Záblesk štěstí → 6.Polibek

12. listopadu 2013 v 22:29 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Přináším vám již šestou kapitolu z příběhu, kde odkrývám souběžně minulost i přítomnost ve strastiplném životě jedné ženy, která se v něm setkala i se Severusem Snapem a v přítomnosti se momentálně rozvíjí už poměrně vřelý vztah mezi těmito postavami, tak čtěte, co se stane dál a doufám, že se vám to bude líbit :)
***

Než se kdokoliv nadál, byl to rok, jenž jsem prožila v temném vězení na Voldemortově zřícenině. Sama bych ani netušila, jak dlouho tu už tu pobývám, ale Roger mi to pověděl. Děsilo mě to. Z vězňů, které tu bylo možné potkat první den, spolu se mnou zbyli tak dva další. Většina odpadla rychle a my měli štěstí, že jsme Voldemorta tolik bavili. Navíc se nudil jen občas a "můj možný zachránce" se snažil mu vždy přinést kohokoliv jiného. Temný pán měl hodně práce s naháněním Harryho Pottera, což bylo naše štěstí. Roger už mě skvěle naučil pracovat s myslí a myšlenkami, také se mnou trávil téměř svou každou volnou minutu tak, aby ho náhodou nepodezřívali. Se smrtí Johna i své rodiny jsem se začala pomalu smiřovat, už to bylo méně bolestivé než na začátku, ale stejně mi strašně chyběli. Svět se mi bez nich jevil o mnoho černější než dříve.


Rogera jsem si strašně oblíbila, vždy mi pomohl a nikdy mi neublížil, pokud na příkaz Pána zla nemusel. Stále také hledal možnosti, jak mě odsud dostat. Já se jen snažila nemyslet na to, že pro svého pána mučí a zabíjí jiné lidi, věděla jsem, že od Voldemorta nemůže nikdo jen tak odejít a kdyby se nechal zabít, už by mi na tomhle světě nezbylo vážně nic.
Poslední Voldemortovo mučení pro mě bylo nutné přetrpět asi před dvěma měsíci, ale když mě hodili zpět do cely, rozhodně už mě nenaplňoval pocit, že zešílím. V tomto ohledu se to díky dobré práci s myslí dalo zvládnout dobře. Ne, že bych celé ty dva měsíce měla havaj, to se opravdu říci nedalo. Smrtijedi k nám chodili za zábavou každý den a já málokdy unikla jejich pozornosti, na to jich tu bylo moc. V podstatě jsem si, ale na návštěvy tohoto typu zvykla, jestli se to tak dalo říct. Byly dvě možnosti, buď se zbláznit a nebo umřít či také vše vydržet a jednou se třeba dočkat vytoužené svobody. U mě vyhrála poslední možnost, a tak jsem dělala, co šlo.
Jedno ráno, když Roger vešel ke mně do cely, našel mě ještě v polospánku ležet nataženou na zemi. Posadil se u mě, prohlížel si mou tvář a hladil mě po vlasech. Má víčka se po chvilce zachvěla a já k němu vzhlédla.

"Kde se tu bereš?" pousmála jsem se.
"Už nešlo déle spát, doufám, že nevadí, když mě máš tady," řekl a já se opatrně posadila.
"Jistě, že to nevadí, vidím tě přece vždy ráda," byla má odpověď doplněna snahou protřít si oči a zbavit se tak všech ospalků.
"Jsem tak moc rád, že mě nebereš, jako ostatní muže," zašeptal s povzdechem, objal mě kolem ramen a tím trochu přitáhl k sobě. Já se k němu přivinula ještě víc, příjemně hřál.
"Jsi úplně jiný člověk, nic z tohohle nechceš dělat a ani to, že musíš tě nemění na stejné zrůdy, kterým se to líbí, jako například jim," zněla má odpověď.
"Děkuji," zašeptal jen a dokonce mě políbil do vlasů. To udělal doposud snad jen jednou. Užívala jsem si to se zavřenýma očima, a byla ráda, že nejsem teď sama, že můžu takto zase zažít něčí blízkost. Už dlouho mi nebylo dopřáno nic tak příjemného a vážně bych chtěla, aby to trvalo mnohem déle.
Roger mi přinesl jídlo, dal si ho na klín a já se v jeho objetí najedla. I když se mi snažil co nejčastěji nosit něco lepšího než plesnivý chleba, stejně bylo mé tělo vyhublé, jako nikdy předtím. Taktéž mě pokrývala špína, ale nebyla jiná možnost, než si zvyknout. Přibližně každý měsíc byla možnost sprchy, ale bylo nutné jí podstoupit vždy s minimálně jedním smrtijedem. Jednalo se o jednu z nejhorších věcí tady, proto jsem o sprchu vždy žádala, jen když už se ono svědění a štípání spolu se strašným smradem vážně nedalo vydržet. Dalo by se říct, že i mučení bylo milosrdnější než vidina sebe jako sexuální hračky Voldemortových stoupenců.
Poté, co se jídlo ocitlo v mém břichu, seděli jsme tam takhle s Rogerem ještě asi půl hodiny.
"Několik dní budu pryč, Pán mě posílá ještě s někým vyřídit něco, co je prý velice důležité," oznámil mi. "Jak dlouho to bude trvat?" upřel se na něj můj smutný pohled.
"Prý jen pár dní, opravdu nevím přesně, ale za chvíli odcházíme, tak jsem se vlastně přišel rozloučit. Zatím to tu beze mě zvládni hm?" pousmál se a pohladil mě po tváři.
"Dobře," zněla má tichá, naprosto strohá odpověd a dřív než se stihl odtáhnout, jsem své ruce položila na jeho tváře a s mírným zaváháním ho jemně políbila. Byl z toho překvapený, avšak i tak mi polibek opětoval, ale jen velmi jemně, skoro neznatelně, aby mě nejspíš něčím nevyděsil. Pak jsem se malinko odtáhla.
"Vrať se brzy, prosím."
"Budu dělat, co půjde." zašeptal, dívajíc se mi do očí, načež se jen velmi nerad zvedl a vydal se pryč.
**
Další tři dny mi bylo zle, takže i kdybych po tom polibku, chtěla Severuse normálně navštívit, nešlo by to. Sám také nepřišel, přesto, že jsme byli na jeden z těch dní domluveni, že půjdeme za Anabell. Z toho jsem začala mýt pocit nejistoty, bojíc se, co všechno mohl můj neuvážený čin způsobit. Nedošlo mi, že tím můžu úplně zničit vše, co mezi námi stačilo za pouhých pár měsíců vzniknout. Byl vážně dobrý přítel. Rozhodně jsem o takového člověka nechtěla jen tak přijít.
Další dva dny byly ve znamení nudy a přemýšlení, nakonec jsem si řekla, že už bych za ním konečně měla jít. Kromě jiného mi jeho společnost opravdu chyběla. Vše kolem mě opět působilo prázdně, nudně...prostě celkově pochmurně. Přišla už zima, a tak bylo nutné se teple obléknout a nejdříve jsem se rozhodla projít a protáhnout si ztuhlé tělo po tak dlouhé době pobytu tak říkajíc mezi čtyřmi stěnami.
Venku bylo krásně, už trochu sněžilo a vše pokrýval bílý poprašek prvního sněhu. Po hodině procházení se přede mnou konečně tyčil Severusův dům a následovalo mé váhavé zaklepání. Delší dobu se nic nedělo, pak Severus rozrazil dveře. Asi očekával jiného narušitele, než byla má osoba, protože se zdál být překvapen.
"Ahoj," usmála jsem se na něj trochu nervózně.
"Ahoj, co tě sem přivádí?" zeptal se po chvilce trochu odměřeně, takže se dalo poznat, že z nějakého důvodu na mě prostě naštvaný je.
"To, co vždycky, Severusi," slyšel ode mě tedy jako odpověď a na to pozvedl obočí.
"Uplynul už skoro týden od tvé poslední návštěvy. Chodila jsi každý den!" vyčetl mi mírně.
"Já vím, ale byla jsem nemocná a vrtalo mi hlavou jestli na mě nejsi naštvaný, zda mě vlastně ještě chceš vůbec vidět, tak jsem raději ani nepsala... Protože kdybys mě chtěl vidět, přišel bys za mnou, abychom šli navštívit Anabell, jak bylo domluveno, ne?"
" Nechtěl jsem rušit," zabručel jen podmračeně a šel dovnitř. Dveře mi před nosem nezabouchl, což asi znamenalo, že mohu jít dál.
Vešla jsem a šla za ním do pracovny. Poté, co byl můj zimní plášť se šálou odložen na věšák, neřekl ani slovo, jen se mračil. Já ho opět jen pozorovala při práci, neodvažujíc se ho zeptat, s čím bych mohla pomoct. Tahle dusná nejistá atmosféra se mi po nějaké době zdála ubíjející, a tak mě brzy měl ve své blízkosti:
"Hele, Severusi, jestli jsem tě tím polibkem nějak urazila nebo… Prostě...nebyl můj záměr tím něco pokazit, mělo mi dojít, že to asi není něco, o co bys stál. Jestli jsi to vzal špatně, tak bych tě chtěla poprosit, abys na to zkusil zapomenout a... Už o tom nebudeme nikdy mluvit. Chci tě nadále mít aspoň jako přítele..." Moje slova měla znít a nejspíš i vyzněla zcela upřímně. V jeho tváři se mihlo překvapení a zamyšlenost, pak prostě jen přikývl:
"Můžeš mi očistit támhlety kořeny, jestli nemáš na spěch a přišla jsi jako vždy," poukázal na stolek po mé pravé ruce. Nic už jsem neřekla a brala tedy jako hotovou věc, že o víc než přátelství nestojí a pokusí se na onen polibek zapomenout, což bylo rozhodně lepší, než vykopnutí a uzavřenost. Mé pečlivé ruce se tedy pustily do čištění a k večeru jsme šli krátce navštívit Anabell, Severus jí chtěl především donést nové lektvary. Stále moc nemluvil, ale prozradil mi, že byla smutná, když mně neviděla přijít s ním. Proto jí chtěl asi co nejdříve zlepšit náladu. Takové věci jsou přeci u nemocných lidí velice důležité.
Další týden byl mezi námi stále ještě takový rozpačitý a moc jsme nenamluvili, ale pak se to pomalu zase vracelo do normálu. Mně z toho trochu naplňoval smutek, že o mě nestojí. Na druhou stranu jsem si říkala, že to tak je jen dobře, protože bylo nutné nezapomínat, že bych s ním stejně nic mít nemohla. Prostě jsem si našla dobrého, i když poněkud zvláštního a tajnůstkářského přítele, což by mě mělo dělat šťastnou, tak proč mne naplňoval spíše opak štěstí? Neměla bych být sobec a měla bych se cítit šťastná za vše dobré, co mi život ještě přinesl a snad i přinese.
Zdálo se, že Severus ke mně získal důvěru, protože v průběhu dalšího měsíce mi o sobě po menších dávkách začal docela hodně vyprávět, i když se mi zdálo, že mi stále hodně věcí zatajuje. Nejspíš proto měl svůj důvod. Pověděl mi něco málo o svém dětství, ale jen ve zkratce. Prý otec nebyl zrovna tím nejlepším a měli to doma těžké. Z čehož mi vyplývalo, že to bylo asi mnohem vážnější, ale musela jsem chápat, že o tom nechtěl zrovna moc rozmlouvat a asi ani nepotřeboval, abych ho případně litovala. Pak přišlo téma škola. Začala jsem mu nejdřív vyprávět, jak já chodila do Krásnohůlek, protože jsme bydleli v té době ve Francii. Přišel mi dopis z Bradavic i z Krásnohůlek, ale máma se rozhodla, že mě raději dá do školy, která je blíž, protože ona byla mudla a otec kouzelník a nenechala si vymluvit, že i do Bradavic se může dostat rychle, kdyby to bylo nutné.
Na toto mi potom Severus vyprávěl o kamarádce Lily, která byla jen z mudlovské rodiny a o svých rocích na škole. Prozradil, že ho nikdo neměl moc rád, ale dřív než jsem se stihla ptát na víc, mi začal vyprávět raději o tom, jak se u něj vytvořila láska k lektvarům a u lektvarů už zůstal. O moc víc už mi prozradit nechtěl, a tak bylo lepší pár dní nevyzvídat a povídat si s ním o naprosto obyčejných věcech. Občas jsme se šli dokonce projít, když už nás lektvary unavovaly a častokrát byl naším směrem bar, kde jsem si především já pokecala s Davidem. Severus se s nikým jiným moc bavit nechtěl. Dali jsme si sklenku něčeho, a pak se buď vrátili k práci, nebo se rozešli do svých domovů.
Jednou večer, po chvilce sezení v baru mě napadlo zeptat se ho na tu Lily, která mi trošku vrtala hlavou. Přišlo mi, že na ní Severus dost vzpomínal. Moc o jejich kamarádství nemluvil, jen jí prý zklamal, ale neřekl čím. Pak z něj taky vylezlo, že teď už je dávno mrtvá. Chvíli se na mě jen díval, načež zas do sklenky a přemýšlel. Nakonec se rozpovídal víc o tom, čím jí zklamal. Dokonce i přiznal, že jí moc miloval a od té doby už nikoho. Poté se raději omluvil a odešel hned domů. Ještě dlouho jsem nad tím tu noc přemýšlela.
Druhý den jsme byli zase na procházce. Hustě sněžilo a sněhu bylo všude plno. Tvářil se pořád tak vážně, skoro nikdy nežertoval a úsměv u něj se dal považovat za vzácnost. Bála jsem se, že ho naštvu, ale holt jsem to chtěla risknout. Měla jsem potřebu si hrát, protože šlo o jeden z těch dobrých dní, kterých bylo nějak méně a méně. Nejdříve nepostřehl, že mě nechal metr za sebou a následně mu do zad přiletěla sněhová koule, a když se otočil, viděl, jak běžím proti němu. Hned nato se naše těla válela v závějích.
"Notak, netvař se tak, nebo tě zkouluju, že budeš moct konkurovat sněkulákovi!" vyhrožovala jsem se smíchem. Asi ho můj optimizmus přeci jen nakazil, protože se pousmál:
"Aby ses nedivila, kdo skončí jako sněhulák."
"Vsadíme se?" naklonila jsem hlavu na stranu, snažíc se nemyslet na fakt, že na něm ležím a jsme si fakt blízko. Mé vlasy ho téměř šimraly na tváři.
"To si piš," překulil se se mnou najednou tak, že se ocitl on nade mnou, což se mi vážně zamlouvalo, i když by nemělo.

Prohlížejíc si ho, pro mě nebylo možné vydat ani hlásku. Nastalo ticho a zase jsme na sebe zírali, jak už se nám to párkrát stalo. Pak potřásl hlavou a začal mě zahrabávat do sněhu. Snaha o obranu mi byla k ničemu, jeho mužská síla převažovala, vždy mě zatlačil zpět a hrnul na mě tuny sněhu. Já se smála jako blázen a on se usmíval víc, než kdy dřív v mé přítomnosti. Přesně o to mi šlo. Vyprostil mě z ledového vězení až, když mě slyšel škemrat. Hned jsem mu jeho malé mučeníčko pak oplácela koulováním, ale byl rychlejší. Každopádně mě celá ta situace skvěle pobavila a myslím, že jeho trochu taky, i když to nedával najevo tolik jako já. Nakonec jsem sebou plácla do sněhu, on se k tomu neměl, takže byl ke mně brzy stažen násilím. Já se při tom snažila z honičky a zároveň koulovačky vydýchat.
"Bavíš se?" otočil se k němu můj obličej po chvilce. Trochu váhavě přikývl, ale stále na něm byla dobrá nálada vidět.
"Notak, neskrývej pořád tolik pocitů a citů. Možná jsi to neměl nikdy lehké, ale to není důvod zavřít se před světem. Takhle promrháš mládí a až budeš na sklonku života, zjistíš, že ses pořád na celý svět kolem sebe jen mračil, což je škoda. Vím, že ti možná stále chybí Lily, ale nikdo a nic jí život nevrátí. Víš, jestli tě měla aspoň trochu ráda, dívá se teď na tebe ze shora a určitě by si přála, aby ses aspoň snažil žít normální život a neukrýval se stále jen před ostatními, co se ti ho snaží spříjemnit," pohladila jsem ho po tváři
"Proč bych měl něco měnit, pro koho?" podíval se na mě.
"Především pro sebe, Severusi, a byla bych ráda, kdyby třeba i pro mě... Stal si se mým skvělým přítelem a záleží mi na tobě. Je mi líto, že toho ze sebe tolik skrýváš i přede mnou natož, že svou úžasnou duši skrýváš před tolika dalšími lidmi a odrazuješ je od sebe. Přijde mi, že jen u pacientů jsi upřímnější a uvolněnější... Proč to tak nemůže být stále, hm?" prohlížela jsem si ho smutně.
"Já nevím, takhle prostě žiju, Melanie, nejsem zvyklý se měnit, ale díky. Možná mi občas můžeš pomoct ty, jako dnes, tohle bylo…fajn, tobě se má duše už hodně otevřela, hodně ti ze sebe ukazuju, věřím ti, ale nemám zájem se zbytečně odhalovat ostatním," řekl mi, dívajíc se na mě.
Po chvíli se tedy jen dočkal mého přikývnutí. Nebylo v mém zájmu se s ním dohadovat, i tak dělal ohledně sebe pokroky, když se to tak vezme. Měla jsem vůbec štěstí, že jsem se mohla stát jeho kamarádkou, a že mi toho o sobě už tolik odhalil. Sám řekl, že o něm vím víc, než kdokoliv jiný. On se nakonec zvedl a podal mi ruce. Pomohl mi na nohy a já se klepala zimou. Mé oblečení bylo ze všeho toho sněhu úplně promočené. On na tom nebyl zas o tolik lépe.
"Uděláme obchod, co ty na to? Já zahřeju trochu tebe a ty mě," řekla jsem a rovnou se k němu přivinula a hladila ho po zádech. Krásně voněl, nutilo mě to zavřít oči a nechat se prostě unášet sama sebou. Nebylo pro mě možné mu jakkoliv odolávat. On na chvíli ztuhl překvapením.
"Tak jo," zašeptal jen trochu rezignovaně a napodobil mě. Přišlo mi to až neskutečně příjemné.
Objala jsem ho později kolem krku, abych mu mohla být ještě blíž. Po chvíli viděl, jak se na něj dívám a on sám si mě zkoumavě prohlížel. Byl teď opravdu blízko, Bylo možné studovat detaily jeho tváře. Tentokrát překvapivě vzdálenost mezi námi překonal on a políbil mě. To bylo pro mě nečekané. Myslela jsem, že na tamten polibek chtěl zapomenout. Proto se mi to nedařilo vůbec v daný moment pochopit, ale rozhodně nebylo mým úmyslem se tomu bránit, právě naopak. Polibek jsem pak ještě prohloubila.

Líbal mě trochu nejistě, ale docela něžně a já mu při tom zabořila prsty do zvlhlých vlasů. V tu ránu byla zima zapomenuta. Přišlo mi zcela nepodstatné, jestli budu nemocná. Právě mě naplňoval hodně zvláštní pocit štěstí. Trochu se pak odtáhl a podíval se mi do očí. Dnes ty jeho vypadaly ještě méně chladné než obvykle a navíc byly nádherné. Po pár vteřinách vzájemných pohledů se znovu pomalu přiblížil a jemně mě políbil ještě jednou. Poté se se mnou vydal pryč. Nemluvili jsme. Já nevěděla, co bych měla říct a hlavu jsem měla v oblacích.
---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 15. listopadu 2013 v 16:15 | Reagovat

Ú-Ž-A-S-N-Á  K-A-P-I-T-O-L-A  :D :D

2 Casion Casion | Web | 15. listopadu 2013 v 16:42 | Reagovat

Nádherné! :D Tá guľovačka v snehu bola super a tie bozky, och aká romantika :D

3 Czsk-rap Czsk-rap | Web | 16. listopadu 2013 v 15:10 | Reagovat

hezký blog :)

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 17:39 | Reagovat

Perfektní! A docela mě mrzí, že tohle nemůžu vidět na vlastní oči :( Snape ve sněhu by byl určitě k popukání :D:D:D Ale stejně je nejlepší konec :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama