Záblesk štěstí → 7. Vyznání (1/2)

19. listopadu 2013 v 13:39 | Snapeova |  Záblesk štěstí

Už je tu sedmá, předposlední kapitola. Je sice předposlední, ale má dvě části :) Je tak dlouhá, že do první části se mi vešla jen ta část popisující minulost a v druhé vás tedy bude čekat přítomnost. Doufám, že se vám příběh i nadále líbí, blížíme se ke konci :)
***
Roger sice říkal, že bude pryč jen pár dní, ale nebyl k vidění více než dva týdny. Vše mi tak přišlo o mnohem hůře snesitelné. Bez něj bylo snadné propadat depresím, protože už pouhé vzpamatovávání se z mučení smrtijedy šlo hůře a naplňoval mě opravu veliký smutek. Po týdnu se k mým pocitům přidal navíc ještě strach o něj. Netušila jsem, kam ho Voldemort vlastně poslal. Donášely se k nám různé zprávy, že Voldemort nyní vyjednává s obry a různými zlými stvořeními. Co když nějaká ta zrůda Rogera zabila? Co asi bych si bez něj počala? Byl pro mě teď vším. Nikoho jsem na tomto světě už neměla a bez něj nebyla šance na záchranu... Možná ani s ním se mi odsud nikdy nepovede dostat na svobodu, ale bylo lepší na tyto možnosti mé budoucnosti raději nemyslet.



Pak se najednou ukázal, ztahaný, oblečen ve špinavém oděvu. Byla noc. Odemkl mou celu a vešel dovnitř. Okamžitě byl můj spánek ten tam.
"Rogere!" znělo mé radostné zvolání, přičemž se mi tolik ulevilo, až jsem se rychle zvedla a objala ho. On mě pak dokonce i dlouze políbil. Doteď bylo mým dojmem, že to minule nemělo vlastně nic znamenat, ale možná přece jen znamenalo. V břiše mi hned poletoval roj motýlů a polibek nezůstal bez vroucné odezvy. V mé tváři se dalo vyčíst, jaké štěstí cítím z faktu, že je zpět.

"Vrátil ses," slyšel mě šeptat s úsměvem a dočkal se i pohlazení po zarostlé tváři.
"Ano, teď, šel jsem rovnou za tebou," šeptl a přivinul si mě zase do objetí a dlouho mě tak držel.
"Vím, že mi to trvá strašně dlouho, ale chci se pokusit uprchnout s tebou a snažím se vše zajistit. Doufám, že se odsud opravdu dostaneme navždy. Pochopím, pokud o mě smýšlíš jako o sobci, když tě zdržuju tím, že hledám únikovou cestu, a pak i úkryt pro nás oba. Kdybys s tím však nesouhlasila, samozřejmě budu pracovat jen na tvém osvobození," zašeptal a hladil mě po vlasech.

"Ne, nemyslím si, že jsi sobec, jsem moc šťastná, že chceš jít taky. Společně odsud vypadneme a budeme žít nový a hezčí život," viděl, jak se usmívám.
"Přijdu ráno. Opravdu sotva stojím, ale musel jsem tě vidět... Mám tě rád," políbil mě do vlasů, načež se vytratil dřív, než bylo možné se pořádně vzpamatovat.

Má mě rád, jeho upřímnost tak příjemně hřála u srdce. Doteď bylo jsem byla přesvědčena, že něco tak milého a přímo od srdce jdoucího už mi nikdy nikdo neřekne. Přece ano! Nebylo pro mě sice pochopitelné, co to mou mysl napadá, ale ještě víc jsem si přála slyšet, že mě miluje. Nevím, zda tato má přání zapříčinil fakt, že poblíž, ani nikde jinde, nebyl nikdo, o koho bych se mohla opřít nebo mé touhy po jeho lásce byly skutečně naprosto upřímné, ale i přesto ve mně sílily obavy, že jemu o nic víc, kromě přátelství, nejde. Už jen proto se má mysl snažila nevnímat tužby srdce, i když mi zůstávalo zatím zcela utajeno, co přesně cítím. Znali jsme se už více než rok a nedokázala jsem poznat, jestli k němu chovám pouze opravdové velké kamarádství či zdali se jedná o lásku. Za možnost, že bych mohla někoho znovu milovat, bylo podle mě nutné se stydět. Zdálo se mi, že bych tím zrazovala Johna, který na mě jistě shlížel z nebe. Na druhou stranu bylo mou snahou říkat si, že by chtěl, abych jednou našla své ztracené štěstí, že by mu to nevadilo, ale tomu se mi jaksi nechtělo věřit.

noc byla téměř beze spánku a ráno za mnou opravdu přišel. Přinesl mi po onom více než půl měsíci trochu pořádného jídla. Za tohle bych pro něj udělala snad cokoliv. Strávil se mnou ještě chvíli, kdy mi něco málo vyprávěl o své cestě, ale vlastně mi ani neřekl, za kým byl, a co vše se mu stalo. Myslím, že nechtěl, abych věděla, jaké hrůzy vlastně zažil. Potom odešel na schůzi smrtijedů, avšak večer se za mnou vrátil. Seděli jsme spolu zase na zemi. Po nějaké době se na mě podíval a řekl:
"Sloužím už Pánovi zla více než rok... Podle něj docela dobře, takže jsem dostal možnost bydlet přímo tady. Nabídl mi jednu z komnat, abych mu byl vždy při ruce spolu s několika vybranými smrtijedy. Přijal jsem to"
"Vážně? Jak to?" zamračila jsem se.
"Kvůli tobě," pousmál se a já pozvedla obočí.
"Za prvé si nemusím hledat důvody, proč se tu zdržovat co nejvíc. Takhle tu můžu být stále a tudíž být na blízku tobě. No a za druhé, tam mám sprchu. Myslím, že bys za ní byla ráda nebo dokonce za koupel," mrknul na mě.
"A co za to budeš chtít?" zašeptala jsem ke svým rukám.
"Neblázni, nechci nic. Pomáhám ti, přece. Záleží mi na tobě. Bude risk tě propašovat k sobě, ale chci ho podstoupit a nic za to po tobě nepožaduji. Nejsem jako oni, sama jsi mi to řekla," zašeptal.
"Jistě, já vím... Omlouvám se a...děkuju," viděl, jak se pokouším o úsměv.
"To nic," přivinul mě k sobě. Za chvíli jsme se zvedli. Chytil mě za ruku, použil kouzlo na zneviditelnění, takže mé tělo splývalo s okolím, načež jsme se opatrně vydali chodbami. Na to, že bych se mu vytrhla a utekla, jsem ani nepomyslela. Bylo jasné, že by to nešlo a já k němu cítila naprostou důvěru v tomto ohledu. Řekl přece, že hledá řešení pro nás oba a nebude mě tu držet déle, než je nutné. Jakmile na vše přijde, utečeme.

Po pár šocích, kdy mnou málem prošel nějaký smrtijed, jsme se nakonec dostali do tmavé, ale docela pěkné komnaty. Byla tam velká postel, asi dvě skříně, stolek a jinak vcelku nic. Danou místnost nejspíš zařídili jen zběžně a skromně, ovšem za poslední rok šlo snad o nejhezčí místo, jaké jsem viděla. Zamkl za námi, kouzlo neviditelnosti pominulo v tu ránu, a přešel k jedné skříni. Já zatím nervózně přešlapovala, rozhlížejíc se kolem sebe.

"Na, támhle je koupelna, buď tam, jak dlouho chceš," usmál se, podal mi ručník a jakési šedé oblečení, jenž však bylo nové a čisté, ukazujíc směrem k jiné části jeho skromného příbytku, ve které se dle mého mínění nacházela právě vana se sprchou.
"Děkuju," mohl ještě zahlédnout můj věčný úsměv, než se za mnou zaklaply dveře od koupelny.
V zámku se nacházel klíč, a tak se dalo pro lepší pocit zamknout, i když mi ani tato mudlovská vymoženost nezajišťovala plnou ochranu. Došlo mi, že se zde čas od času koupali vězni, kteří nemají hůlky u sebe, určeni k obšťastnění svého smrtijeda po jednu noc. Kdyby se sem Roger nebo někdo jiný chtěl opravdu dostat, neměl by s touto překážkou nejmenší problém.

Svlékla jsem ze sebe cáry čehosi, co bylo před pár měsíci tričko s kalhotami, taktéž od mého potencionálního zachránce. Když se můj zrak přestal zabývat zbytky oblečení, naskytl se mi pohled na sebe sama ve velkém zrcadle na protější zdi. Vlasy, které bývaly v dobu mého uvěznění kvůli svatbě přebarveny z mé přirozené blonďaté na tmavě hnědou, se teď jevily velice zvláštně, ale nevadilo mi to. Jejich barva stejně splývala v jakousi šedivo-černou kvůli špíně a mastnotě.

Mé oči již dávno nezářily šťastným životem. Zůstalo v nich jen velmi málo z toho všeho, co vyjadřovaly dříve. Tělo vykazovalo známky podvyživení. Připadalo mi v onom skle zcela cizí. Mohlo by to být i horší, kdyby se o můj žaludek Roger tak starostlivě nestaral. Když došlo na to, abych se prohlédla celá, zdálo se mi, že omdlím. Má jindy téměř bezchybná bledá pokožka zářila do ruda samou jizvou a to téměř snad na každém centimetru v různé délce či velikosti! Nejvíce jimi byla posetá záda kvůli párkrát zažitému krutému bičování. Roger uměl jen kouzla a dělal vše, co mohl. Za to mu také patřila má vděčnost. Bez něj bych tu dávno nestála. Za ty pouhé jizvy jsem v podstatě mohla být i ráda.

Pomalu jsem si napustila vanu, vlézajíc do ní. Pak mě hodinu omývala čistá voda a já si danou chvíli zcela užívala. Za tu dobu se z mé pokožky špína trochu odmočila. Potom začala očista. Bylo nutné, drhnout se, až mě bolela každičká částečka kůže, jenž nabrala snad ještě zarudlejší odstín než předtím v zrcadle. Vlasy byly umyté až po několikátém použití šampónu. Ve výsledku jsem mácháním strávila přes dvě hodiny. Poté už Roger viděl, jak vycházím v tom šedém cosi, co bylo asi něco mezi šaty a noční košilí. Docela příjemná látka mi sahala kamsi pod kolena. Bylo mi úplně jedno, jak v tom vypadám. Hlavně, že mám něco na sobě a je to čisté. Můj potencionální zachránce si po celou dobu mé koupele četl v křesle. Zvedl ke mně svůj hřejivý pohled.

"Jsi k nepoznání," usmál se a dlouho si mě prohlížel, z čehož pramenila má opětovná nejistota a rozpačitost. Kromě toho kusu oblečení na mém těle nebylo nic, ruce jsem držela založené na prsou, aby náhodou přes látku nevystupovaly bradavky a z mých vlasů stále stékaly kapky vody. Konečně, ale bylo možné cítit se čistá a voňavá.
"Určitě se chceš vrátit? Nechceš zažít trochu víc spokojenosti a pohodlí? Mohla bys přespat se mnou tady a užít si taky jednou normální postel," řekl po chvilce.
"To raději ne," viděl, jak nejistě přešlapuji.
"Notak, ty si o mě vážně myslíš, že mám špatné úmysly? Opravdu nikdy nebudu dělat něco, co nechceš. Nemíním ti ublížit, vždyť to víš. Mysli na sebe a užívej si, dokud můžeš. Víš, že dělám, co se dá, ale taky to nemusí vyjít, Oba to víme. Proto by sis měla vychutnat vše, co ti mohu nabídnout, takže i noc v měkké posteli. Můžeš mi věřit, opravdu," přešel ke mně a pohladil mě po tváři:
"Když si to budeš přát, vyspím se klidně i na zemi."
Chvilku jsem se mu dívala do očí a opět pociťovala, že mu chci věřit. Mé instinkty říkaly, že je vše v pořádku.
"Tak dobře a nemusíš…spát na zemi," dočkal se nakonec mé tiché odpovědi. Usmál se na mě a hůlkou mi vysušil vlasy, pak si vzal věci a odešel se také umýt. Já si mezitím vlezla pod peřinu na jednu půlku postele, myslíc si, že se snad rozplynu blahem. Byla to věčnost, co bylo pro mě naposledy možné něco takového zažít. Po chvíli už si lehl ke mně a zhasl světla.
"Nebojíš se, že sem třeba někdo vrazí, že tě potřebují nebo tak?" zašeptala jsem do tmy.
"Ne, protože mi to za to stojí," vydechl zcela klidně.
"Proč kvůli mně riskuješ tak mnoho?" nešlo mi do hlavy, přičemž jsme se na sebe dívali ve světle měsíce, které jemně zalévalo pokoj.
"Protože jsi se stala někým, na kom mi záleží. Na rodině už mi dávno nesejde, když mě donutili jít sem a přijmout znamení. Vůbec je nezajímám. Jediné, o co jim jde je zachování naší čisté krve a všech těch nesmyslů s tím spojeních. Vždyť víš, jak to u nás smrtijedů chodí. Půlku z nás sem dotáhnou pomatení rodiče, kteří si myslí, jak úžasnou věc dělají," povzdychnul si.
"Taky mi na tobě záleží, proto mi není moc příjemné, když kvůli mně tolik riskuješ," uslyšel můj ustaraný šepot a přetočil se ze zad na bok, čelem ke mně.
"Pro tebe bych zemřel," zašeptal a já v té tmě vykulila oči.
Jelikož naše obličeje osvětloval měsíc, všiml si a usmál se trošku:
"Opravdu," natáhl ruku a pohladil mě po vlasech a tváři. Na to jsem se k němu opatrně přisunula a nakonec ho objala kolem pasu. Tato náhlá chvíle proudila v mých představách od doby, co vedle mě ulehl. Jeho blízkost na mou poničenou duši působila uklidňujícím dojmem, jenž mi dovoloval cítit se dobře, skoro až bezstarostně. Roger byl nejdřív trochu překvapený, ale pak mě také objal a přivinul k sobě. Nebylo už dál třeba slov. Ležela jsem u něj se zavřenýma očima a cítila, jak mě občas políbil do vlasů. Nakonec jsme takto usnuli.

Snad poprvé za celou dobu tady se mi tu noc nezdály noční můry, ale spíš jen hezké věci. Díky tomu jsem se do slunečného rána probudila s úsměvem na tváři a stále u něj. Bylo mi tak hezky, jak už dlouho ne. Ani jsem se nehnula, abych ho nevzbudila. Po chvíli se probral a já mu pohlédla do tváře. Byl ještě rozespalý a krásný. Řekla bych, že až roztomilý, nešlo se na něj vynadívat. Jemně se usmál a já hleděla do jeho nádherných modrých očí. Ani za mák se nepodobaly tvrdým a chladným pohledům žádného ze smrtijedů. Přímo jsem se v nich utápěla a po delším zírání byla v jeho očích vidět…opravdu se jednalo o lásku? 'To se mi muselo jen zdát, určitě jde pouze o šťastné přátelství,' říkala jsem si, ale dřív než bylo možné postřehnout, že je mi blíž než před tím už se jeho měkké rty jemně otřely o ty mé. Zavřela jsem oči, ztrácejíc tak oční kontakt, ale mě bohatě stačilo to, co cítím.

Když poznal, že mi to nevadí, políbil mě víc a já trošku pootevřela rty, načež polibek prohloubil. Líbali jsme se vášnivě, ale velice něžně, až opatrně. Už ani nebylo možné, vybavit si, jestli mě takhle líbal i John. Naše polibky nebraly konce. Po chvilce se mě odvážil i jemně hladit po těle, a tak jsem se také zapojila. Strach a jakákoliv zbývající nedůvěra však ze mě každou vteřinou opadávali víc a víc a naplňoval mně pocit, jako bych právě vystoupala do nebes. Chvíli jsem ho hladila ve vlasech a po tvářích. Pak zas po zádech a všude, kam jen bylo možné dosáhnout. I on nezahálel. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou se rozlétly dveře a my jsme se oba strašně lekli.

"Co to je?" zahřměl někdo.
"Bratře, co tu chceš? Neumíš klepat? Člověk si chce taky jednou pořádně užít a ty mi to takhle kazíš," zavrčel Roger a ještě pod peřinou mi hůlkou svlékl oblečení, aby bylo jasné, že si užíval už v noci. Rázem mi došla má role.. Kdybych byla jeho obětí, která o to rozhodně nestojí, využila bych svou šanci. Rychle jsem vyběhla z postele, mazala pryč a následně se pokusila prosmýknout kolem Rogerova bratra, ale zachytil mě.
"Hm, pěkná, ale moc se jí u tebe nechce zůstávat," zachechtal se ten, co mě držel: "Taky rád okusím to, s čím si celou noc užíval můj bratr," olízl mi krk a kousl mě do ucha. Zuřivě jsem se při tom zmítala. Roger se snažil vypadat lhostejně:
"Tu jsem si sem přivedl já, proč mi kazíš ráno? Co vůbec potřebuješ?" zabručel.
"Ale notak, bratříčku, copak sis neužil dost?" držel mě pevně a při tom mě osahával: "Pán mě požádal, ať tě přivedu, chce udělat poradu dřív. Dělej, než dorazí i ti poslední, aby na tebe ještě neměl vztek," dodal pak. Roger tedy vyskočil z postele a rychle se oblékl do smrtijedského. Jeho bratr mě mezitím osahával. Sahal mi mezi nohy a různě mě olizoval nebo kousal. Když jsem se bránila, samozřejmě mě za to čekalo něco bolestivého, ale ovládal mě vztek, takže mi to bylo jedno.
"Odvedu jí a hned přijdu," vytrhl mě pak od něj Roger.
"Fajn, škoda, že si teď nemůžeme užít, kočko," mrknul na mě slizoun. Odvrátila jsem od něj pohled. Roger po mě hodil mé oblečení. Pak mě vzal za ruku, jdouc rychlím krokem k celám. Jeho bratr se nás samozřejmě rozhodl doprovodit. Roger mě tedy dole hodil beze slova do mé cely, a pak s bratrem odešli.

Přišel za mnou až pozdě v noci. Zvedla jsem se a hned šla k němu.
"Moc se omlouvám, za to ráno, nesměl jsem nic riskovat," zašeptal hned.
"Já vím, to je v pořádku," objevil se na mé tváři úsměv.
"Jsem rád, že jsi tak pohotová. Naplňoval mě strach, že pozná, jak to bylo opravdu,"povzdechl si. "Naštěstí jsme to uhráli dobře, moc ti děkuju za včerejší koupel i postel," dostalo se mu mé vděčnosti.
"Za to mi neděkuj," usmál se, načež dodal: "Je něco, k čemu jsem se ráno už nedostal..."
"Co?" pohlédla jsem na něj nejistě.
"Chtěl bych ti říct, že tě miluju," zašeptal těsně u mě a jemně se otřel svými rty o mé.
"Ach, to myslíš vážně?" byla jsem překvapená a omámená zároveň.
"Naprosto," usmíval se na mě i nadále.
"Já...nejsem si jistá. Pořád mám různé pocity, ale řekla bych, že k tobě také cítím mnohem víc než jen přátelství," podívala jsem se mu do očí. Bylo vidět, že se mu ulevilo a znovu mě pevně objal.
---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 20. listopadu 2013 v 5:57 | Reagovat

Páni, tak to byla dlouhá kapitola ale hezky se četla, takovéhle by jsi mohla dělat víckrát :-)  :-)

2 Anne Anne | Web | 20. listopadu 2013 v 17:15 | Reagovat

Super kapitolka:D

3 Casion Casion | Web | 1. prosince 2013 v 13:48 | Reagovat

Och, to je krásne ako jej pomáha :D A to ráno, ojoj škoda takto do toho vpadnúť a skončiť to :D

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 16:49 | Reagovat

Nádherné :) Hlavně jak to zahrály :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama