Záblesk štěstí → 8. Vše jednou končí

10. prosince 2013 v 16:39 | Snapeova |  Záblesk štěstí

Čekání na poslední kapitolu jsem nakonec neúmyslně trochu protáhla, ale stejně nevím jestli to čtou víc než nějaký tři lidi, ale všechny reakce, co jsem dostala byly dobré, tak aspoň, že se našlo pár čtenářů. Možná někteří čtenáři nekomentují, ale byla bych ráda, kdyby se aspoň u této poslední kapitoly aspoň krátce vyjádřili, jak se jim povídka líbila. Je to moje kapitolová prvotina a mám jí docela dost ráda. Myslím, že má poměrně hezký příběh a končí to no..., nebudu nic prozrazovat :D Tato kapitola je poměrně dlouhá, ale je to závěr, tak snad si na ní najdete čas a užijete si jí. Doufám, že se vám to celé líbilo. Za každé vyjádření budu opravdu moc ráda :)
***


Následující měsíce byly děsivé, oba jsme ztráceli naději. Vězňů ubývalo. Spousta z těch nově zajatých se nedostala ani do vězení. Voldemortovi proklouzl Harry Potter znovu mezi prsty. Spousta smrtijedů už udělala nějakou chybu, taky se hodně bál, aby někdo z nich nezběhl. Stále je zaměstnával, vše zpřísňoval a z hradu se čím dál víc stávala pevnost, do níž se dalo vejít, ale nikdo kromě právoplatného smrtijeda nebo Voldemorta už se nikdy nemohl dostat ven. Roger vše zkoumal a snažil se najít jakoukoliv skulinku. V opevnění se navíc stále potulovala spousta smrtijedů. Voldemort jich nabíral víc a víc.

Roger za mnou chodil tak často, jak to jen bylo bezpečné pro nás oba. Pomalinku mě každou chvíli přemisťoval nenápadně aspoň o celu dál, aby mě ukryl co nejhlouběji do vězení. Tolik se bál, že mě Voldemort zabije dřív, než mě odsud dostane. Přeci jen bylo velké štěstí, že jsem tu vydržela tak dlouho, ale to především díky němu. Návštěv ostatních smrtijedů trochu ubývalo. Tak daleko většinou nechodili, aby si pohráli. Užili si zábavu s tím, kdo jim první padl do oka, takže o to víc jsem byla vděčná. Roger mě k sobě do pokoje propašovával čím dál častěji a už nás vždy dobře zabezpečoval. Vždycky mi dal možnost užít si úžasnou vanu nebo sprchu, a pak měkkou postel, kde jsem se k němu mohla přitulit. Kromě polibků a nějakého toho mazlení mezi námi k ničemu zatím vlastně nedošlo. Nikam jsme nespěchali. Především on na mě netlačil. Já za to byla ráda. Dostala se mi možnost užívat si jeho lásku a pomalu sama sebe ujistit, že mi opravdu neublíží jako někdo z ostatních smrtijedů.

Podle toho, co mi Roger řekl, to brzy budou dva roky od doby, kdy jsem tu byla uvězněna. Prý se blíží jaro. Byl klidný týden. Voldemort nebyl na hradě a naprostá většina smrtijedů byla někam vyslána. Roger naštěstí ne. Vzal mě k sobě do komnaty na celý den. Dvě hodiny jsem se jen dívala z okna na padající sníh a zasněženou krajinu. Pak mi okno i otevřel. Vyskočit se z něj nedalo a tím i utéct. Proti tomu bylo vše opatřeno, ale vyklonit se dalo a tudíž bylo možné chladivé doteky vloček, dopadajících na mou kůži, pocítit. Připadalo mi to okouzlující. Ostatní lidé mají takové věci jako naprostou samozřejmost, ale pro mě to neplatí.

Poté, co si má šťastná duše užila i napadaného sněhu na parapetu, přemístila jsem se k Rogerovi, posadíc se mu na klín. Do té doby seděl v křesle a pozoroval mě. Vzal mé promrzlé dlaně. Jemně na ně foukal a líbal mi je. Díky němu mě naplňovalo štěstí. Smrt Johna už mě téměř přebolela. Už jsem neplakala při vzpomínce na něj. V srdci ho však budu nosit navždy, to mi bylo jasné. Různě jsme byli k sobě přitulení nebo se mazlili a vydrželo nám to i pár hodin. Byli jsme prostě šťastní za přítomnost a lásku toho druhého, užívajíc si to tolik, jak jen to šlo, protože jsem věděli, že smrt může přijít v podstatě kdykoliv. Nechtělo se nám promarnit ani den. Vždy se za mnou snažil aspoň přijít. K večeru jsem si mohla půjčit knihu z jeho knihovny a číst si. Než mě odvedli sem, čtení bylo mou častou zálibou a teď mi občas možnost tohoto malého potěšení poskytl Roger.

Po večeři mě měl opět ve svém náručí a brzy poznal, že usínám.
"Nechceš se jít umýt?" zašeptal.
"Asi jo," následovalo mé přikývnutí.
"A mohl bych s tebou?" podíval se na mě s otázkou v očích.
"Ano," zašeptala jsem po krátkém přemýšlení. Usmál se a odešel se mnou do koupelny. Tam mě pomaličku začal svlékat a já tedy dělala to samé. Při rozepínání jeho košile nešlo neodolat pokušení, hladit prsty jemně jeho hruď. Když byl zcela nahý, snažila jsem si ho prohlížet co nejméně nápadně. Velice mě vzrušoval. Jiskřilo to mezi námi. Jeho blízkost i nahota ve mně probouzela touhy a i on se na tom zdál být podobně. Přišlo mi, že se i pokouší ovládat, by se náhodou nevzrušil. Takhle zcela nahá jsem před ním byla jen párkrát a většinou ani ne, tak, aby si mě mohl důkladně prohlédnout.
Raději jsem přerušila to naše zírání na tělo toho druhého a vlezla si do teplé vany, kam jsme se pohodlně vešli oba. Nešel naproti mně, ale za mne. Políbil mě na rameno a prohlížel si má ňadra. Pak mě políbil na krk, přičemž jsem přivřela oči.
"Miluju tě," zašeptal mi do ucha a políbil ho. Já k němu otočila obličej a něžně ho líbla na rty. Bylo nádherné, když mi to říkal.
"Já tebe taky," zazněla má tichá odpověď a my se pak vzájemně umyli, usušili a oblékli. On mě potom vzal do náruče. jdouc do postele, což udělal poprvé a rozhodně se mi to líbilo. Leželi jsme pak vedle sebe, on mě hladil po tvářích i vlasech a já se mu jen tiše dívala do očí, utápějíc se v nich. Nakonec jsme takto usnuli.

Následující ráno bylo asi nejkrásnější za celou dobu tady. Probudil mě polibky a hlazením. Odpovědí mu bylo mé tiché zavrnění a následný úsměv, Všechny něžnosti jsem mu hned oplácela, cítíc se velice dobře a nemajíc už žádný důvod mu nevěřit. Má mysl i s tělem se tomu poprvé poddala a tohle naše společné ráno skončilo nádherným milováním. Vzpomínkami na něj jsem pak žila ještě celý den a noc v cele. Opravdu mě dělal šťastnou a bylo strašně těžké dočkat se chvíle, kdy spolu utečeme a získáme svobodu.

Smrtijedi i Voldemort měli tolik práce, že se nám dokonale dařilo tajit náš vztah a Roger do mého života pomalu, ale jistě navracel štěstí. K absolutnímu naplnění už chybělo jen jediné, vypadnout z téhle díry, kde neustále obchází smrt. O pár měsíců později mi Roger sdělil děsivou zprávu. Voldemort se chystal jít se všemi smrtijedy a příšerami do války, zničit Bradavice a Harryho Pottera. Pár smrtijedů to tu zůstane hlídat, ale můj Roger měl jít bojovat za Pána zla, jemuž rozhodně ve svém srdci věrný nebyl a ani být nechtěl. Vítězství stejně přál onomu slavnému chlapci, protože by to znamenalo, že se konečně může vytratit a žít si svůj život svobodně.

Ve chvíli, kdy byli všichni povoláni, aby táhli na Bradavice, přišel se se mnou Roger rozloučit a žádal mě o odpuštění. Kdyby se nevrátil, abych se na něj nezlobila, že mě nestihl zachránit. Ujistila jsem ho, že má mé odpuštění a několikrát mu řekla, jak moc ho miluji a vybavila ho do bitvy mnoha láskyplnými polibky, pak už musel jít.

Zatímco, já trnula strachy, v Bradavicích se odehrávalo něco, co nemělo obdoby. Roger nebyl zbabělec, ale zoufale si přál, aby mě ještě mohl dostat na svobodu a zařídit mi život, který mi smrtijedi ukradli. Proto se jen skrýval a držel se stranou. Voldemort byl příliš zaměstnán na to, aby kontroloval, kdo a jak bojuje. Když k něčemu došlo, snažil se mladík útočníka jen zneškodnit. Nikoho z dobré strany neměl v zájmu zabít. Nikdo z nich mu nic neudělal. Ve chvíli, kdy začal Voldemort umírat a jeho moc slábla, přemístil se okamžitě na jeho sídlo a běžel pro mě do vězení. Při tom otevíral i ostatním vězňům kouzly.
Okamžitě mě vytáhl z cely a hnal se se mnou k východu. Voldemortova kouzla byla díky Merlinovi už natolik oslabená, že mohl projít i se mnou. Za námi i ostatními prchajícími vězni už se hnala rozzuřená skupinka smrtijedů, kteří měli toto místo hlídat.

"Zrádce, ty zrádce, měl jsi zachránit našeho pána, ne tyhle sráče," řvali rozzuřeně a pálily kouzla, čímž zabili několik vězňů, dřív než se mohli dostat na svobodu. Mezi těmito smrtijedy byl i Erick, Rogerův bratr. Voldemortovi poskoci byli opravdu rozčílení a to především na Rogera, jenž se ukázal být nečekaným zrádcem. Utíkal se mnou a všude kolem nás létaly především zelené paprsky.

Pak mě najednou jeho tělo zavalilo a já pod ním ležela na zemi. Nechápala jsem, co se to děje. Odvalil se ze mě.
"Mel, lásko, utíkej, já už dál nemůžu," zachraplal.
"Ne, ty musíš, to zvládneme, už jen kousek, ošetřím tě, budeš v pořádku," rozplakala jsem se, snažíc ho vytáhnout na nohy.
"Nemůžeme jít oba, nejde to, musíš se zachránit, udělej to pro mě, prosím. To o co jsem se celou dobu snažil," prosil mě a smrtijedi se k nám blížili.
"Nemůžu tě opustit," hladila jsem ho po tvářích a na jeho obličej kanuly mé slzy.
"Miluji tě, běž už, přeju si to, utíkej!" strkal mě od sebe, a tak jsem nakonec sebrala všechny síly, políbila ho a dala se na útěk. Když jsem se ještě otočila, viděla jsem, jak ho nějaký smrtijed bodá a každou ránou z něj vyprchával už tak rychle unikající život.
"Ne, dost, je to můj bratr!" rozkřičel se Erick, ale bylo pozdě.
"Ty jsi ho zabila, ty mrcho!" řítil se na mě spolu s dalšími, ale to už jsem se, díky Merlinovi, úspěšně přemístila, což byl při mém záchvatu pláče div.
**
Zatímco já si našla nový domov na jiném, bohem zapomenutém, místě, nebavíc se raději s nikým a téměř nevycházejíc ven, Severus se snažil vzpamatovat a dát si vše dohromady. Nerozuměl tomu a nevěděl, jak rozeznat, co bylo skutečné a co ne. Nebyla bych přece první, kdo ho zradil. Nikdo ho nikdy neměl opravdu rád. Aspoň to si myslel.
Po pár dnech se vydal do baru a uhodil na Davida:
"Kde je?"
"Kdo?" dělal nechápavého můj kamarád.
"Přece Melanie! Utekla, musela ti říct kam a proč. Dělej, řekni mi to!" zuřil.
"To ses nám najednou nějak rozmluvil. I kdybych něco věděl, mlčel bych, protože to by si Melanie přála," odpověděl mu a dál čistil sklenice.
"To je mi jedno, chci jí najít!" namítl
"Nic ti neřeknu," zavrtěl David hlavou a odešel pro něco do skladu. Severus byl neodbytný, ale můj přítel se snažil mu neříct nic, a tak Snape pátral sám. Chtěl ode mě prostě jasně slyšet pravdu. To, jak jsem mluvila při odchodu, mu jednoduše nehrálo.

Hledal podle magie, podle čehokoliv v každou možnou chvíli. Ptal se na mě lidí všude, kam ho to zaválo, občas nějakou informaci získal, ale zdálo se, že je nemožné mě nalézt. Po pár měsících vyzkoušel poslední možnost. Vyslal za mnou sovu a sledoval jí, což je dost náročná věc. Sova přece vždy každého najde. Avšak ztratil jí a povedlo se mu to až na několikátý pokus. V jeden zimní podvečer se objevil na pláži v zemi, kde krutá zima nehrozila. Před ním byl malý, plážový domek.
Seděla jsem toho večera na verandě a má kamarádka i pečovatelka v jedné osobě tam byla spolu se mnou. Obě jsme se lekly při zvuku přemístění.

"Kdo je to? ozval se můj ustrašený šepot a v dáli šlo vidět postavu, kterou nebylo možné rozeznat. "Půjdu se podívat, seď," ujistila mě a vydala se za tím mužem. Viděla jsem, jak se chvíli spolu bavili a o něčem dohadovali. Jane si pak povzdechla a vedla ho za mnou. Až, když přišel blíž, došlo mi, že je to Severus. Ten, o němž se mi hlavou honily myšlenky dnem i nocí. Byla jsem částečně přikrytá dekou, ale i tak viděl můj strhaný a propadlý obličej popelavé barvy a poznal, že i mé tělo vypadá děsně.

"Mel..." vydechl, šokovaně.
"Co tu děláš? Jak jsi mě našel? Měl sis hledět svého života a na mě zapomenout!" rozplakala jsem se okamžitě. V poslední době tomu tak bylo neustále.
"Chci dovnitř, Jane, hned, prosím," upřel se na ní můj uslzený pohled. Ona se zvedla a vezla mě do domu na vozíčkovém křesle, v němž jsem seděla, čehož si Severus všiml až nyní. Jane se na něj omluvně podívala a dveře se za námi zabouchly. On tam stál naprosto šokovaný a i přes naší nevšímavost seděl ráno na schodech před domem a ani na minutu se odtamtud nehnul.
"Měla by sis s ním promluvit, vše mu říct, zaslouží si to," domlouvala mi Jane.
"Přesně tohle jsem nechtěla," plakala jsem, objímajíc ji. Nakonec dostala mé svolení otevřít mu dveře. V čase oběda ho vpustila dovnitř a nabídla mu jídlo. Seděla jsem za stolem naproti němu a společně jsme se najedli. Jane pak odešla a já se bez ní moc pohybovat nemohla, takže mě Severusovi vydala na milost a nemilost.

Ten pomalu přistoupil ke mně, otočíc můj vozíček k sobě. Neměla jsem deku, takže mohl vidět mé docela velké břicho, i když by správně mělo být větší. Zůstal na mě ohromeně zírat. Měl tu připravené jedno překvapení za druhým.

"Omlouvám se, asi mi nějak selhal lektvar," vzlykla jsem nešťastně.
"Neplač, proč jsi mi nic neřekla?" setřel mi slzy z tváří.
"Při mém odchodu to nebylo něco, co bych třeba jen tušila, Severusi. Šlo mi hlavně o to, rychle odejít. Vždyť ani nevím, jestli to dítě donosím," viděl, jak pláču, což mě vysilovalo.
"Ale proč? Co je to s tebou? Mohl bych tě vyléčit, měla jsi za mnou přijít. Vůbec ti nerozumím," díval se na mě nevěřícně: "Především by mě zajímalo, jestli je pravda to, cos řekla, když jsi odcházela."
"Ne, bylo jen nutné, říct ti něco takového, aby ses o mě přestal zajímat. Myslím, že zklamání přebolí lépe, než když ti milovaný člověk zemře v náruči," vrtěla jsem hlavou: "Celou dobu jsem věděla, že se do tebe nemám zamilovat, ale stalo se, promiň. Tolik jsem toužila, aby mě zas někdo miloval," tekly mi slzy proudem.
"Tak proč si mi to vlastně řekla a odešla?" nechápal stále.
"Celou dobu mi bylo jasné, že umřu, a moje stavy už se před tebou nedaly tajit. Nešlo jinak, než odejít, Poznal bys můj skutečný stav a snažil by ses mě vyléčit i přesto, že to není možné. Není v mém zájmu, aby ses díval na vyhasínající trosku, která ti umře před očima," upřel se na něj můj smutný pohled.
"Mel, proč umíráš?" zeptal se mě.
"Nikdy jsem ti o sobě neřekla pravdu. Vše bylo vymyšlené, protože tomu životu jsem prostě chtěla uniknout. Pokud bych ti ho tehdy vyprávěla, pronásledoval by mě dál ještě víc," zněla má tichá odpověď. Díval se na mě tiše i naléhavě zároveň, a tak jsem pomalu začala vyprávět o Johnovi, naší svatbě a smrtijedech, co ji narušili a jeho zabili. Dál se můj příběh přesunul k pobytu ve vězení a nakonec i k mému útěku a s ním spojené ztrátě Rogera.

"Jsou tomu tři roky, co mám zas svobodu. Ty ses objevil krátce poté, co já se trochu vzpamatovala. Tolik jsem toužila něco zažít a hlavně ještě lásku, že se mi povedlo tomu takhle hloupě podlehnout. Pořád se mi během těch prvních měsíců na svobodě dělalo špatně, tak byla na místě návštěva lékouzelníků a ti mi řekli, že v důsledku častého mučení, je mé tělo naprosto zhuntované, a že mě teď všechny ty kletby požírají zevnitř jako nějaká nemoc. Prý to nikdo nemůže dokázat vyléčit," dozvěděl se ode mě.
"Ano, ani já to nedokážu, to je pravda, ale jak to, že jsi mě neznala, když jsem taky byl smrtijed?" špitl. "Asi jsi neměl zálibu v mučení vězňů nebo nevím," následovalo mé pokrčení ramen.
"To máš pravdu, byl jsem pak smrtijedem už jen proto, že to jinak nešlo," pokýval hlavou: "Myslel bych, ale že mě budeš nenávidět, když víš, kým jsem byl," podíval se na mě.
"Vím, že jsi dobrý člověk, lásko," pousmála jsem se.
"Tolik mě mrzí, že ti nemohu nijak pomoct, tohle je vážně…moje dítě?" zašeptal a nejistě se dotkl mého bříška.
"Ano, strašně si přeju vydržet do porodu. Myslíš, že bys mi s tím mohl pomoct? Nežádám, abys zůstal, ani to nechci. Jen se tě ptám, zda bys mi posílal nějaké lektvary," slyšel můj tichý povzdech.
"Našel jsem tě, tak už tě nikdy neopustím. Naučila jsi mě trochu žít. Zůstanu s tebou až do konce, záleží mi na tobě," řekl.
"Severusi, děláš přesně, to co jsem nechtěla," viděl můj nešťastný pohled.
"Ale já to tak chci. Toužila jsi ještě zažít lásku, můžeš ji mít až do konce svého života, tak už žádné námitky," políbil mě a já už byla vyčerpaná, takže se mi zavíraly oči. Stejně jsem, ale žasla nad tím, jak je silný. A choval se stakovým citem a láskou, jako snad ještě nikdy. Chtěl mi dokázat, co vše pro něj znamenám.
"Je unavená, měla by se zase prospat," přišla k nám Jane. Severus jen zamlkle přikývl. Pouze já poznala, že je uvnitř opravdu nešťastný. Vzal mě z vozíku do náruče a nesl mě do postele. Usnula jsem už během cesty.

Severus druhý den hned začal pracovat na lektvarech, co měly pomáhat mě i dítěti, abych pár měsíců ještě vydržela a nepotratila. Vypadala jsem po nich malinko líp. Choval se ke mně tak něžně a láskyplně, jak doposud nikdy. Já byla jako křehká porcelánová panenka a on se bál, aby mi jakkoliv neublížil. Má maličkost i mé nenarozené dítě jsme pro něj byli jeho nejcennější poklad, což bych nikdy nepředpokládala. Prozradil mi, že se Annabel mezitím plně uzdravila a už měsíc je docela v pořádku. Poslala jsem jí s jeho pomocí dopis. Celé dny jsme trávili u moře. Žádná chvíle nebyla promarněna. Mazlili jsme se, povídali si... Dokonce mi i četl a Jane byla šťastná spolu se mnou. Severus vypadal opravdu šťastný, že bude mít dítě, což bych do něj nikdy neřekla. Mě jen trápilo, že s ním zůstane sám, pokud se stihne narodit. Nedokázala jsem si představit, jak to zvládne. Bral mě i na různé výlety tak, aby mě nevyčerpával příliš a já ještě něco zažila. Často za to ode mě slyšel, jak strašně moc ho miluji a zdálo se, že to pro něj bylo víc, než nějaká slova díků. Utvrdilo mě to v tom, že je v hloubi duše opravdu úžasný a milující člověk. Prožili jsme takto společně čtyři nádherné měsíce. Ze mě při tom stále víc vyprchával život, většinu dní jsem jen prospala. Na mé hlavě už pak nebyly ani žádné vlasy a já si i proto přišla jako stará babka. Při tom jsem byla stále docela mladá. Mohlo přede mnou být ještě mnoho nečekaných zážitků a životních situací. Bohužel, každý život nemůže být dokonalý a dlouhý tak, abychom mohli v klidu zestárnou a zemřít jako většina jiných lidí kolem nás. Já prožila štěstí aspoň nějaké a nadevše jsem si toho vážila.

Nadešel den mého porodu. Rodila jsem díky Severusovi přesně tak, jak bylo v plánu. Byly ve mně spousty lektvarů, co mi měly pomoct a především ty, co tišily bolest. I tak to bylo dost bolestivé kvůli tomu, jak slabé mé tělo bylo. Jane seděla u mé postele, držíc mou ruku a utěšovala mě. Severus především hlídal můj stav a spolu s přivolanou ženou dohlížel na rození dítěte. Často mě jemně políbil na rty a říkal, že mi to jde skvěle. Snažila jsem se ze všech sil a po několika vyčerpávajících hodinách se místností konečně rozezněl pláč. Na mé tváři byl úsměv štěstí i známka velké úlevy. Očištěné dítě mi pak dali do náruče. Byl to chlapeček. Trochu menší, než by být měl, ale jinak prý zdravý.
Severus si ho fascinovaně prohlížel, bojíc se ho vůbec dotknout.

"Pamatuj, na čem jsme se domluvili, chlapec se má jmenovat John Severus Snape," zašeptala jsem slabě. "Neboj se, nezapomněl jsem, Melanie. Děkuju ti za nádherného syna, jsi úžasná," šeptal mi jemně. Dobře viděl, jak mě síly opouští a ochabuji. Políbila jsem maličkého na hlavičku a usmála se na Severuse:
"Úžasnějšího mi nemohl Merlin po tom všem seslat. Jsem ráda, že jsi začal žít a přestal v sobě dusit, co cítíš, aspoň přede mnou. Neskrývej, prosím, nikdy své city před naším synem, bude tě velice potřebovat. Jane, děkuji za vše. Pomoz, prosím, Severusovi," pohladila jsem jí po ruce a ona, plačíc, přikývla.

"Neodcházej ještě," zašeptal Severus se smutkem v nádherných tmavých očích, které jsem tolik milovala, a hladil mě po tváři. Sám při tom dobře věděl, že bych tu bez něj nebyla už dávno. Bylo zvláštní slyšet ho pronášet takové věty. Kdo by si kdy pomyslel, že bude někoho prosit, aby ještě neumíral? Byl vždy takový realista. Ovšem já ho poněkud změnila
"Nemohu déle zůstat, je mi líto, miluji tě, oba vás miluju," hladila jsem své děťátko a zároveň věnovala Severusovi poslední polibek. Pak už se mé tělo nepohnulo. Mému životu byl učiněn konec, ale život mého syna teprve začal a naplňovala mně jistota, že mu Merlin přichystal šťastný život, obzvlášť když mu bude Severus dobrým otcem a já si byla jistá, že svůj úkol zvládne, i když to bude mít těžké.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 17:54 | Reagovat

WOW! Tohle jsem vůbec nečekala. A docela mě ten konec mrzí :( I když happyend by se k tomu asi nehodil. Takže je to prostě úžasné :)

2 T!motej T!motej | Web | 10. prosince 2013 v 18:27 | Reagovat

To je docela drsný!

3 Kačíí Kačíí | Web | 11. prosince 2013 v 15:41 | Reagovat

Páni, to bylo náherný :-)  :-)

4 Casion Casion | Web | 13. prosince 2013 v 18:57 | Reagovat

Nádherná poviedka a ešte krajšie zakončenie. Hoci to v podstate neskončilo dobre, nesmierne ma teší, že Severusovi dokázala zanechať syna, keď už ona nemala nádej, že prežije...
Krásne si to napísala :-)

5 Snally Snally | 18. března 2014 v 18:02 | Reagovat

Nebylo to špatné, trochu vybrousit jazyk a styl, ty přechodníky jsou zbytečně archaické a i nesprávně používané v mužském rodě. Severus byl tedy taky hodně povahově pozměněn, ale s ohledem na věk a fakt, že šlo o kapitolovou prvotinu, dobré.
Určitě piš dál!!!!!!!

6 Oriana Oriana | Web | 1. června 2014 v 14:45 | Reagovat

Poviedka bola zaujímavá, prečítala som ju za dva dni. Pekné bolo to striedanie minulosti a súčasnosti. A mám rada zaujímave konce.

Keby si chcela, môžeš sa pozrieť na moju poviedku na mojom blogu.

7 Oriana Oriana | Web | 1. června 2014 v 14:49 | Reagovat

Ešte som zabudla dodať, že si pustím rozhodne aj do tvojich ďalších poviedok :)

Keby si chcela, pozri si aj ty môj blog ---> www.eclipsedelaluna.blog.cz

8 Nikka Nikka | E-mail | Web | 30. září 2014 v 10:49 | Reagovat

To jje tak smutně krásný, malém mě to rozplakalo :')

9 Vani Vani | 19. února 2017 v 1:35 | Reagovat

V niektorých chvíľach mi vyhŕkli slzy. Nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama