Záblesk štěstí → 4. Sblížení

17. října 2013 v 15:09 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Jak jsem slíbila, tak i činním, je tu čtvrtá kapitola k této povídce. Jsme tedy přesně v půlce :)
***
Probrala jsem se ve své cele o několik hodin později. Potom, co mě do ní hodili, jsem už bolest nevydržela a omdlela. Všimla jsem si, že u mě někdo sedí. Vykřikla jsem úlekem a snažila se odplazit o kus dál. "Neboj se, chci ti jen pomoct," řekl a pokračoval v ošetřování mých zranění. Malinko mě to uklidnilo, a když se jeho tvář konečně pohnula ze stínů do té trochy světla, co tam bylo, poznala jsem, že je to Roger, mladý smrtijed, co mě ten den mučil.
"Proč mi ošetřuješ rány? Co je to za hloupou hru?" vyštěkla jsem plačtivě.
"Nejde o žádnou hru, prostě se ti snažím pomoct," řekl jen a dál se soustředil na to, co dělal.
"Nechápu tě," zavrčela jsem a měla jsem chuť, říct mu, aby dal ze mě svoje hnusný pracky pryč, ale na druhou stranu jsem si přála, aby mě zbavil těch zranění a já mohla v klidu zas nabrat síly bez větších útrap.


"Proč mi Voldemort nevzal život?" zašeptala jsem, nevědíc, zda mám být šťastná nebo nešťastná, že mě prozatím ušetřil smrti.
"Protože se dobře bavil. Už jsem slyšel, že lidi mučí s pomocí jejich vlastní mysli, snů, špatných i dobrých zážitků, využije vše, co najde. Mnoho lidí se takhle prý zbláznilo. Někteří dokonce už poprvé. Ti museli mít velmi špatný život, když z toho dokázal vytěžit tolik. Je to odporné, ale jemu se to líbí, a když si může s někým takhle dobře pohrát a ví, že bude mít, co využít i příště, rád se pobaví znovu, než takového člověka zabije," povzdechl si muž. Jen jsem na něj vyděšeně zírala.
"Takže...to, co jsem zažila dnes se bude opakovat? Doteď jsem nevěděla, jestli to vážně nebyla realita," zašeptala jsem zděšeně a chvějícím se hlasem.
"Bohužel se to bude opakovat, musela bys před ním jedině uchránit to, co ti může nejvíc ublížit a podstrčit mu něco jiného. Předstírat, jak moc ti to ubližuje," řekl mi.
"Jsi blázen? Jak bych něco takového mohla asi zvládnout?" vyjekla jsem.
"Neječ nebo sem někdo přijde," zavrčel na mě a já se stáhla.
"Třeba bych ti mohl pomoct," pokrčil rameny.
"No jasně, proč by jsi to dělal?" odfrkla jsem si.
"Chci ti pomoct, protože je mi tě líto a taky se ti potřebuju omluvit za to, že jsem tě dnes mučil," zašeptal. "To myslíš vážně? Jsi smrtijed a omlouváš se mi, za to že jsi mě mučil? Copak sis to neužil?" zuřila jsem tiše, ale měla jsem chuť křičet.
"Ne, neužil, nechtěl jsem ti ublížit, vážně," podíval se na mě a tvářil se, že je mu to vážně líto.
"Ty tu nejsi zrovna dobrovolně co?" podívala jsem se na něj zkoumavě. Jeho pohled mluvil za vše, ani nemusel odpovídat.
"Najez se," šeptl, po tom, co mě ošetřil a zmizel dřív, než jsem stihla něco říct. Vedle mě ležela zavřená flaška s vychlazenou a čistou vodou a vedle toho talíř s prvním pořádným jídlem po těch dvou měsících tady. Mohlo to být otrávené, to mi bylo jasné, ale co by měl z toho, že by mě ošetřil a pak by mě jednoduše otrávil? Navíc jsem měla příšerný hlad a sbíhaly se mi všechny sliny. Na jídlo jsem se okamžitě vrhla, ale snažila jsem se jíst pomalu a plně si ho vychutnat.

Celý příští týden, byl Voldemort pryč, podle všeho někde něco vyřizoval. I k nám vězňům se to brzy doneslo a to hlavně proto, že Smrtijedi, kteří ho nedoprovázeli si pořádali vlastní zábavné večery. Mučili snad všechny vězně, co tu byli a ty, na které si Voldemort ani nepamatoval, mohli zabít, protože věděli, že na to nepřijde, pokud se na tohle nezaměří v mysli někoho z nich, jestli vůbec bude něčí mysl z nějakého důvodu pak zkoumat. V jeden z těch večerů jsem přišla na řadu i já. Jeden ze smrtijedů kterého jsem ani neznala, pro mě přišel do cely.

Viděla jsem v tom svou šanci. vypadal jako jeden z těch hloupějších, méně pohotových a cestu jsem si stále pamatovala, tedy částečně určitě, snažila jsem se na ní myslet každý den. Když zavíral celu a držel mě jen jednou rukou, vysmekla jsem se mu a dala se na útěk. Dávala jsem do toho všechny své síly. Spousta vězňů mě v tu chvíli povzbuzovala, jako by se probrali ze snu a po smrtijedovi, který mě začal pronásledovat, začali házet kamínky ze svých cel, aby ho zpomalili. Zároveň si na něm vybíjeli to, že jim bylo také ublíženo. I tohle mi pomohlo a popohánělo mě to kupředu. Metal po mě kletby, ale tak dobrý nebyl. Nebylo jich příliš a dokázala jsem se jim celkem úspěšně vyhýbat. Dvě mě zasáhly, ale na bolest jsem nehleděla, nemohla jsem si to dovolit. Utíkala jsem spletí chodeb a snažila se myslet na tu mapku ve své hlavě, jenž jsem si každý den procházela. Ten obtloustlý smrtijed mi opravdu nestačil, ale křičel a ostatní nakonec přitáhl i celkový hluk z podzemí. Proběhla jsem kolem haly, kde se mučilo a to už bylo několik smrtijedů blízko vchodu do ní. Nejpohotovější byla Bellatrix, která se za mnou hned pustila.

Už jsem spatřila ty dveře, které vedou ven, ven na světlo, kde bych se mohla přemístit, ale v té chvíli jsem se nečekaně rozplácla na zemi jako žába. Chtěla jsem se zvednout, ale zachvátila mě bolest, když na mě má pronásledovatelka seslala cruciatus.

"Tak ty si myslíš, že budeš utíkat, jo?" zaječela na mě, popadla mě za vlasy a za ně mě táhla až do místnosti k ostatním smrtijedům. Když mě tam nechala ležet a kopla do mě, plně už mi tekly slzy bolesti a zároveň zoufalství. Byla jsem tak blízko.

To, co jsem zažila v následující hodině, bylo příšerné, Bella si mé mučení užila nejdéle a opravdu se v tom vyžívala. Tak moc to snad nebolelo ani od Voldemorta. Pak se na mě vystřídali i ostatní smrtijedi a ne jen v mučení, ale naštěstí už jsem to ani moc nevnímala. Myslím, že vlastní matka by mě po tomhle opravdu nepoznala. Nějakou dobu po tom, co se na mě vybyli , mě vhodili zpět do cely. Žila jsem nejspíš jen proto, že Voldemort by mě postrádal a při podobných prohřešcích padali hlavy, Voldemort se s tím nepáral. Nikdo z těch příšerných lidí tam nahoře, nechtěl přijít o život.
**
Probudila jsem se ve tmě, v neznámém prostředí, což se dalo poznat i podle toho, že jsem necítila vůni svého domova a i postel byla tvrdší. Začala jsem trochu panikařit, ale zrovna se otevřely dveře, Vešla do nich vysoká postava s tácem. Z chodby se linulo světlo. Posadila jsem se, až se mi zamotala hlava. Muž tímto zjistil, že již nespím, a tak světlo z chodby přelétlo do místnosti, v níž jsem ležela. Zjistila jsem, že příchozí je Severus.

"Netušil jsem, kde bydlíš, takže jsi u mě. Není to moje, jen jsem si to pronajal na dobu, kterou tu budu muset strávit," řekl a přisedl si na kraj postele i s tácem. "Musíš se najíst," dodal a podal mi talíř s polévkou. "Nejsem tak dobrý kuchař jako výrobce lektvarů, ale snad to půjde pozřít," mírně mu cukly koutky k úsměvu, načež jen chvíli zamyšleně pozoroval, jak jím. "Omdléváš takto často?" zeptal se poté. "Ne, víš, čím to bylo?" zalhala jsem přesvědčivě, dívajíc se na něj.
"Netuším, co to vlastně způsobilo. Tělo uvnitř máš sice v poměrně zvláštním stavu, ale jinak jsi vlastně v pořádku," povzdechl si.
"Tak to byla asi jen nějaká nevolnost, to se přeci stává," usmála jsem se a v duchu jsem si oddechla a doufala, že se o mě nebude dál starat. Najedla jsem se a s poděkováním jsem mu podala talíř. Bylo mi hned mnohem lépe. "Tak už půjdu a omlouvám se, že jsem musela takhle obtěžovat," řekla jsem, začínajíc se zvedat.
"Ne, měla by jsi se prospat. Navíc budu klidnější, když zůstaneš tady, protože to, co se s tebou dnes stalo, se mi vůbec nelíbilo a neberu to jako obtěžování," zarazil mě v pohybu, zvedl se a odešel, dřív než jsem stihla vznést jedinou námitku.

Po nějaké době jsem se tedy vydala najít koupelnu. Slyšela jsem šramot z jedné z místností. To byla nejspíš kuchyň, ale neodvážila jsem se tam za Severusem jít. Koupelnu jsem nakonec našla. Vše v domě, co jsem zatím viděla, bylo jen zběžně a skromně zařízené, nikde žádné obrázky, ani cokoliv jiného. Třeba se obývák s kuchyní lišil od zbytku.

Koupelna byla malá, ale útulná. Když byly pro můj lepší pocit dveře zamknuté, omyla jsem se, snažíc si vyčistit věci kouzlem, ale stále mi chyběly síly. Pak jsem se vrátila do pokoje a ve spodním prádle jsem si lehla do postele. Zívala jsem na celé kolo, stále se necítíc úplně nejlíp. Byla jsem Severusovi vděčná, že mě u sebe nechal přespat. Zhasla jsem kouzelné světlo, položila si hlavu na polštář a zavřela oči. Teprve, když jsem ucítila nejspíše Severusovu vůni, došlo mi, že jsem mu zabrala postel a Merlin ví, kde teď spí. Měla jsem chuť za ním jít a aspoň si to vyměnit, ale nakonec mě říše snů pohltila dřív, než jsem se rozhodla vstát.

V noci se mi o něm zdály zvláštní sny. Abych pravdu řekla, tak byly dost nemravné. Ráno jsem se za to poněkud styděla. Znala jsem ho krátce, přišel mi jako konzervativní člověk. Navíc jsem již pěkně dlouho nesnila o ničem takovém. Většinou se mi hlavou honily jen samé horší sny. Ty dobré se daly považovat za opravdové zázraky. I přes to, že jsem se za svůj sen styděla, měla jsem hned po ránu usměvavý výraz ve tváři. Oblékla jsem se, došla si na toaletu a vyčistila zuby. Pak jsem opatrně došla do kuchyně. Ta byla spojená s obývákem. Všude vládlo naprosté ticho. Severuse jsem našla ležet na gauči, zachumlaného v dece.

Chvíli jsem si ho jen s úsměvem prohlížela a pak po špičkách přešla ke kuchyňské lince. Po prohledání kuchyně se mi nakonec podařilo tiše připravit malou snídani. Můj pečovatel stále spal. Snídaně stála na stole a mě nenapadlo nic lepšího, než si přidřepnout k jeho obličeji a chvíli ho jen studovat, načež se dlouho nepocítěná touha, pohladit někoho alespoň po tváři, stala silnou a naprosto nepřekonatelnou. "Severusi?" zašeptala jsem. Hned na to otevřel oči a já si uvědomila, že mám ještě ruku na jeho tváři, a tak má ruka zase urychleně zmizela.

"Jo?" zeptal se poněkud vyveden z míry.
"Mám hotovou snídani," řekla jsem, dál si ho prohlížejíc. Díval se na mě a byl velmi nesvůj. Nebyl zvyklý, aby mu někdo byl takto blízko.
"Dobře Melanie, díky," řekl a mě došlo, že už na něj zírám trochu moc dlouho, a tak bylo lepší vzdálit se a sednout si ke stolu. On odešel do koupelny, načež se vrátil už ustrojený a upravený jako vždy a přisedl si ke mně. Společně jsme se mlčky nasnídali. Byli jsme v rozpacích, ovšem měla jsem pocit, že je to jen můj problém, protože ve mě byl ostych se na něj vůbec podívat, obzvlášť když mi hlavou stále běhal ten zvláštní sen.
"Děkuji za všechno, oplatím ti to, jak budeš chtít," řekla jsem poté, co bylo i přes jeho protesty umyté také nádobí.
"Musíš mi pořád děkovat?" povzdechl si.
"Tak ahoj," zašeptala jsem tedy nejistě a nevěděla, co udělat. Normálně bych ho asi za takového dne, kdy se cítím skvěle, políbila na tvář, stejně jako když jsme si začali tykat, ale teď bych si to nedovolila a po chvíli rozpačitého ticha, když i on se se mnou rozloučil, jsem se nakonec otočila a odešla.

K večeru někdo zaklepal. Právě jsem na sobě měla bílé triko se šortkami a blonďaté vlasy mi splývaly po zádech. Celý den byl ve znamení relaxování a čtení si. Můj optimismus jste mohli cítit všude kolem. I proto jsem po chvíli s opravdovým, nepředstíraným úsměvem otevřela dveře. Stál tam on! Nejdřív mě přejel pohledem, načež se zas vrátil k mému obličeji.
"Ahoj, říkala jsi, že bys se mnou šla navštívit mou pacientku... Hodí se ti to teď nebo jsem přišel nevhod?" zeptal se.
Nastalo chvilkové ticho, přičemž se mi ve tváři zračilo překvapení, načež jsem se rozzářila:
"Málem bych zapomněla, jistě, že se mi to hodí," a rychle sebrala z věšáku mikinu, kdyby později bylo trochu chladno. Pak už bylo potřeba jen zavřít a zamknout dveře. Vzala jsem ho za ruku a skoro ho i táhla, jaké bylo mé nadšení. Netušíc, proč mám vlastně tak dobrou náladu mi však nakonec došlo, že bych se asi měla uklidnit.
"Promiň," zašeptala jsem zahanbeně a pustila jeho dlaň. Dál mu šla pouze po boku, ale stejně byl na mé tváři stále mírný úsměv. Občas mnou byl přistihnut, jak se na mě dívá.
"Jak jsi vlastně zjistil, kde bydlím?" podivila jsem se po nějaké době.
"David byl té dobroty a prozradil mi to," objevil se na jeho tváři náznak úsměvu a dál jsme šli mlčky.

Začínala se šeřit obloha, když jsme došli k malinkému chátrajícímu domečku. Uvnitř nás srdečně přivítala matka Severusovi pacientky a byla by snad schopná nabídnout nám úplně vše, co má. Zavedla nás nakonec do malého pokojíčku s postelí a jedním oknem. V posteli ležela bledá, na kost vyhublá dívka. Nebýt nemoci, která jí ničila zevnitř, byla by velice půvabná. Takto z krásy, kterou dříve oplývala, již moc nezbylo. I přesto její velké modré oči stále zářily chutí do života a odvahou.

"Dobrý den," usmála se na nás.
"Ahoj," řekla jsem s mírným úsměvem, opatrně si sedajíc na kraj její postele. Ona hned natáhla svou kostnatou ručku a vzala tu mou do své.
"Máte velmi jemné ruce, jak se jmenujete?" podívala se na mě."
"Jsem Melanie a ty? Mimochodem, nemusíš mi vykat" zdůraznila jsem.
"Pojmenovali mě Annabel po babičce," prozradila mi.

Severus ji poté začal vyšetřovat. Trvalo to snad hodinu, fascinovaně jsem ho při tom pozorovala, zároveň si s dívkou povídajíc. Přišlo mi až neskutečné, že byla jednou nohou v hrobě, ale neztrácela žádnou naději. Nepropadala depresím, za každou cenu působila pozitivně a naprosto vyrovnaně. Nevím, jestli bych to na jejím místě zvládla, každopádně jsem si jí hned zamilovala. Takové lidi člověk jen tak nepotká. Severus s ní také prohodil pár slov. Zdál se před ní být trochu uvolněnější. Nakonec jí podal lektvary a ona vyčerpaně usnula ještě dříve, než jsme se zvedli.

Její matka nám líbala ruce, děkovala a snažila se nám vnutit svou skromnou večeři. Zdvořile jsme odmítli, rozloučili se a společně se vydali na cestu domů.

"Doprovodím tě," oznámil mi a já neprotestovala. Pořád jsem se bála, aby to Ericka zase nechytlo a objevil se tu, aby si mě podal.
"Díky," usmála jsem se na něj vděčně a po půl hodině cesty jsme došli k mému domu. V momentě, kdy jsem se k němu otočila, abych se rozloučila, byl docela blízko. Zdálo se, že i jemu to nedošlo hned, že se trochu moc přiblížil. Naše oči se střetly, moje tělo se při tom úplně zachvělo. Naplňoval mne pocit, že ten pohled trval věčnost. Přišlo mi, jako bych se celé věky utápěla v jeho tmavém, tajemném pohledu, ale mohlo uběhnout sotva pár vteřin. Nakonec mne ona vzácná chvíle donutila podívat se níž - na jeho rty. Byly lehce pootevřené. Bylo by teď tak jednoduché a určitě krásné, překonat tu malou mezeru mezi námi a ochutnat je. Měla jsem chuť, pohladit je aspoň prstem a pocítit jejich měkkost, avšak dřív než bych stihla udělat nějakou hloupost, vzpamatoval se můj mozek a já zavřela na vteřinku oči, pohodíc hlavou, jako bych se všechny představy a pocity snažila odehnat. Tohle bylo špatně. I kdyby mezi námi mohlo něco být, kdyby to chtěl, já nesměla. Nesměla jsem být sobecká a zamilovat se.

"Dobrou noc," vyšlo ze mě ještě trochu roztřeseně a dřív než se vůbec stačil vzpamatovat, zabouchly se za mnou dveře. Jen na ně tedy náhle osamocen, zíral, načež se po pár vteřinách vydal pryč.
------
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 17. října 2013 v 20:02 | Reagovat

Já jsem taky nosila hodně světlé a nude barvy, ale jak přišel podzim, přešla jsem na tmavé;D:)

2 Marzia Marzia | E-mail | Web | 18. října 2013 v 11:51 | Reagovat

Ahoj, máš hezký blog.
Mohla bych tě poprosit, jestli by jsi se nemrkla na můj blog, prosím? Je na stejné téma jako tvůj-knihy.
A jestli by jsme si nevyměnili ikonky.
Budu ti moc vděčná! :-)  :-)

3 Leome Leome | E-mail | Web | 18. října 2013 v 14:39 | Reagovat

Tak to vypadá, že ji má Roger rád... :D :D.
Fakt pěkná povídka - hodně napínavá :-). Moc se mi tahle povídka líbí - já jsem do fantasy blázen (obzvlášť do Harryho Pottera :D) :-D.

4 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 19. října 2013 v 21:46 | Reagovat

Wow! Pořád čekám, kdy se Severus objeví v minulosti. Ale on se tam neobjevuje. A vlastně ani nevím jestl ichci, aby se tam objevil :/

Ale tak jak ho popisuješ se mi líbí. Tenhle nelhostejný Snape se mi docela líbí :)

Konec kapitoly byl super. Jen škoda, že se nic nestalo a moc nechápu Melaninin postoj. Ale snad to pochopím v další kapitole :)

5 Zzz Zzz | E-mail | Web | 20. října 2013 v 10:57 | Reagovat

Jsem ráda, že ji Voldemort nevzal život.

6 Casion Casion | Web | 21. října 2013 v 8:20 | Reagovat

Voldy je holt hnusák, no čo už :D :D A Severus je strašne zlatý, tie raňajky boli super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama