Záblesk štěstí → 3. Realita nebo dokonalá iluze?

6. října 2013 v 18:29 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Mám tu pro vás třetí kapitolu, u které se rozhodně nebudete nudit. Doufám, že se vám povídka zatím líbí :)
~~~

Ve své cele jsem pak bez dalšího většího povšimnutí zůstala dva měsíce. Občas mě navštívil nějaký smrtijed, když mi přinesl trochu jídla a vody, aby si buď užil trochu mučení, či jiného potěšení, ale jinak bylo zatím vše až podezřele klidné a mě celé dny jen šrotovalo v hlavě, jak bych se odsud mohla dostat. Na ty nepříjemné, občasné návštěvy jsem si nakonec začala zvykat. Co jiného mi zbývalo?

Často jsem se ostatních vězňů snažila zeptat na cokoliv, ale oni se mnou nechtěli mluvit. Každý si tu raději hleděl svého. Vlastně jsme tu všichni jen čekali na svou smrt. Většina těch lidí, co tu byla déle se zabila sama, když jim to vyšlo, ale já tak skončit nechtěla. Po dvou týdnech neustálého truchlení a dvou pokusech o sebevraždu jsem nakonec pořádně otevřela oči a uvědomila si, že se nechovám správně. Co by mi tak asi řekla má rodina a John, kdybych přišla za nimi tam nahoru? Vynadali by mi, že jsem nebojovala a nežila za ně všechny. Chtěli by, abych se odtud dostala buď sama, nebo po pádu Voldemorta, pokud by k němu došlo a já do té doby byla na živu.



Nesměla jsem to vzdát, nikdy jsem přece nebyla typ, co věci vzdává. Jistě, doposud jsem nezažila nic tak hrozného a těžkého, ale byla to výzva a já jí musela přijmout, už jen kvůli své rodině a tomu, co by si o mě pomysleli. Nechtěla jsem nikoho zklamat i přes to, že už byli všichni mrtví. Objevovaly se dokonce chvíle, kdy jsem si jejich smrt nepřipouštěla a těšila se na setkání s nimi, až se z vězení dostanu. Když mi to došlo, říkala jsem si, jestli už jsem se za tak krátkou dobu nezbláznila.

Po těchto dvou měsících jsem poprvé, od svého prvního dne tady, viděla Luciuse Malfoye. Přišel jedno ráno. Když procházel chodbou, všichni vězni se krčili v tom nejtemnějším koutku své cely, aby si je náhodou pro něco nevybral. Já jsem jen seděla na zemi se zavřenýma očima a odpočívala, on si mezitím prohlížel cely. Po chvíli vešel do té mojí. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. Zdál se být unavený, ale neztrácel nic ze své důstojnosti. Pořád vypadal jako nějaký šlechtic.

"Tak, čas nadešel kotě, Pán dnes rozhodně není troškař a já bych na tebe málem zapomněl," uchechtl se a vytáhl mě za ruku na nohy. Následně mě vláčel chodbami, stejnou cestou, jakou jsme tehdy přicházeli. Pozorně jsem sledovala, ale nevěděla jsem ani, jestli mi to k něčemu může být, pokud mě teď Voldemort zabije.

Za několik minut už jsme vešli do rozlehlé haly. Vlastně v ní nebylo nic kromě křesla pro Voldemorta. Právě v něm seděl a kolem něj leželo několik lidí. Asi tři tiše naříkali, byli jen zranění. Dalších pět bylo jistě mrtvých. Jeden měl venku snad všechny vnitřnosti. Zvedl se mi žaludek, a tak jsem rychle odvrátila pohled. V místnosti stálo minimálně tucet postav v kápích. Byl tam i Fenrir Šedohřbet. Nepřeháním, když řeknu, že mu kapali sliny a hleděl střídavě na mrtvolu s vylezlými vnitřnostmi a na Voldemorta.

"Tak si dej, nemíním se tu utopit v tvých slinách," zavrčel Voldemort a vlkodlak se hned na tělo vrhl. Pohled na to, co se dělo dál, byl opravdu nechutný. Nechci to ani popisovat. Každopádně Voldemort se potěšeně usmíval a prohlížel si tu scénu. Tohle vše mu dělalo neskutečně dobře. Jak mohl být někdo takovou zrůdou?

Poté zvedl pohled a zahleděl se na mě s Luciusem, který mě vedl stále blíž. Fenrirovi se zaleskly oči, když se na mě podíval. Asi očekával další pochoutku. Dál se pak věnoval svému. Předstoupili jsme přímo před Voldemorta. Tam mě nechal Lucius stát a odešel si poslušně stoupnout k ostatním. Stála jsem tam a dívala se na vše možné. Jediné, kam jsem se neodvážila pohlédnout, byly Voldemortovi šarlatové oči.

"Neumíš ani pozdravit, natož se na mě podívat?" štěkl, až jsem nadskočila.
"Dobrý den, pane," dostala jsme tedy ze sebe a pokusila se na něj aspoň trochu podívat. Pár smrtijedů se uchechtlo.
"Možná nakonec nebudeš, tak nevychovaná," vstal ze svého křesla a začal si mě prohlížet.
"Co jsi zač?" zeptal se a mě bylo jasné, na co se ptá. Nemělo smysl lhát, viděl přece všem až do žaludku, obrana mysli nikdy nebyla něco, co by mi šlo.
"Jsem dcera mudlů, pane," řekla jsem tedy, dost nahlas, aby mě to nenutil znovu opakovat.
Podívala jsem se po své pravé straně. Byla tam Bellatrix Lestrangeová a vypadala jako nedočkavá šprtka ve škole. Voldemortův pohled se stočil stejným směrem.
"Pane, vezmu si jí na starost," řekla dychtivě. Nejspíš jí dnes ještě nedal dost prostoru.
"Dovolil jsem ti snad promluvit?" zpražil jí zlým pohledem. Ona se stáhla a temný pán od ní odvrátil pohled. Za chvíli jsem pocítila, jako bych ve své hlavě nebyla sama. Voldemort se usmíval, začal se prohrabávat všemi mými vzpomínkami a ne zrovna šetrně. Ovšem to, co nastalo později, bylo něco neskutečně strašného.

Najednou kolem mě byla louka plná květin. Tu jsem si pamatovala, byli jsme tam přece s Johnem. Mé oči ohromeně zíraly na tu krásu a následně spatřily usmívajícího se Johna přímo před sebou. Dal se přede mnou se zvláštním úsměvem na útěk. Dostihla jsem ho kdesi v lese. Brzy byl sevřen v mém objetí a jeho měkkých rtů se dotkl můj vroucný polibek.

"Miluju tě, lásko, žiješ, jsme zase spolu," šeptala jsem šťastně, ale něco bylo špatně. Jeho úsměv mu nepatřil a oči se změnily na rudé, zlé a děsivé.
"Ano žiju, ale nikdy jsem tě nemiloval a milovat nebudu," uchechtl se, strčil do mě, Spadla jsem do nějaké propasti. Pak mě na nekonečně dlouhou chvíli ochromila příšerná bolest. Zmítaly mnou křeče, načež se vše uklidnilo. Zase bylo slyšet šustění listů na stromech a zpěv ptáků. Otevřela jsem oči, ležíc na trávě a nade mnou bylo nebe s mraky. Ztěžka jsem se zvedla a zjistila, že kolem mě je hřbitov, přesněji řečeno, kruh hrobů a všechna jména na křížích mi byla známá. Rozplakala jsem se.

Z jednoho hrobu se najednou vynořila ruka. Ticho narušil můj výkřik hrůzy a brzy se objevovaly ruce, nohy a hlavy i v ostatních v čerstvě zasypaných hrobech. Kosti praskaly a z míst trvalého odpočinku se drali mí příbuzní, včetně Johna. Někde měli stále normální maso, jinde jen kosti. Se strašlivým křikem jsem se dala na útěk a oni mě brzy pronásledovali. Běžíc nejrůznějšími místy, která bych v blízkosti hřbitova nečekala, jsem přeci jen byla nakonec zahnána do kouta, k jakémusi vodopádu. Všechna ta monstra, nebo jak bych je měla nazvat, se na mě šklebila. Natahovali ruce, drápali a žhnuly jim oči.

"Všechny jsi nás zabila, nebýt tebe, mohli jsme žít své šťastné životy! Zemřeli jsme kvůli tobě! Zasluhuješ také zemřít!" šeptali a já plakala stále víc a prosila je, aby mi odpustili. Najednou z řady vystoupil John, zdál se být celkem normální.
"Musíme pryč, jinak tě zabijí, pojď, věř mi," natáhl ke mně ruku. Zaváhala jsem, ale přijala jsem jí a skočili jsme dolů, načež se naše těla ocitla pod hladinou. On jako by se z vody najednou vypařil a kolem mě se začaly shlukovat podivné ryby s ostrými zuby. Zakřičela jsem Johnovo jméno, avšak jen jsem si lokla vody. Když se mi na pár vteřin podařilo dostat hlavou nad hladinu bylo možné vidět všechny ty smějící se zrůdy s obličeji mých milovaných a opět mezi nimi byl i John. Pak se o mě začalo něco otírat a ucítila jsem divnou bolest. Ryby se do mě pustili a stáhli mě zas pod hladinu. Křičela jsem pod vodou neskutečnou bolestí. V zoufalé snaze uniknout, se do mě dostávalo stále víc vody a docházely mi síly a nakonec se mi zatmělo před očima.

Najednou jsem zase mohla dýchat. Bylo to v blízkosti Azkabanského vězení. Kolem mě byli opět všichni milovaní a každého z nich vysával jeden mozkomor. Mráz mi zalézal do morku kostí a všude byla cítit beznaděj. Snažila jsem se jakkoliv upoutat pozornost mozkomorů, což se mi zanedlouho povedlo. Naráz ke mně připlula celá skupinka. Byl slyšet jejich chroptivý dech a donutilo mě to zděšeně couvnout. Pak jsem začala znovu a znovu prožívat všechny nejhorší chvíle svého života, své fobie, a když už mne naplňoval pocit, že totálně zešílím, vše bylo pryč. Nacházela jsem se zas v kruhu smrtijedů a přede mnou byl Voldemort. Až po chvíli mi došlo, že stále strašně křičím, až si přítomní zacpávali uši.

"Rogere, jsi tu nový, málem bych na tebe zapomněl, předveď se, ale nepřeháněj to, zdá se, že už má trochu dost," uchechtl se Voldemort a odešel se zas posadit. Předstoupil, přede mně mladík s delšími, trochu zvlněnými vlasy a modrýma očima. Upírala jsem na něj vyděšený pohled, zatímco se mé tělo třáslo hrůzou a má hruď se rychle zvedala a klesala při zrychleném dechu. Mladík se nadechl a namířil na mě hůlku. Zažila jsem pak několik dalších minut mučení, ale proti tomu, co se dělo před tím, to vlastně nic nebylo.
"Ještě si jí necháme, je s ní sranda," ušklíbl se Voldemort, když dovolil chlapci skončit a mě pak zas skupinka smrtijedů i s dalšími, co přežili dnešní maraton mučení, odvedli zpět do cely. Sotva jsem vnímala cestu. Nikdy mně ještě nenaplňoval takový děs a zmatek. Nebylo možné určit, co byla realita a co ne. Nechtělo se mi strachy ani spát. Stále jsem jen ve své cele seděla bez pohybu a s vytřeštěnýma očima zírala před sebe. Zraněních a bolestí jsem si pořádně ani nevšímala, poslední události mě naprosto vyvedly z míry.
**
Po probuzení mi do očí svítilo sluníčko a po přetočení se na druhou stranu jsem byla tváří v tvář Davidovi, který mě objímal a byl nahý, stejně jako já. Když jsem měla zas zavřené oči, zaplavily mě vzpomínky na krásnou noc. Tak dobře a bezstarostně jsem se dlouho necítila. Bylo to lepší, než se omámit alkoholem.

Během mého vzpomínání se David vedle mě probral a líbnul mě na tvář. Otevřela jsem oči a on s úsměvem zašeptal:
"Dobré ráno," a prohlížel si mě. Asi zkoumal, jaké jsou teď mé pocity.
"Nelituješ té noci?" zeptal se.
"Co je to za otázky? Jistě, že ne," zněla má odpověď.
"A nebereš to jako něco víc, že ne? Víš, že po tom, co se stalo, nejsem schopný někoho…," začal nejistě, ale položila jsem mu dlaň na ústa:
"Dobře víš, že to neberu jako něco víc. Jsi si přece vědom faktu jak na tom jsem já, ne?"
"Jistě, jen jsem se chtěl ujistit," usmál se už zas.
"Tak děkuju za krásnou noc a ráda si to zopakuju, když mě u sebe třeba zas necháš přespat," mrkla jsem na něj a odešla do koupelny.

Tohle byl jeden z těch dní, kdy jsem se cítila naprosto dokonale a ta nálada se mě pak držela celý týden, i když jsem netrpělivě očekávala, jestli zas uvidím "pana záhadného". Začínala jsem se bát, že už se neukáže, ale jednoho večera jsme na sebe narazili u jezera.

"Dobrý večer Severusi," přešla jsem k němu s úsměvem a on se na mě překvapeně podíval. Očividně nebyl zvyklý, aby ho někdo takto oslovoval.
"Dobrý večer hm…, Melanie?" podíval se na mě.
"Paměť máte," rozšířil se můj úsměv a jemu možná jemně cukly koutky, ale netuším, zda se mi to jen nezdálo.
"Nebudu vás obtěžovat?" usmívala jsem se, což u mě mohl vidět poprvé. Zato já u něj jsem nic takového ještě nespatřila.
"Myslím, že nebudete," řekl poněkud váhavě a pokračoval v procházce kolem jezera se mnou po boku. "Smím se vás zeptat, co vás přivedlo do této vesnice?" pohlédla jsem na něj po chvíli.
"Jen práce, určitě se tu neplánuji usadit, jestli si to myslíte," odvětil.
"Jaká je vaše práce?" zeptala jsem se dřív, než se vůbec stihl nadechnout k vlastní otázce.
"Dříve jsem učil, nyní léčím lidi, kteří mě o to požádají, většinou jde o případy, s nimiž si normální lékouzelníci neporadí," řekl mi a mě se na tváři usadil drobet obdivný výraz.
"Takže lektvary... Musíte být vážně dobrý, když děláte něco takového," pokývala jsem hlavou.
"Když myslíte," pronesl jen.
Po chvíli jsem se posadila na lavičku.
"Mohl byste takhle zůstat? Nakreslím si vás," vyhrkla jsem, protože se mi líbilo, co mé oči viděly a věci nebo scény, které se mi líbily jsem velmi ráda kreslila. V mých rukách se objevila knížka a tužka.
"Co, prosím?" podíval se na mě zmateně, ale to už jsem kreslila. Vypadal dost nejistě, což u něj bylo vidět prvně, ale i když z toho asi nebyl nadšený, zůstal nakonec stát téměř bez pohybu.
O půl hodiny později jsem mu pokynula, že už si může přisednout ke mně a k mému překvapení můj návrh nakonec přijal.
"Proč jste mě kreslila?" zeptal se mě a nahlížel mi přes rameno.
"Když mám chuť, tak prostě kreslím," pokrčila jsem s úsměvem rameny: "Nemohli bychom si tykat prosím? Mám to raději," natáhla jsem k němu ruku.
"Nevím, jak dlouho tu ještě budu a možná se pak už nikdy neuvidíme," přiznal trochu zaskočeně.
"A to něčemu vadí? Kdo řekl, že to má nutně znamenat velké přátelství nebo já nevím co?" zacukaly mi koutky.
"Máte pravdu, dobrá, můžeme si tedy tykat," potřásl si se mnou rukou a já jsem se naklonila a stvrdila to polibkem na tvář. On nic takového neudělal, jen chvíli zkoprněle seděl, než si odkašlal.
"Uvolni se trochu Severusi, přijdeš mi hrozně napjatý," usmála jsem se na něj, ale na odpověď bych čekala marně
"Zdá se, že kolem sebe šíříš mnoho optimizmu," řekl po chvíli.
"No, jak se to vezme, občas jo," pousmála jsem se trochu a on si mě chvíli zkoumavě prohlížel. "Myslím, že člověk, kterého právě léčím by něco takového možná potřeboval. V něčem takovém zrovna nejsem moc dobrý," pohlédl na mě.
"No, kdybys chtěl, samozřejmě ti nabídnu jakoukoliv pomoc, jen je otázkou, jak jí budu schopná splnit," řekla jsem a pozorovala hvězdy. Ještě nějakou chvíli jsme tam mlčky seděli, pak se mi začínalo dělat nevolno, což už tu delší dobu nebylo.
"Musím jít," vyhrkla jsem a spěchala pryč, ale bylo jasné, že domů dojít nestihnu. Hlava se mi točila, píchalo mě snad v každém svalu, následovalo dvojité vidění a motání se a nakonec jsem omdlela.
---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leome Leome | E-mail | Web | 7. října 2013 v 16:28 | Reagovat

Musela jsem si sice přečíst minulé díly, ale stálo to za to - povídka je fakt pěkná :-).
Jen když jsem viděla délku, zatočila se mi hlava (:D :D), ale když jsem to četla, už mi to tak dlouhé nepřipadalo :-).
Líbnul na tvář? To jsem v životě neslyšela :D  :D  :D.

2 Casion Casion | Web | 7. října 2013 v 20:54 | Reagovat

Voldemort je hnusák, ale to nie je nič nové pod slnkom :D :D To prebudenie ráno bolo super a Severus v pomykove z jej správanie taktiež :D

3 Domi Domi | E-mail | Web | 8. října 2013 v 17:51 | Reagovat

krásna časť! hlavne moc dlhá, ale to mi veľmi nevadí, nádherne píšeš, myslím, že začnem čítať tvoje poviedky! :)

4 Eamane Eamane | Web | 8. října 2013 v 19:50 | Reagovat

Hned si jdu přečíst předešlé díly :)

5 Zzz Zzz | E-mail | Web | 9. října 2013 v 19:23 | Reagovat

O víkendu si to přečtu. Nemám čas.

6 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 15. října 2013 v 15:31 | Reagovat

Bylo to úžasné! Ta část s tím mučením nemučením, to byl opravdu originální nápad. Jsem zvědavá, jestli ji najde Snape nebo někdo jiný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama