Záblesk štěstí → 2. Pronásledovatel

27. září 2013 v 15:14 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Druhá kapitola. Zdá se, že první se vám docela líbila, tak doufám, že bude i tato ;)
***
O pár hodin později už mě vedli temnými chodbami jakéhosi polo rozbořeného hradu. Zahlédla jsem otevřené dveře do nějakého velkého sálu, z něhož se ozýval hrozný křik plný utrpení. Vyděšeně jsem se tím směrem otáčela.

"Neboj se, zlatíčko, taky dostaneš svůj prostor, ale dnes má pán víc práce s důležitějšími lidmi," uchechtl se mi do ucha Lucius Malfoy a strkal mě chodbou dál. Mé šaty byly ušpiněny a to především krví mého milovaného. Stále jsem byla v šoku. Jako by mi ta informace o jeho mučení a smrti prostě nechtěla doputovat do mozku. Zírala jsem jen před sebe, prodírajíc se ve svých svatebních šatech úzkou chodbou a následně někam dolů po schodech. Tam už mě vedl jen blonďák. Ostatní se šli připojit do místnosti naplněné křikem.

Jediný syn Abraxase Malfoye a velká pýcha rodiny měl, dalších pár minut naší cesty temnými chodbami a následně i mezi celami, mnohdy se zuboženými vězni, poznámky oplzlého typu, ale popravdě řečeno, ani jsem nevnímala.


"Vítej v novém domově zlatíčko," zachechtal se muž a strčil mě nakonec do jedné z těch odporných, páchnoucích cel. Vězni se tu většinou moc neohřáli, ale kvůli zábavě všech přisluhovačů pána zla po nich vždy zbyl pěkný nepořádek. Vklopýtala jsem do cely a snažila se udržet rovnováhu. Když se mi to povedlo, jen jsem tam tak netečně stála a ani nepostřehla, že šedooký muž si rozepíná pásek svých kalhot a na mříže věší svůj plášť s kápí.

Najednou se ke mně zezadu přitiskl a já cítila jeho horký dech na krku. Čichal k mým vlasům a mé kůži, držel mě pevně, až bolestivě a začal trhat mé šaty, tak, že z nich nakonec zbylo cosi, co už mu umožnilo dostat se, kam chtěl, aniž bych se musela svlékat celá. Až po chvíli mi tohle vše došlo a začala jsem se bránit, avšak slabě. Vytryskly mi první slzy po tom, co John umřel, když mi za mojí chabou obranu vrazil facku, což mě jakoby částečně probralo ze snu.

"Nech mě prosím být," zaprosila jsem plačtivě, ale dočkala jsem se jen jeho smíchu. Brzy mě natisknul na zeď a drsně mě políbil, neodvážila jsem se ho kousnout, Merlin ví, čeho všeho je to zvíře schopné, ale chtěla jsem vůbec ještě žít? To byla otázka, na níž jsem v tu chvíli nedokázala odpovědět. Dál už se polibky nezatěžoval, jednou ochutnal mé rty a prozkoumal násilně má ústa jazykem a to mu stačilo, zajímaly ho zcela jiné věci a nejspíš se snažil být co nejrychlejší. Asi se nechal unést a v tuhle chvíli už měl být jinde. Začal mi šátrat pod otrhanou sukní a stahovat mé kalhotky.

"Nech mě," křičela jsem a bušila do něj pěstmi, kam to jen šlo, ale dočkala jsem se opět jen facky a ještě horší. Praštila jsem se i o zeď a točila se mi následně trochu hlava. Mé kalhotky byli brzy na zemi, pak už jsem jen cítila, jak mi roztahuje nohy a vniká do mě. Pevně jsem zavřela oči, ale i tak mi tekly slzy a hlasitě jsem vzlykala. Moc to bolelo, jak fyzicky, tak psychicky. Takovou bolest jsem poznala poprvé. Vůbec se o mě nezajímal, jen přirážel a vzdychal, byl jako divoch, co potřebuje ukojit svou touhu a tohle je jeho jediná, rychlá možnost.
"Luciusi? Co tu děláš takovou dobu? Pán už čeká," ozvalo se z chodby a slyšela jsem i přibližující se kroky. Lucius zaklel, nejspíš předpokládal, že mučení, které jeho pán před chvíli dělal, bude trvat déle.
"Jdi, jdu hned za tebou," křikl Malfoy zadýchaně.
"Dobře, ale pospěš si," ozvalo se a ještě chvíli jsem slyšela váhavé přešlapování neznámého muže, než odešel a to už blonďák skončil. Z jeho slastného výrazu se mi dělalo špatně.
"Neboj se, vykouříš mi ho jindy," uchechtl se mi do tváře, pak ze mě vyklouzl a poodešel, takže jsem se sesunula po zdi a zůstala sedět na zemi.
"Vítej v pekle, má drahá," ušklíbl se, když si dopínal, pásek, pak jen spokojeným krokem, přešel ke dveřím cely, prošel jimi a za sebou je zamkl.

Ještě chvíli jsem slyšela ozvěnu jeho vzdalujících se kroků, zatímco jsem začala hystericky křičet a plakat, když jsem plně dala průchod svým emocím a připustila si i Johnovu smrt. Všichni teď byli tam nahoře, takže mi nikdo nic neřekl a vězni, kteří byli v celách ať už blízko nebo daleko ode mě, ani nehlesli. Byli už zvyklí. Byly to ty nejhorší chvíle mého života. Nikdy jsem nezažila nic, co by tohle aspoň vzdáleně připomínalo. Ano, v tuhle chvíli jsem znala odpověď na svou otázku, chtěla jsem zemřít.
**
Záhadný cizinec se mi pak už vypařil z hlavy. Sedla jsem si ještě na verandu s dobrou knížkou a neméně dobrou tabulkou čokolády a zaměstnala svou mysl na další dvě hodiny čtením. Poté jsem chvíli jen zírala na oblohu a přemýšlela o životě. Nakonec jsem s povzdechem zaklapla knihu a odebrala se na kutě. V noci mě pronásledovali zlé sny, což nebylo nic neobvyklého, a tak se mi příliš nepovedlo se vyspat.

K ránu jsem konečně pořádně usnula a následně se probudila do nádherného a slunečného dne, což byla po propršeném týdnu příjemná změna. Hned mi to po dlouhé době vykouzlilo na tváři úsměv. Dala jsem si dlouhou sprchu a pak spořádala dva chleby s máslem a medem a sklenici mléka k tomu. S Plným břichem a úsměvem na tváři jsem popadla svou knihu s většinou prázdných stránek. Některé jsem již zaplnila svými myšlenkami a kresbami, ale stále byla více, jak polovina knihy prázdná. Dala jsem si proto za úkol, že jí musím zvládnout naplnit.

Procházela jsem přes pole a nastavovala tvář slunci, chvilku na to už jsem vešla do lesa a nasávala vůni jehličí. Les vyvolával mnoho krásných, ale už dlouho vzdálených vzpomínek. Možná to dokonce byly jen mé sny, už jsem ani nevěděla. Jen jsem si žívala vše, co mi v tak krásné dny vytanulo na mysli. Posadila jsem se do mechu a hned začala kreslit scénu zamilovaného páru na louce plné květin a při tom jsem si opravdu nebyla jistá, zda jsme si to vysnila, nebo se to někdy stalo. Když jsem dokreslila, zavřela jsem oči, plně vdechovala vůni a vnímala zvuky lesa a při tom se oddávala svému snění.
Po chvíli jsem měla pocit, že slyším něco, co není součástí zvuků lesa a ujistila jsem se v tom, když nedaleko mě praskla větvička, jako by na ní někdo šlápl, ale možná jsem jen byla paranoidní. Nastražila jsem víc uši a otevřela oči. Prohledávala jsem okolí a najednou se mezi stromy vynořila postava s kápí na hlavě. Krve by se ve mně nedořezal. Naprosto jsem v tu chvíli zpanikařila, okamžitě jsem vystřelila jak vyplašená srnka a muž hned za mnou, jako lovec, běžící za svou kořistí.

"Stůj, ty mrcho," křičel za mnou zuřivě a já ještě zrychlila a hnala se mezi stromy, byl div, že jsem do žádného nenarazila, ovšem netrvalo dlouho, než jsem zakopla o kořeny jednoho z nich. On už měl na tváři vítězoslavný škleb. Kápě mu při běhu spadla a já ho poznala! Mohla jsem si být už naprosto jistá, tím, kdo to je - Erick, bratr muže, který mě velmi miloval. Sebrala jsem se ze země, nejrychleji, jak jsem uměla a dala se znovu na útěk. Cíp mého pláště proklouzl černovlasému muži mezi prsty. Zorničky jsem měla rozšířené strachem, běžela jsem nejrychleji, jak to jen šlo a při tom mě bolelo celé tělo a to ani ne tak proto, že bych nebyla zvyklá na pohyb.

Byl tak naštvaný, že na mě začal za běhu pálit kletby, ale tím jsem jen získávala náskok, Jedna kletba roztříštila kůru stromu, kousek od mé hlavy a jedna mě po chvíli zasáhla do nohy, zakřičela jsem, ale kulhavě běžela dál. Vzdálenost mezi námi se však začala zase zmenšovat. Už po mě chňapal. Vykřikla jsem a skočila do keřů, jimiž jsem konečně už vypadla aspoň na ulici nedaleko baru. Asi dva metry od nás se procházel muž v černém. Vedle něj šel David. Cizinec se tvářil dost otráveně. Erick taktéž propadl keři, hned se ke mně přihnal, zíral mi zuřivě do obličeje a začal mě škrtit. Začala jsem kolem sebe mlátit a kopat a snažila se ho setřást. Ani jeden z nás si nevšiml dvojice postav na cestě a oba muži se k nám rozeběhli. Ten nový muž, popadl Ericka za vlasy a odtáhl ho ze mě, zdálo se, že má celkem sílu. David si ke mně zatím klekl a snažil se mě utěšit.

"Co to tady děláš Ericku?" vyjel muž s neobvykle tmavýma očima na mého pronásledovatele.
"Ty?" vykulil na něj Erick překvapeně oči.
"Vypadni odsud a už se neukazuj, nebo si mě nepřej!" křičel na něj chlap v černém.
"Neboj se, však já si to vyřídím i s tebou!" zavrčel ten druhý, pohrdlivě a s nenávistí se podíval na něj, pak na mě, načež se upravil a zmizel.
"Jak je vám?" klekl si ke mně zamračený neznámý a já na něj chvilku jen zírala neschopná slova. Povzdechl si a začal se tedy zajímat, kde mám jaká zranění. Vyjekla jsem, když mi zahýbal s nohou.
"Jako byste to nemohla říct normálně," protočil oči a začal mi ošetřovat ránu a následně se postaral i o moje oděrky, pak mě oba muži zvedli a já byla stále jako v mrákotách.
"Vy ho znáte?" vyhrkla jsem na neznámého muže hned.
On se na mě jen podíval a řekl: "Teď potřebujete něco ostřejšího." David i ten muž mě vedli do baru a já se nebránila, stejně jsem nevěděla, kam jinam bych v tu chvíli šla. Posadili mě na židli, David zrušil svou polední pauzu a šel za bar a brzo mi podal pořádnou sklenku.
"Kopněte to do sebe, bude to lepší," poradil mi černovlasý muž, uposlechla jsem.
"Davide? Mohla bych dnes přespat u tebe? Neotravovala bych tě, ale mám vážně strach," zašeptala jsem naléhavě.
"Jistě, že můžeš dnes nocovat u mě," pohladil mě po ruce. Byl to dobrák. Neznali jsme se až tak dlouho, ale měla jsem pocit, jako by to byl můj starý přítel. Pomohl by snad každému.
"Děkuju ti," pousmála jsem se na něj vděčně a záhadný muž mě mezitím zkoumavě pozoroval.
"Ach ne, zapomněla jsem si něco v lese," vzpomněla jsem si najednou na svou knížku a rychle se zvedala.
"Nemůžeš jít, ale sama, ne teď," namítl David.
"Půjdu s vámi," řekl muž v černém tónem, jako by se ho to ani netýkalo a zvedl se taky. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale nic jsem nenamítala. Šli jsme mlčky bok po boku až do lesa, a jak jsem hledala svou knížku, on se mezitím rozhlížel a tvářil se nezúčastněně.
"Vy doopravdy neznáte mé jméno?" zeptal se po chvíli a já na něj vykolejeně pohlédla.
"Omlouvám se, ale asi nejste tak slavný, jak si myslíte. Neznám ani vaše jméno, ani váš obličej, jste pro mě jen záhada," pokrčila jsem rameny a on chvíli nemluvil a jen si mě prohlížel, avšak zdálo se, že se mírně uvolnil.
"Copak tady nečtete noviny?" zamračil se trošku a já vážně začínala mít pocit, že je pěkně nabubřelý.
"Jestli myslíte denního věštce, tak ne, ty slátaniny nečtu, tady ho nikdo nečte, spíš menší noviny... Osobně většinou nečtu žádné," řekla jsem už trochu otráveně.
"To je docela příjemná změna, každý mě jen otravuje, jako bych najednou z ničeho nic měl být vážně hrdina," odfrkl si spíš pro sebe a nasadil zase nečitelný výraz, když mu došlo, jak si ho prohlížím, a že poslouchám.
"A prozradíte mi, co jste zač, když se o vás tolik píše a evidentně po vás touží ženy? Copak vy nejste rád?" pousmála jsem se trochu pobaveně a on se na mě podíval s pozvednutým obočím, jako by pochyboval o tom, že jsem normální.
"Rozhodně bych se bez toho obešel," řekl mi na to jen.
"Odkud tedy znáte Ericka?" zeptala jsem se a prohledávala zem.
"Řekněme, že je to starý známý," řekl vyhýbavě. Povzdechla jsem si a muž mi byl stále větší záhadou. Začínalo mě unavovat stále se jen ptát a dostávat nic neříkající odpovědi v hádankách.
"Mám to," šeptla jsem s úlevou, zvedajíc knížku a ukrývajíc jí před jeho zvědavým zrakem.
Vypadal zamyšleně, ale na nic se neptal a já také ne, a tak jsme opět mlčky došli zpět k baru.
"Co jste vlastně dělali s Davidem venku?" zeptala jsem se tam a doufala, že dostanu aspoň tuto odpověď kompletní.
"Snažil se ze mě vytáhnout, co jsem zač, stejně jako vy," ušklíbl se trochu a mezitím se začalo stmívat.
"Ehm, no, tak vám děkuji za pomoc i doprovod, jsem vaším dlužníkem eh…," podívala jsem se na něj, protože jsem nevěděla, jak mu říct. Povzdechl si a napřáhl ke mně tedy neochotně ruku.
"Jsem Severus Snape," řekl a já trochu překvapeně stiskla.
"Jsem Melanie Turnerová, Severusi," usmála jsem se na něj při tom a on si mě prohlížel těma svýma očima bez výrazu, stejně jako se snažil držet kamennou tvář. Nechápala jsem proč tak skrýval své emoce.
"Dobře tak…, děkuju a..., kdyby jste něco potřeboval…," řekla jsem trochu rozpačitě, přičemž jsem se od něj pozpátku vzdalovala.
"Budu na to pamatovat," pokýval mírně hlavou, otočil se a vydal se pryč.
"Uvidím vás ještě?" křikla jsem nakonec ještě na tu záhadu jménem 'Severus' a on se trochu překvapeně otočil.
"Je to možné," pokrčil jen rameny, a pak zmizel ve tmě.
---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 27. září 2013 v 15:59 | Reagovat

Och Lucius, zabiť ho je málo!
Ale skvelá kapitola, Severus ako záchranca to je geniálne :-D  :-D  :-D

2 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 28. září 2013 v 13:29 | Reagovat

Úžasné :) A Snape byl prostě skvělý :) Zvlášť se mi líbil ten konec:)

3 Zzz Zzz | E-mail | Web | 29. září 2013 v 11:36 | Reagovat

Ten konec. :3 Těším se na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama