Záblesk štěstí → 5. Něco je ve vzduchu (1/2)

29. října 2013 v 16:59 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Přináším další kapitolu, již pátou. Ovšem ne celou. Tato se trochu protáhla a tak je na dvě části. Dnes si tedy můžete přečíst první část. Přeji příjemné čtení ;)
***

Po mém probuzení se nade mnou skláněl Roger, přejížděl hůlkou po mém těle a šeptal kouzla. Nejdřív jsem se strašně lekla, než mi došlo, kdo to je. Nevím proč, ale prostě jsem mu věřila. Tím, co udělal minule, mě přesvědčil.
"Buď v klidu, chci tě ošetřit co nejvíc," řekl, čímž mne umlčel, oční víčka pomalu poklesla, přičemž každý kousíček mého těla naplňovala bolest, která však pomalu na různých místech mizela.

Když už mě toho moc nebolelo a poté, co se zdálo, že už se nic neděje, jsem otevřela oči. Roger tam seděl a upřeně si mě prohlížel.



"Jsi hezká," zašeptal.
"Jestli si chceš užít, tak si nech ty blbý kecy a udělej to jako všichni ostatní. Rozhodně nebudu s nikým z vás nic dělat dobrovolně," vyšla z mých úst náhle docela odvážná poznámka a on si uvědomil, jak moc je tu asi ubližováno všem vězňům, včetně mé maličkosti.
"Nechci, aby sis o mě tohle myslela. Nemělo to tak vyznít... Radši to neřeš," pohladil mě opatrně po ruce, načež se radši zas stáhl, jako kdybych ho snad chtěla pokousat.
"Jasně, ty promiň," řekla jsem jen nepřítomně , zírajíc do malého okénka, jediného zdroje té trošky světla. Takhle tiše jsme tam spolu byli snad hodinu. Já toužebně upírala pohled kamsi za nadějí a můj společník se pro změnu snažil mi porozumět, mapujíc mě svým zrakem.
"Udělala jsi pěknou hloupost. Nebylo příliš chytré utíkat, když jsi svůj plán na záchranu neměla řádně promyšlený," promluvil po chvíli. Upoutal tím mou pozornost, protože mne nazval neschopnou neprávem:
"Připravovala jsem se na ten moment skoro každou chvíli mé samoty."
"Ne dost dobře. Není tak jednoduché se odtud dostat," zavrtěl hlavou: "Zbytečně tě mohli zabít. Žiješ vážně jen díky tomu, že si na tebe Voldemort trochu pamatuje a sháněl by se po tobě. Nedělej už příště takovou hloupost. Chci ti pomoct a slibuju, že jednou se odtud dostaneš!"
"Teď zas riskuješ ty svůj život, nemyslíš?" pozvedla jsem obočí, nemohouc uvěřit, že mám svého anděla strážného. Na to jen pokrčil rameny a nějakou chvíli opět zavládlo nikým z nás nerušené, přemýšlivé ticho.

Když uslyšel kroky, zvedl se, upozornil mě na jídlo, které mi opět přinesl a rychle vypadl. Pak se po něm na týden slehla zem. Docela často jsem na něj myslela, byl to jediný člověk, kterého bych zde mohla nazvat spřízněnou duší. Především mě dennodenně pomalu ale jistě sžírala nuda, jenž si pohrávala s mými nervy snad víc než Voldemortovo mučení. Na druhou stranu jsem si, ale nestěžovala, lepší bylo se nudit, než, aby si na mě někdo ukájel své potřeby či chuť mučit.
Po daném týdnu ke mně přišel uprostřed jedné noci, vypadal poněkud unaveně.

"Ahoj," zašeptal a já se trochu pousmála. Měla jsem strašnou radost, že aspoň chvíli nebudu sama. Bylo by mi snad jedno, i kdyby mě šel zabít, stejně jsem tady začínala cítit hroznou beznaděj, říkajíc si, že na tomhle světe trčím naprosto zbytečně. Roger si ke mně přisedl na zem a já si ho prohlížela.
"Slíbil jsem ti svou pomoc. Předpokládám, že si na tebe Voldemort velice brzo vzpomene, protože už teď je znuděný. Určitě bude celé dny mučit své vězně, takže se na to musíš co nejlépe připravit. Říkal jsem ti, že musíš ovládat svou mysl. Bojím se, aby tě třeba už teď nechtěl odrovnat. Proto to musíš zvládnout tak, aby ses nezbláznila, Pochop, oběti, které mučí především tímto způsobem, většinou nezabíjí jinak než právě takhle. Čím déle vydržíš, tím víc ho to vlastně bude i bavit. Nesejde mu na tom, jak dlouho tu budeš, ale když se dlouho nenecháš úplně rozdrtit, uspokojíš ho, což jinými slovy znamená, že nebude potřebovat zabít tě jinak, než takto. Touha zlomit tě ho pohltí a my budeme moct vymyslet, jak tě odtud dostat," zašeptal mi a já se na něj ohromeně a vyděšeně zároveň dívala snad pět minut, než veškeré informace můj mozek vstřebal.

"Nechceš mi říct, jak bych něco takového dokázala? Mohlo by to pro mne znamenat trčet tu možná i několik let, než by jsme našli způsob, jak opravdu v pořádku utéct," šeptla jsem.
"Chceš to zkusit nebo prostě radši umřeš bez boje?" pozvedl obočí. Uhodil tak hřebík na hlavičku či jak přesně zní ono mudlovské pořekadlo. Neexistovalo pro mne žádné jiné východisko. Dveře mé oči zahlédly jen na velmi krátkou dobu a kdo ví, zda by se daný moment znovu opakoval.
"Máš pravdu, ale jak to tedy uděláme?" zeptala jsem se po chvíli.
"Jednoduše, umím velmi dobře pracovat s myslí díky mému otci. Můžu ti předat své zkušenosti. Potřebuju jen tvou plnou důvěru a poslušnost. Díky tomuhle budu znát všechny tvé vzpomínky a myšlenky. Rozmysli si, jestli to zvládneš. Pokud se odtud chceš dostat, měl by být tento fakt tou nejmenší překážkou na cestě za svobodou, nemyslíš?" podíval se na mě.
"Máš pravdu, jasně," přikývla jsem drobet sklesle, dívajíc se na své ruce.

A tak začalo naše cvičení. Chodil za mnou každý den. Nejprve mě naučil poznávat vlastní mysl a zrovna v době, kdy mě teprve začínal učit ukrývat svoje myšlenky, si pro mě přišli. Roger byl prozíravý. Věděl, co se může stát a nejspíš stane, proto jakékoliv mé vzpomínky na něj nějakým speciálním kouzlem zablokoval. Voldemort by danou ochranu dokázal prorazit, ale jen v případě, že by přesně ty konkrétní události z mé cely hledal. Musel by vědět nebo tušit, co se děje.
Měl dobrou náladu, což mi došlo hned po příchodu do místnosti, v níž již leželi dva mrtvý a hned několik těžce zraněných. S některými si ještě smrtijedi hráli, proto mohlo být konečné číslo mrtvých větší a mohla jsem ho samozřejmě navýšit i já, což mne naplňovalo hrůzou. Měla jsem sen. Má duše nechtěla odejít z tohoto světa právě zde. Pokud bych měla zemřít, tak jedině při útěku, až spatřím denní světlo a ucítím vůni trávy. Bylo mým velkým přáním, aby se mi v životě ještě aspoň tento vysněný zážitek splnil. Nechtěla jsem tu zemřít naprosto bezmocná.

Hodili mě k jeho nohám a já mu je na jeho příkaz políbila. Bylo to neskutečně ponižující, ale pro svůj život bych udělala cokoliv. Zatvrdila jsem se a řekla si, že to musím zvládnout pro uctění památky Johna a své rodiny.

"Takže jsi mě zase přišla navštívit? Už se těším, až se pobavíme, ty taky?" ušklíbl se a zapíchl do mě své rudé oči, až se mi udělalo špatně. Opravdu jsem v životě nepotkala nic a nikoho, tak děsivého a prolezlého zlem. Nebyla v něm opravdu jediná špetka dobra.
"Jistě, velmi jsem se těšila," dostala jsem ze sebe po tom, co se dožadoval mé odpovědi, tím, že mě kopl do břicha.
"To jsem rád," objevilo se na jeho kruté tváři cosi, co měl být úsměv.

Smrtijedi se mi tiše chechtali a připravovali se na skvělou podívanou, podobnou té, co jsem jim předvedla minule, a taky se dočkali. Bylo to snad ještě horší a až bolestivé, jak se nejdřív násilně zmocňoval všech mých myšlenek a hledal, co potřebuje, načež mě mučil naprosto uvěřitelnými představami jako minule. Hodně pracoval s Johnem. Věděl, že se s tím snažím vyrovnat, nemyslet na něj, nezabít se, protože jsem toužila jít za ním a celkově se přes to všechno dostat. Ukázal mi mě a Johna, jak se milujeme, ale můj drahý mě uprostřed všeho, oproti mé normální vzpomínce, začal mučit.

"Ty děvko, zabila jsi mě, mudlovská šmejdko! Měli tě upálit na hranici, hnusná čarodějko!" vytáhl bič a začal mě bičovat. To už tohle mučení trvalo přes hodinu. Už jsem opravdu měla pocit, že je to skutečnost. "Ne, Johne, prosím, miluju tě! Nedělej mi to! Vím, že mě taky miluješ!" křičela jsem, plačíc.
"Mám milovat takovou nečistou čarodějnici? Všechno to byla jen hra, nikdy jsem k tobě necítil víc než odpor," smál se a zasazoval další a další rány. Nakonec jsem bolestí omdlela a tím nejspíš mé mučení skončilo, protože jsem se opět probudila až v cele. Má záda skutečně byla pokryta krvavými stopami, jenž mne šíleně pálily. A já se tak ocitala na pokraji šílenství a nervového zhroucení. Kdybych měla aspoň trochu sil, šla bych si rozřezat zápěstí o kameny či cokoliv jiného, co se v mé cele nacházelo.

O nějakou dobu později, přišel Roger. Naprosto jsem ztratila pojem o čase, včetně základní nevědomosti toho, jak dlouho už dohromady trčím v tomto vězení.

"Rogere," pohnuly se jemně mé rty, šeptajíc jeho jméno. Voldemort mě stlačil znovu úplně ke dnu kdesi pod hladinou beznaděje. Všechny mé naděje a sny, jako by najednou zase byly zapomenuty. Měla jsem jen jediné přání - zemřít. Sedl si a vzal mě opatrně do náruče tak, aby mi tím způsobil co možná nejméně bolesti a konejšil mě.
"On, křičel, že jsem čarodějnice, že mě nikdy nemiloval, že jsme ho zabila a všichni ostatní taky... Má rodina mě nenávidí..." plakala jsem zničeně.
"Ne, mají tě moc rádi. Vědí, že nic z toho, co se stalo, není tvoje vina. Nesmíš ztrácet naději, jen klid," uklidňoval mě šeptem. Brzy jsem u něj usnula, vnímajíc ho jen napůl. Již spící pak ošetřil mé tělo a ještě dlouho poté mě objímal i hladil, což jsem však netušila.
***
Severuse jsem pak další dva týdny nikde nezahlídla, buď měl moc práce nebo už vše vyřešil a odjel bez rozloučení pryč. Vždyť proč by mu na mne nějak extra záleželo? Už na začátku dal jasně najevo, že si sem nepřišel hledat nové přátele. Nevím, proč bych pro něj měla něco znamenat, když jsme spolu všeho všudy prožili jen pár dní. Náhlé zjištění, že se mi po něm stýská, bylo v té době velmi nepříjemné a znepokojující. Většinu těch dní se mi poměrně často motala hlava, dvakrát jsem zvracela či hned několikrát omdlela. Byli to nepříjemné dny, ale nakonec se naštěstí zdálo, že už se vše zase lepší a tohle chvilkové období mě brzy přejde.

Dvakrát jsem zahlédla Ericka, jak se potlouká v blízkosti mého domu. Určitě něco chystal. Naháněl mi hrůzu, ale nechtěla jsem letět za Severusem a otravovat ho, doteď bylo mým zvykem se se vším poprat sama. Kromě Davida tu nikdy dřív nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoct, tak bych si neměla zvykat ani na "muže v černém". Ve skutečnosti bych se mu měla vyhýbat. Měla bych si ho držet od těla, i kdyby o mě projevoval jakýsi zájem, což bylo tak jako tak nepravděpodobné.

Jedno odpoledne mne naplnila touha jít se projít a něco si nakreslit. V momentě, kdy jsem vyšla dveřmi, následovala nečekaná srážka se Severusem. Musel mě chytnout, aby to sám ustál a nespadl na zem i se mnou. Jeho dotek mnou projel jako výboj. Zdál se být hodně překvapen.

"Ahoj Severusi… Co…co tu děláš?" vykoktala jsem a on mě pomalu pustil a poodstoupil.
"Chtěl jsem se jen zeptat, jestli máš čas a šla bys se mnou za Anabell, před týdnem říkala, jak ráda by tě zase viděla," odkašlal si.
"Ach, no jistě, že mám čas, ráda půjdu," přijala jsem jeho nabídku s úsměvem.
"Určitě? Myslel jsem, že máš někam namířeno," prohlížel si mě.
"Ale ne, jistě, že ne, šla jsem jen tak ven," pohodila jsem bezstarostně hlavou a on tedy přikývl. Poté, co bylo těchto pár nic moc neříkajících vět za námi, jsme dr společně vydali za nemocnou dívkou.
----
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 29. října 2013 v 21:17 | Reagovat

Och, to mučenie je jednoducho strašné, ja by som uričte nič také nevydržala aj keby mi pomáhal neviem kto :D

A to stretnutie so Severusom či skôr zrážka bolo veľmi milé :D

2 DRAK DRAK | Web | 29. října 2013 v 22:50 | Reagovat

zajímavé....

3 Ami Ami | E-mail | Web | 30. října 2013 v 19:05 | Reagovat

Páni, je to zajímavé, musím si přečíst předchozí kapitoly :-)

4 Markét Markét | Web | 30. října 2013 v 21:13 | Reagovat

Nemám čas to číst celé, ale úryvky se mi líbily ;)

5 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 1. listopadu 2013 v 10:48 | Reagovat

Líbat Voldemortovy nohy, blé, už teď se mi z toho zvedá žaludek.
Jinak to bylo skvělé :) Těším se na druhou půlku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama