Záblesk štěstí → 5. Něco je ve vzduchu (2/2)

5. listopadu 2013 v 17:09 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Přesně po týdnu je tu druhá část páté kapitoly, užijte si jí ;)
***

Za celou cestu jsme nepromluvili ani slovo a i v domě naši konverzaci udržovala v chodu hlavně Anabell a její matka.
"Jak je na tom?" zazněla má otázka po cestě domů.
"Stále si nejsem jistý, jestli přežije. Dělám, co mohu, ale nevím, jak vše dopadne," povzdechl si po chvilce.
"Mohla bych jakkoliv pomoct?" zeptala jsem se ho.
"Ne, to je v pořádku, jsem zvyklý zvládnout vše sám," zavrtěl hlavou.
"Ale vážně, jsem celé dny doma sama a nemám co na práci... Budu dělat cokoliv. Vypadáš hrozně unaveně," dívala jsem se na něj trochu starostlivě. Dál odmítal, ale nakonec jsem ho přemluvila, abychom se aspoň ještě zašli trochu napít do baru.


Nad sklenicí máslového ležáku se trochu rozpovídal o dívčině nemoci, ale o sobě mi stále neřekl skoro nic. Připadala bych si strašně vlezlá, kdybych se měla ptát. David si mě a Severuse měřil a dělal významné obličeje. Myslel si snad, že jsme na rande. Byl někdy vážně na zabití, i když jen nerada jsem si připouštěla, že by mi vůbec nevadilo randit s "panem záhadným". Ani nevím proč, ale prostě mě upoutala ta jeho tajemnost. Navíc v téhle "naší" vesničce moc lidí nebylo, takže mě často přepadal pocit samoty. Kvůli své osamělosti jsem nejspíš i začínala pomýšlet na zakázané ovoce, jímž pro mne bez pochyby byl, ale to bych rozhodně neměla. Přece jsem věděla, že se nesmím zamilovat. Muži na jednu noc ano, ale dlouhodobé vztahy ne, to prostě nešlo. Proto jsem taky bydlela tady. Každý byl buď v manželství nebo moc starý a David nebyl typ, co by se chtěl vázat, stejně jako já.

Po hodince pro nás oba nastal čas odchodu. Tentokrát jsem se rozhodla, že se s ním raději rozloučím už během cesty, ale i tak jsem zase jen mlčky stála proti němu, neschopna sebemenšího pohybu či slova, plna touhy políbit jeho tenké, avšak zcela vábivé rty.

"Měj se," povzdechla jsem si nakonec, vydávajíc se rychle pryč, při tom mi hlavou zněly mé vlastní nadávky, jak jsem strašná.
O dva dny později už to však stejně nešlo vydržet a vydala jsem se k němu domů. Pár minut po mém zaklepání se objevil ve dveřích. Byl trochu rozcuchaný a opět vypadal unaveně. Určitě vařil léčivé lektvary.

"Omlouvám se, ale teď nemám čas," řekl mi.
"To nevadí, mohla bych dál? Nebudu rušit, jen jsem se za tebou přišla podívat," vysvětlila jsem nejistě. "No…tak dobře," svolil po chvíli a hned spěchal do místnosti, kde pracoval. Rozhlížejíc se po domě jsem pomalu šla za ním. V místnosti, do níž mě zavedl, od dvou kotlíků stoupala pára a Severus běhal od jednoho ke druhému.
"Vážně bych ti chtěla pomoct, protože je vidět, že toho máš vážně hodně. Přijde mi, že vůbec nespíš," povzdechla jsem si.
"Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral, zvládám to," zavrčel.
"Jistě, promiň, že obtěžuju," zněla má uražená odpověď a vydala jsem se pryč.
"Počkej, já to tak nemyslel, jsem jen zvyklý si vystačit. Nikdy mi nikdo nechtěl pomáhat," zachytil mě za ruku a já mu pohlédla do očí. Když mě držel, projížděl mnou příjemný pocit bezpečí. Něco takového jsem v životě zatím zažila jen u jednoho člověka.
"Severusi, jsem tu a můžu ti pomoct, tak proč to nepřijmeš? Můžu udělat cokoliv, čím ti třeba jen trochu pomohu, třeba ti něco krájet, připravovat. Chceš-li, uvařím ti něco k jídlu . Vážně nemám celé dny co na práci a jsem… ráda…, když tě můžu vidět," špitla jsem. Pustil mne, rentgenujíc snad každý kousek mého těla bystrým, zamyšleným pohledem a skousl si ret.
"Pomoc nepotřebuju, ale hodit se taky bude," připustil trochu neochotně. Asi nerad přiznával, že mu občas vše už přetékalo tak říkajíc "přes hlavu".

Ten den mi jen dovolil, abych uvařila, protože už týden pořádně nic nejedl, Nepozorovaně jsem taky poklidila, načež ho mé oči detailně sledovaly ode dveří jeho laboratoře, stále pracoval. Stál ke mně zády a bylo opravdu zajímavé ho při této práci sledoval. Počínal si elegantně, skoro až vznešeně. Nikdy jsem nikoho takto pracovat neviděla. Mohli jste lehce poznat, že miluje to, co dělá a ke všemu, s čím pracuje, má úctu. Mlčky jsme se najedli a on mi pak řekl, že můžu jít domů, a tak jsem pro dnešek raději šla, vědíc někde uvnitř sebe, že bych se s ním nejlépe neměla ani přátelit, jestliže mě přitahuje, tak jak jsem si všimla, ale jednoduše ho nešlo jen tak smazat ze svého jinak téměř prázdného života. Nebavilo mě být věčně sama. Jakákoliv, i ta jeho tichá společnost, mi dělala dobře.

Nejdřív míval mé návštěvy každý druhý den, jen na pár hodin, abych nebyla vlezlá. Při nich jsem se chovala skoro až neviditelně a nic jsem mu nevnucovala. Časem, když viděl, že se zajímám o to, co dělá, tak mi při práci o lektvarech vyprávěl, takže už jsem tam proseděla mnohem víc hodin. Pak už mi každý druhý den nestačil, tudíž mě tam měl každý den a zdálo se, že mu to nevadí. To už v naší vesnici bydlel čtyři měsíce a já o něm stále věděla strašně málo. Za Anabell už jsem s ním chodila pokaždé. Její stav byl střídavý, ale byla vždy ráda, když jsem přišla a povídala si s ní.

Po dalších několika týdnech, když už se konečně zcela ujistil, že mi může věřit mě pustil i k tomu, abych mu pomáhala s lektvary, což vlastně neznamenalo nic jiného než jen něco nakrájet či zamíchat, pokud zrovna někam odběhl nebo cokoliv menšího, co jsem nemohla pokazit. Naše hovory se tou dobou pomalu přestávaly točit jen kolem lektvarů. Začala jsem vyprávěním o sobě a občas mi na to taky odpověděl kratičkou informací o své osobě. Za těch pár měsíců mi došlo, že je v podstatě jen velmi plachý. Snažil se od sebe raději všechny odrazovat, ale jakmile jsem ho poznala aspoň trochu blíž a přetrpěla jeho občasné špatné nálady, kdy byl až nepříjemný, utvrdila jsem se ve stále větším přesvědčení, že je opravdu dobrý a příjemný člověk.

Často se stalo, že jsme se jakkoli dotkli, časem jsem si říkala, jestli to vlastně nedělám schválně, snažíce si připomínat fakt, že bych si ho neměla příliš oblíbit, ovšem každým dnem jsem jsem ho začínala mít radši, cítíc k němu obdiv, přátelství, ale nejspíš i něco víc, což nebylo dobře. Věděla jsem to, ale nešlo se tomu bránit. Bylo mi s ním hezky. Už dlouho jsem nezažila něčí tak častou a zároveň příjemnou společnost, ve které se i naprosté ticho zdálo osvěžující. On pracoval, já si ho prohlížela a nikomu z nás nevadil všude kolem panující klid. Jemu vyhovoval, obzvlášť při práci, což jsem brzo pochopila. Když pracoval, nemluvilo se, až na vyjímky, při kterých začal mluvit jako první.

Jednou toho bylo opravdu hodně. Slíbil nějaké lektvary i lidem z vesnice, kteří ho požádali a ty pro Anabell byly stále složitější, ale aspoň se zdálo, že zabíraly. Má pomoc se mu ten den velice hodila. A jelikož mě toho za těch pár měsíců i dost naučil, naplňoval mě pocit užitečnosti. Také jsem se před ním naučila skrývat, když mi bylo špatně. Většinou bylo mým zvykem odejít zavčasu domů a tam se vzpamatovat. To by tak scházelo, aby si na vrch toho všeho dělal starosti i se mnou!
Když jsme skončili, byla už jedna hodina ráno a oba jsme v posledních dnech zase zahlédli Ericka. Opravdu by mě zajímalo, jestli něco chystal nebo mě jen zastrašoval. Možná se bál Severuse, těžko říct. Zmáhala nás únava, stočili jsme lektvary do lahviček, jiné dali odležet a vše jsme uklidili jako vždy. Ze začátku mě Severus pomalu nechtěl pustit do místnosti, avšak teď nám to spolu i dobře šlo. Nedělala jsem žádné složitosti, i přesto, že jsem nic nekazila. Soustředění a úcta k té práci pro mě nebyl problém a myslím, že si toho cenil.

Kolem druhé jsme měli uklizeno a oba jsme sotva viděli, jak nám padala víčka.
"Mel, vyspi se u mě nahoře, ustelu si tady. Je blbost, abys teď šla domů a při přemístění by ses možná spíš zranila, než že by ses přemístila správně," řekl.
"Pokud si lehneš k sobě a necháš mě spát tady, přespím tu," napodobila jsem jeho výraz a tón, nedovolující námitky.
"Jak chceš," pokrčil tedy s povzdechem rameny, přinesl mi peřinu a polštář.
"Tak dobrou," zašeptal unaveně a pomalu odešel. Neměla jsem ani sílu jít se umýt, prostě jsem si vlezla na gauč pod peřinu a ve vteřině si mě odnášela říše snů kamsi do svého vlastního světa.

Nakonec to rozhodně nebyla příjemná noc. Začali se mi zdát příšerné noční můry. Později jsem se s vykřiknutím probrala. Venku zuřila neskutečná bouřka. Místnost osvětlovaly blesky a já měla pocit, že kolem sebe stále v těch záblescích vidím lidi ze svých snů. Rychle jsem vypálila a běžela, za Severusem. Vůbec jsem v té chvíli nepřemýšlela o tom, že je to hloupé, protože mne naplňoval strach. Vlezla jsem si k němu pod peřinu, ale neodvážila jsem se přitulit. Třesouc se jak ratlík, jsem se stočila do klubíčka, a doufala, že mě ochrání, pokud mě sem někdo půjde zabít. Naštěstí jsem ho neprobudila ani já a ani bouřka, měl dnes tvrdý spánek.

Celou noc jsem byla jak na trní a až, když skončila bouřka, jsem se trochu vzpamatovala a začalo svítat. Konečně se mi podařilo usnout. Severus se o několik hodin později probudil vedle mě. Byla jsem tváří k němu. Nejdřív přemýšlel, jestli nemá vidiny, když si několikrát protřel oči a štípnul se, věděl už, že se mu to nezdá. Nějakou dobu si mě prohlížel, příčemž jsem se i já začala probouzet. Opět se mi zdály podivné sny. Otevřela jsem oči. Severusův obličej byl jen pár milimetrů od mého.

"Kde ses tu vzala?" zašeptal po chvíli.
"Něco se mi zdálo a taky byla bouřka, omlouvám se," podívala jsem se mu do očí.
"Nezlobím se," zašeptal jen a oplácel mi můj pohled. Pak jsem se přiblížila, už jsem nezvládla déle odolávat, a políbila jsem ho. Trvalo to jen chvilku, ale bylo to krásné. Když jsem se odtáhla, měl ještě přivřené oči. Zase je pak otevřel a podíval se do mých. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Zvedla jsem se a sešla dolů. Udělala jsem ještě snídani a společně s ním jsem se v tichosti najedla. Potom jsem se s ním rozloučila a zamyšleně i zasněně zároveň odešla domů.
---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 5. listopadu 2013 v 19:24 | Reagovat

Och krásne :D Veľmi pekné, ako ho začala navštevovať a trávila s ním čoraz viac času :D A tá búrka spolu s pusou, krátka bodka na záver :D

2 Kačíí Kačíí | Web | 7. listopadu 2013 v 17:47 | Reagovat

Tak jsem se pustila do čtení od začátku a musím uznat že se mi povídka moc líbí :-)  :-)
Je úžasná a proto se těším na další :-)  :-)  :-D

3 Zuzi :) Zuzi :) | Web | 8. listopadu 2013 v 16:55 | Reagovat

Ráda čtu něčí povídky, určitě nepřestávej psát :)

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 17:28 | Reagovat

To je nádherné :) A Severus je roztomilý :) Docela by mě zajímalo, jak vypadá s rozcuchanými vlasy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama