Pravá láska nikdy neumírá

17. ledna 2014 v 20:39 | Snapeova |  Krátké povídky (Harry Potter)
Neměla jsem teď čas nic přidat, ale dnes už pro vás mám jednorázovku. Zajímalo vás někdy, jak to mezi Albusem a Gellertem proběhlo podrobněji ? Právě takovou povídku tu pro vás teď mám. Napsala jsem jí díky návrhu jednoho člověka z facebooku už před pár měsíci.

Znovu připomínám, že pokud by jste také měli návrh, který by jste chtěli, abych zpracovala, napište mi sem nebo napište dole v menu do zprávy autorovi.

Upozorňuji, že tato krátká povídka je slash, takže se do toho nepouštějte, pokud slash nemáte ani trochu rádi, abyste pak nebyli zbytečně zklamaní, že to není váš šálek kávy. To by ode mě bylo asi vše, užijte si čtení a dejte vědět, jak se vám tohle zpracování vztahu mezi Albusem a Gellertem líbilo.


***
Mladý chlapec, už téměř muž, stál nad hrobem své matky, který byl právě zasypáván hlínou. Po svém pravém boku měl bratra Aberfortha, a po levém sestru Arianu. Nebyl si jistý, jestli tušila, co přesně se kolem ní právě děje, ale poznal na ní, že cítí hluboký smutek a trápí se. Ztráta matky ji hodně zasáhla, je všechny. Zůstali teď úplně sami. Albus se nyní musel postarat o to, co z jejich rodiny zbylo. Kvůli tomu se vzdal svého cestování po světě s Elfiasem. Ani nevěděl, co v něm vyvolávalo větší smutek, ale později poznal, že to byla matčina smrt. Po Kendře pak zůstala v srdci všech třech sourozenců díra, kterou nikdo zalepit nemohl.

Společně se po pohřbu vrátili do tichého a prázdného domu v Godrikově dole. Albus měl spoustu vědomostí, ale to, jak by měl uspokojit hlad sebe i svých sourozenců, nejen dnes, ale každý den, opravdu netušil. Několik minut tedy hledal nějakou kuchařku a Aberforth se zatím věnovat Arianě. Brumbál se pak s pomocí kuchařky pokusil o uvaření večeře. Byla tam kouzla, která nikdy neviděl, ale nebyla složitá a on, jako nadaný člověk si s nimi lehce poradil, a když musel pracovat jen rukama, nedělalo mu to také žádné větší problémy, tudíž to zvládl vcelku dobře. Postavil pak jídlo na stůl a všichni se usadili. U stolu stále vládlo tíživé ticho.

"Doufám, že vám chutná," pronesl nejstarší Brumbál po chvíli, doufajíc v nějakou konverzaci.
"Hm, jsem zvědav, jak dlouho ti to vydrží," zaškaredil se na něj pochybovačně mladší bratr.
"Taky bych se na vás mohl vykašlat," řekl Albus v náhlém návalu vzteku na bratra, který ho měl v lásce méně a méně, což ho štvalo.
"Však my tě taky nepotřebujeme, Ariana má stejně raději mě," vstal Aberforth navztekaně ze židle a křehká dívenka začínala vypadat rozrušeně. Nesnášela, když byly mezi jejími bratry rozepře. Oba kouzelníci si toho všimli a hned k ní přiskočili a konejšili jí. To jí uklidnilo a společně jí pak odešli uložit k spánku. Hádka byla zapomenuta.

Bratři se další dny hádali často. Oba byli smutní a podráždění, takže to ještě víc napomáhalo k neshodám mezi nimi, avšak Albus se velmi snažil. Nesedával ve svém pokoji, ale v obýváku. Tam četl knihy, dopisoval si s moudrými lidmi nebo něco zkoumal. Vařil obědy a někdy i večeře, snažil se věnovat Arianě a občas nějakým způsobem i bratrovi, když měl zrovna dobrou náladu. Právě díky tomu, že se o ně Albus staral docela dobře a zdálo se, že to myslí vážně, začalo hádek ubývat a vycházeli spolu trochu lépe. Pro Albuse však byl takovýto nudný a rutinní život ubíjející.

Jednoho dne je zase přišla navštívit Batylda Bagshotová. Chodívala za nimi docela často a občas jim i něco přinesla nebo je zvala k sobě, ovšem tam vždy mohl jen jeden a ten druhý musel zůstat s Arianou, která ven nemohla. Dnes však měla být Batyldy návštěva odlišná. Nepřišla totiž sama. Spolu s ní přicházel zahradou vysoký chlapec se špinavě blonďatými vlasy a modro šedýma očima, z nichž sálala inteligence, podobně jako z modrých očí Albuse Brumbála. Aberforth zrovna u vchodu do domu opečovával svou kozu a Albus tam seděl na schodech. Ariana spala.

"Koho to sem tahá?" zamručel Albusův bratr a starší z chlapců vzhlédl. Pozvedl obočí a zvedl se. To už Batylda i s cizincem došla k nim.
"Zdravím vás chlapci, včera ke mně přijel můj synovec Gellert, přivedla jsem vám ho představit a doufám, že si třeba budete rozumět," usmála se na ně dobrosrdečně a doufala, že by tím mohla chlapcům poskytnout nějaké rozptýlení, které rozhodně potřebují.
Aberforthovi se ten kluk nelíbil a nejradši by mu řekl, že zase může jít, ale nakonec si s ním podal ruku a změřil si ho pohledem. Nový chlapec se na něj usmál, ale vypadal povýšenecky. Zhodnotil Aberfortha trochu pochybovačným pohledem. Jako by si o něm myslel svoje, ale nemohl si zatím být ničím jistý, když ho doposud neznal. Pak mladíkovy podal ruku starší z bratrů. Jejich oči se střetly a svorně se v nich objevilo příjemné překvapení, jaká z toho druhého vyzařovala inteligence. Oba se vzájemně kompletně přelétli pohledy a podrželi své ruce stisknuté o něco déle, než bylo nutné, jak byli sami sebou zaujati. "Jsem Albus," zašeptal při tom hnědovlasý chlapec.
"Kluci, tady jsem vám přinesla koláč," vtiskla ho Batylda Albusovi do náruče: "Jsem ráda, že jsem vás mohla seznámit. Teď už bohužel musíme jít, ale jindy pro sebe budete mít více času," usmála se Bathy. Rozloučila se s nimi a dala se rovnou na odchod.
"Mohu přijít zítra, řekněme, po poledni?" navrhl bez jakýchkoliv rozpaků Gellert, dívajíc se na staršího Brumbála.
"Dobře," přikývl jen oslovený. Ještě chvíli na sebe hleděli, než se oba otočili a šli do svých domovů.
-
"Proč sem toho člověka zveš? Zbláznil ses?" vyjel na něj později toho dne mladší bratr.
"Přivedla ho Batylda a té můžeme věřit. Vypadá dobře, nebude to žádný hlupák," bránil se Albus.
"Jasně, vypadal jak kdyby spolknul všechnu moudrost světa a já byl nějaký bezdomovec bez mozku, ale to je asi přesně to, co ty vyhledáváš že?" zaprskal Aberforth a šel za sestrou. Albus si jen povzdechl a hodiny jako kdyby najednou byly dvakrát pomalejší. Šel spát brzy a od rána se něčím zaměstnával, aby jen nekoukal na ručičky hodin. Nechápal to, ještě se na žádnou návštěvu takto netěšil. Ten chlapec v něm však vzbudil zájem. Už s ním chtěl zůstat sám a mluvit o zajímavých věcech.

Gellert přišel krátce po tom, co poobědvali. Aberforth si jen odfrkl a radši se ztratil za Arianou.
"Ahoj, co kdybychom se šli projít?" navrhl hned blonďák, Albus s tím souhlasil, a tak brzy procházeli ulicemi v Godrikově dole.
"Proč jsi se rozhodl trávit prázdniny u tety? Ještě jsem tě tu nikdy neviděl," zajímal se Brumbál. "Vyhodili mě ze školy, rodiče jsou na mě teď nakvašení, tak jsem se jim raději rozhodl zmizet chvíli z očí," odpověděl.
"Tebe vyhodili?" pozvedl Albus obočí.
"To víš, někteří studenti mě tam prostě nevystáli a vadil jsem jim, učitelům už taky. Prostě se jim nelíbilo, že jsem si mezi ostatními zjednával pořádek a učil se kouzla, na něž oni nemají ani odvahu," pronesl Gellert.
"Aha a tobě nevadí, že tě vyhodili? Půjdeš jinam?" zajímal se hnědovlasý chlapec.
"Ne, nevadí, ten poslední rok školy nepotřebuju, stejně je to tam na nic. Mám teď jiné cíle, než dokončit školu," sdělil mu Grindelwald.
"Jaké cíle?" Optal se hned druhý chlapec se zájmem.
"Najít Relikvie smrti," řekl Gellert, jako by mu sdělovat velké a vzácné tajemství.
"Relikvie…, ony snad existují? Vždyť je to jen pohádka," namítl Albus.
"Jistě, to si myslí všichni, ale já věřím, že existují, o bezové hůlce bylo přece mnoho zmínek, jsou po ní stopy. Zkoumám to a chci jí co nejdřív hledat," řekl.
"To zní velice zajímavě," mračil se Albus přemýšlivě a Gellert si ho prohlížel.
"Ano, nechtěl bys mi pomoct?" usmál se blonďák.
"Já nevím, co si s takovou hůlkou počneme?" podíval se na něj modrooký chlapec.
"No co, budeme mocní, budeme moct vládnout celému světu. Nastolíme svá pravidla. Kouzelníci už se nebudou muset hloupě skrývat a až najdeme všechny relikvie, staneme se pány smrti. Nikdo na nás nebude moct, ani samotná smrt. Navíc se bude všem dařit dobře, budou nám vděční," zašeptal Grindelwald.
"Máš to promyšlené a zní to…dost dobře," připustil Albus a Grindelwaldův úsměv se rozšířil: "Takže se ke mně připojíš."
"Jestli mě k sobě chceš," prohlížel si ho Albus.
"To si piš," usmál se druhý chlapec trochu samolibě. Hned ho vzal k Batyldě domů a do svého pokoje.
Tam mu ukazoval veškeré své myšlenky i poznatky a Albus z toho byl nadšený. Hned začal přispívat svými vědomostmi či myšlenkami a zůstali nad tím až do noci, a tak to vypadalo i další dny. Stále se někde zavírali, nadšeně plánovali a Albus začal zanedbávat své sourozence. Obdivoval svého nového přítele víc a víc a nevydržel bez něj pomalu ani minutu. I když se k večeru rozešli do svých domovů, do noci si ještě psali a Albus usínal i se probouzel s myšlenkou na Grindelwalda. Pociťoval to mírné napětí mezi nimi. Nevěděl, co cítí Gellert, ale on po něm toužil.

Další den spolu trávili v Albusově pokoji. Gellert mu nadšeně vyprávěl své nové objevy. Seděli si dost blízko a Albus chlapci pohledem doslova vysel na rtech. Gellert se k němu pak otočil během hovoru. Albus se poprvé neovládl a políbil ho. Místností nečekaně zavládlo ticho. Gellert se zdál být překvapen, ale kupodivu se přisunul blíž a zapojil se. Vznikl z toho velmi vášnivý polibek, který nebral konce. Zdálo se, že oba chlapci už po tom toužili déle. Rozpojili své rty, až když se potřebovali pořádně nadechnout. Grindelwald se usmál a políbil pak Brumbála hladově znovu a ten ho při tom objímal. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vtrhl Aberforth.
"Fuj, dej z mého bratra pracky pryč," zaječel a chlapci se od sebe odtrhli.
"Neruš," zavrčel na něj Grindelwald.
"Jo? Mám vypadnout, abyste se tu mohli olézat jako nějací homoušové? Nějaký z tvých experimentů, bratře?" Ušklíbl se na svého bratra Aberforth zhnuseně.
"To není tvá věc, co chceš?" vyjel na něj Albus.
"Aby ses šel taky jednou věnovat své sestře," zaječel navztekaný Aberforth. Gellert už chtěl něco namítnout, ale Brumbál se na něj s povzdechem podíval a jen pohled jim stačil, aby si řekli, co potřebovali. Gellert sebral své věci a vytratil se a Albus šel tiše za svou sestrou. S Bratrem se pak další dny hádali neustále, tak se mu vyhýbal co nejvíce, protože se na něj při každé příležitosti díval s odporem.

S Gellertem se však scházel dál a od toho dne se občas políbili nebo se nějak dotkli. O žádných citech nemluvili, ale zdálo se, že jsou na tom stejně. Grindelwald pak byl týden pryč, aby pátral po dalších stopách. Albus s ním nemohl kvůli sourozencům. Jakmile mu jeho kamarád poslal zprávu, že je zpět, okamžitě za ním běžel. Pozdravil usměvavou Batyldu a vyběhl nahoru, do pokoje jejího synovce.

Sotva ze sebou zavřel dveře, Gellert už ho líbal.
"Chyběl jsi mi," šeptal a Albus nemohl věřit svým uším.
"Ty mě taky, nemohl jsem to tu vydržet," zašeptal u rtů svého přítele a ten se usmál. Tentokrát to však polibky skončit nemělo. Gellert už toužil zajít dál. Velice ho to lákalo. Začal Albuse líbat mnohem vášnivěji a ten mu zabořil ruce do vlasů. Grindelwald ho během toho začal svlékat a hladit. Modrooký chlapec byl překvapený, ale věděl, že to také chce, a tak i on začal zbavovat svého přítele oděvu. Brzy hladil jeho kůži na hrudi a začínal se chvět vzrušením a očekáváním. Gellert ho začal směrovat k posteli a brzy oba žuchli do peřin, kde se zbavili i posledních kousků svého oblečení a začali svá těla důkladně zkoumat nejen očima, ale také rukama a ústy. Byli to muži, ale rozhodně tomu nechyběla určitá dávka něhy a lásky. Oba během toho poznali, co ten druhý cítí, nemuseli si to ani říkat. Nakonec došlo i na samotné milování. Pro oba to byla úplně odlišná zkušenost, než jaké byly ty s dívkami. Albus se cítil mnohem líp. Toto ho opravdu uspokojovalo. To bylo něco, po čem toužil. Nechtěl už nikdy být bez Grindelwalda, tím si byl jistý. Bál se tam usnout, kvůli Batyldě, proto se po krásně strávených chvílích mazlením musel zvednout a obléct, přičemž ho jeho přítel pozoroval, nechávajíc ho odejít jen velmi nerad.

V dalších dnech už se o nic neochuzovali. Zkoušeli spolu vše a dělali cokoliv, na co měli chuť. Většinu času stále spřádali plány, ale pak si našli čas i na projevování své lásky, milování a něžnosti. Věděli, že dělají něco zakázaného, něco, co by málokdo dokázal přijmout, ale bylo to jejich krásné tajemství. Vše však má svůj konec.

Jednou se jim při odchodu od Albuse připletl do cesty jeho hloupý bratr i s Arianou. Aberforth už se neovládl a vykřičel bratrovi do tváře, jaký je ubožák, že je chce tady nechat a jít pátrat po těch Relikviích. Aberforth nebyl tak hloupý, zjistil, nad čím pořád tak dumají a věděl i to, že dřív nebo později Albus zmizí. Jinak by to pátrání přece k ničemu nebylo. Stihl mu vyčíst i to, že se peleší s nějakým pochybným klukem, že je to jen hnusný floutek. To Brumbála naštvalo. Píchl do bratra i hůlkou a tím ho trochu popálil. Aberforth si to nenechal líbit, zaútočil a Grindelwald zas bránil, Albuse. Během toho se přihodilo to, že kouzlo někoho z nich zmařilo Arianin život.

Albuse, i jeho bratra zachvátil neskutečný smutek a vina. I Gellert se cítil vinný. Věděl, že tohle bylo moc špatně. Byl zvyklý ubližovat, ale Albusově sestře nic udělat nechtěl. Patřila přece k němu a miloval jí. Takhle by svému příteli neublížil. Raději se tedy rozhodl s Godrikovým dolem, svou tetou i milovaným Albusem rozloučit. Vrátil se do své rodné země, kde se snažil zapomenout a uskutečňovat své plány. Stal se obávaným Černokněžníkem, jehož moc se pomalu šířila. S přibývajícími lety, kdy se lidé báli, že by jí rozšířil na Británii, prosili Brumbála, aby zakročil a konečně je Grindelwalda zbavil. Věřili mu, jenže nevěděli, co mezi ním a Gellertem bylo. Nechtěl se s ním setkat. Tím by jen obnovil už otupenou bolest ve svém srdci a už vůbec s ním nechtěl bojovat.

Nakonec mu však nic jiného nezbylo. Bylo zvláštní setkat se zas tváří v tvář. Gellert ho raději nechal vyhrát a uvěznit se v Nurmengardu, než, aby donutil Albuse k takovému činu, jakým by byla jeho smrt. Doposud si myslel, že by to Albus rád udělal, ale když se při souboji díval do očí svého dávného přítele, pochopil, jak to je, a tak se vzdal. Jen Albus to poznal a Gellert mu tím přenechal bezovou hůlku, po níž chtěli tehdy pátrat společně, ale nakonec jí musel najít sám. Bez Brumbálových poznatků by to ovšem hned tak nezvládl. Neměli šťastné životy a oba udělali chyby, kterých později litovali, ovšem láska v jejich srdcích nikdy neumřela.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vikej Vikej | Web | 17. ledna 2014 v 21:56 | Reagovat

Pěkně napsáno :) Takhle nějak jsem si jejich vztah představovala

2 Casion Casion | Web | 18. ledna 2014 v 10:56 | Reagovat

Výborné! Ten nápad je rozhodne originálny, podobnú poviedku som ešte nikde nečítala a to je len dobre :-)

3 Kačíí Kačíí | Web | 18. ledna 2014 v 13:29 | Reagovat

Krásně napsané :-)  :-)

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 11. února 2014 v 13:07 | Reagovat

Shlash vážně není můj šálek kávy, ale úplně se mu nevyhýbám. A musím přiznat, že tohle je napsáno vážně poutavě :)

5 Snally Snally | 19. března 2014 v 12:25 | Reagovat

Slash nemusím, ale tady to bylo téměř mládeži přístupné, tak akorát.
A velmi zajímavé pojetí. Líbilo!

6 Kelssie Kelssie | 7. listopadu 2015 v 17:08 | Reagovat

Hesky napsáno máš moc heské povídky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama