "někoho z nás - povídkářů, budu moc vděčná.
Ale teď zpět k tvému článku.
Od první třídy základní školy jsem se "kamarádila" s jednou holkou. Naši rodiče se znali, začali jsme společně jezdívat na dovolené...bylo přirozené, že ve škole budeme trávit čas spolu. Byla to dívka, co mě ve všech ohledech (a většinu ze třídy) ve všem předčila. Byla chytrá (opravdu velmi), pěkná, dokázala si vždy prosadit svou - takový manipulativní člověk. Než ze školy odešla (před čtvrtou třídou), tak jsem to byla já, kterou šikanovala, přestože jsme na oko byly kámošky.
Několikrát změnila školu, nikde dlouho nevydržela. Nakonec jsme se potkaly na gymplu (v jiné třídě). Občas jsme stále jezdívaly na dovolené, jelikož mě dobře znala, neměla problém se se mnou bavit.
Najednou se v jejím životě ale něco zvrtlo - vždycky měla problémovou rodinu, s mamkou se vždycky hádaly, ale pokud by to kamarádka řešila lépe, nemuselo by to zacházet do takových extrémů.
Najednou se naši začali od jejích rodičů  dozvídat divné věci - nechodila do školy, když už tam byla, tak se všem vyhýbala, ze zastávky chodila obloukem domů, aby nikoho nepotkala. Trpěla šílenými depresemi, měla nasazená antidepresiva a chodila k psychiatrovi.
Tahle chytrá holka začala mít problémy ve škole (i s učením) - svým způsobem se na všechno vykašlala. Holka, se kterou jsem se vždycky předháněla i v otázce fyzického vzhledu začala mít deprese sama ze sebe. Snila, že bude vypadat jako modelka...
Aby bylo jasno, mluvíme o opravdu hezké dívce - snědé, nádherné vlasy, oči, postava... měla jen jedinou vadu (kterou má skoro každý...zrovna i já :D )...poněkud větší nos. A přestože to nikomu absolutně nepřišlo, myslela si, že když si někdo s někým povídá, tak je to o ní a jejím problému.
Špatně na tom nebyla fyzicky, ale jen psychicky. Plastická operace to hodně zlepšila. Změnila školu a našla si přítele, což pomohlo taky.
Po delší době jsem ji minulý týden zrovna potkala.
Nevím jestli se dá ze SF, kterou trpěla, někdy úplně vyléčit, ale pokud bych se s ní seznámila až teď, rozhodně bych ji za plachou dívku neměla.
Zřejmě je ze sebe stále svým způsobem nejistá, ale jelikož o ni jeví chlapci zájem (potkali jsme se na diskotéce, kde nezadaní kluci jeví zájem o COKOLIV, co má...ehm...vy-víte-co), tak toho zneužívá a kompenzuje si to, co zřejmě v pubertě zameškala. Jednoduše byla velmi vulgární ve svém vystupování, omotávala se o kde koho, na nohou měla vysoké podpatky a oblečenou krátkou sukni. A chovala se namyšleně a spousta věcí, co říkala, nedávalo smysl. Obviňovala mě, že proti ní lidi štvu (což bylo směšné, nedělala jsem to nikdy - vlastně jsem ji měla svým způsobem vždycky docela ráda...navíc jsem ji viděla opravdu po několika letech, které jsem fakt nestrávila jejím očerňováním).
Na závěr - pokud je teď spokojenější... jen dobře pro ni. Být nemocný je hrozné. ...trpět jakýmkoliv strachem. Ale měla přátele, kteří by jí pomohli. S tím jaká je teď - jednoduše pochybuju, že jí nějací přátele zůstanou. Nakonec skončí stejně tak jako tak sama a nebude to kvůli nějakému většímu nosu, který má každý druhý, ale protože se chová jak se chová.
Možná to zní...netaktně, že nechápu lidi se SF. Možná si říkáš, že i přes to jaká je teď to její vyléčení stálo za to.
Ale já tím chci říct něco jiného. Nezáleží na tom jak kdo vypadáme, i když        mi to nebudeš věřit. Krásným a sebevědomým se žije jednodušeji...bez debat. Ale nese to sebou i různá úskalí. Měla by sis vážit lidí, které máš okolo sebe, protože ti jsou s tebou, protože jsi milá, hodná, chytrá, přátelská, chápavá. Věřím, že jednou se to zlepší až si najdeš někoho, kdo tě bude milovat. Vlastně... on si spíš najde tebe a SF, která se časem doufám změní jen na přirozenou plachost, se mu bude zdát roztomilá :)
Asi si říkáš "té se to mluví", ale domnívám se, že všechno je jen v hlavě. A ta hlava je tvoje..je to místo, nad kterým máš vládu jen a jen ty. Pokud budeš moc chtít a moc se snažit, vyrovnáš se se vším. Člověk totiž zvládne cokoliv, když musí. Jen to nesmíš vzdávat a stále za sebe bojovat. Je to ten nejdůležitější boj, který budeš muset svádět po celý život.

A jelikož jsem se kompletně vyčerapala, nemám sílu si to po sobě přečíst. Tímto se omlouvám za případné překlepy a chyby .

Lajheril

69 Pleasure2u Pleasure2u | 19. června 2016 v 14:44 | Reagovat

Já SF trpím pět let. Můj blog deník sociofobika: http://pleasure-2u.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama