Záblesk štěstí → 1. Muž v černém

19. září 2013 v 18:49 | Snapeova |  Záblesk štěstí
Dnes bych vám chtěla představit svou první kapitolovou povídku, kde je Autorská postava jako hlavní a spolu s ní Severus Snape. Tuto kapitolovku jsem napsala před rokem. Příběh se odehrává v období války, což je minulost. Ta je psaná kurzívou. A druhá část příběhu se odehrává v období po válce. Zapadá to do sebe a v každé kapitole je přibližně polovina minulost a ta druhá přítomnost. Povídka je psána v první osobě. Těm, co jí nečetli, přeji příjemné čtení první kapitoly. Další kapitoly sem budu přidávat přibližně jednou v týdnu, možná rychleji, jak se mi zrovna bude chtít. Není to nic dlouhého. Tento příběh má 8.kapitol :)
---



Měl to být nejkrásnější den mého života, ale brzy mě zasáhla krutá pravda. Osud tento den určil jinak. Šla jsem uličkou v krásných bílých šatech, které mi vybral sám John, můj nastávající. Byl mudla a já čarodějka, ale nikomu to nevadilo. Mé rodině nikdy nesešlo na čisté krvi a můj milovaný byl sice chvíli v mírném šoku, když jsem mu svěřila své tajemství, ale přijal ho nakonec nečekaně dobře. Ukázalo se, že mě doopravdy nadevše miluje. Své černé vlasy jsem měla vyčesané do slušivého účesu a jen pár vlnících se pramínků mi v mírném větříku poletovalo kolem tváře. Otec mě dovedl až k oltáři a upřímné oči Johna se na mě podívaly s neskrývaným obdivem, jako bych byla jediná na světě. Otec mě to ráno označil za tu nejkrásnější nevěstu široko daleko, jak už to tak milující otcové dělají. Maminka se tohoto dne bohužel nedožila, ale věděla jsem, že je šťastná a dívá se teď na mě. Zrovna, když jsem říkala své ano, ozvalo se z řad svatebčanů lapání po dechu a brzy i zděšený křik. Otočila jsem se. Hosté se překotně zvedali, utíkali, převraceli židle a zakopávali samy o sebe. Do naší zahrady se přihnala tlupa postav v kápích a právě oni způsobili ten rozruch.

John nechápavě zíral, ale přitiskl mě instinktivně k sobě a bránil mě vlastním tělem. Hledala jsem o překot svou hůlku, ale pak jsem si uvědomila, že jsem jí nechala ve svém pokoji, nenapadlo mě, že bych jí snad mohla na své svatbě potřebovat. Větší skupina smrtijedů okamžitě začala pálit kouzla na utíkající hosty a ta menší se rychle blížila k nám.

"Johne, pusť mě, uteč, proti nim nemáš šanci, zabijí tě, prosím jdi," strkala jsem do něj, plakala a prosila, ale on to nechtěl pochopit, nehnul se ani o píď. Když k nám dorazila skupinka šklebících se smrtijedů, vystrčil můj milovaný bojovně bradu a tiskl mě k sobě.

"Jděte hned pryč, tohle je naše svatba, nikdo vás nezval, zavolám na vás policii," vyhrožoval jim, čímž jen vyvolal záchvat smíchu těch zrůd bez srdce.

"Zahrajeme si takovou malou zábavnou hru, co říkáte?" vystoupil ze skupinky vysoký blonďák a oslnil nás svým bezchybným úsměvem.
-

Poslední dny byly těžké, ale i přes to jsem po dlouhé době vlastně zažívala neskutečné štěstí. Po pravdě jsem ani nemohla říct, zdali jsem šťastná nebo nešťastná. Hranice byla tak tenká. Nejspíš jsem cítila obojí najednou. Zažívala jsem střídavé chvilky, naprosté výkyvy nálad. V jednu chvíli jsem se smála a tančila, v tu další jsem plakala v koutě své ložnice nebo mi bylo zle. Nikdo, kdo neprožíval to samé, co já by mě v životě nepochopil. Existovalo jen pár lidí, kteří se mohli cítit stejně. V jeden červnový den jsem se rozhodně necítila šťastná, byla jsem v depresi a tu jsem většinou potřebovala něčím utlumit. Minimálně jednou skleničkou pravé ohnivé whisky, protože čokoláda tak úplně nezabírala, jak jsem brzy zjistila. Smutně jsem na sebe pohlédla do zrcadla, blonďaté lokny stáhla do ohonu a vyrazila jsem ven, do svého oblíbeného baru.

"Ahoj Davide," pozdravila jsem s hraným úsměvem barmana a posadila se na své místo u baru, které na mě již čekalo.

"Ahoj Melanie," odpověděl na to a zkoumavě si mě prohlížel. Bylo mi jasné, že jako vždy prokoukl můj falešný úsměv, protože prostě uměl lidem vidět až do duše. Nevím. Co to měl za super - schopnost, ale byla obdivuhodná.

"Na nic se neptám, když vidím, ten tvůj pohled, zřejmě chceš to, co obvykle, že?" pozvedl obočí. Jen jsem s vděčným pousmáním kývla na souhlas.

Tenhle malý bar na samém konci vesničky, kde jsem nyní bydlela, nebýval zrovna plný. Málokdy nás tam bylo víc, jak pět najednou, právě proto se stal mým oblíbeným. Když už jsem upíjela z druhé skleničky, zavrzaly dveře, na chvilku byl slyšet vítr zvenčí, po pár vteřinách zašustil plášť a o jednu barovou stoličku dál, po mé pravé straně se usadila jakási černá osoba podobná mozkomoru. Tak mi to tedy přišlo v první chvíli. Když jsem si příchozího podrobněji prohlédla, zjistila jsem, že se jedná o jakéhosi muže s delšími černými vlasy a hákovitým nosem. Jinak z něj byl vidět akorát jeho dlouhý černý plášť. Trochu zvědavě jsem si cizince měřila, zatímco on si objednával to samé, co jsem zrovna koštovala.

Posunkem jsem k sobě přivolala Davida, který se opřel o stůl. Naklonila jsem se k němu a zašeptala: "Znáš ho? Nikdy jsem tu takového člověka neviděla."

"Vím, jen, že tu byl už před dvěma dny, ale jinak nemám nejmenší tušení, kdo to je. Každopádně se netváří na to, že by chtěl společnost. Docela jsem narazil, když jsem se ho ptal jen na jméno," ušklíbnul se, pokrčil rameny a šel obsloužit jiného hosta.

Muž v černém vypadal nezúčastněně, ale poznala jsem na něm, jak napínal uši. Možná jsem to poznala i proto, že se tvářil tak nějak znechuceně a pohrdlivě zároveň. Neuměla jsem si jeho výraz vysvětlit. Celé jeho chování zračilo jen jedno: Všímejte si samy sebe, nemluvte na mě, nemám o vás zájem! Přišlo mi, že přesně tohle si ten muž musí myslet. Snad nikdy jsem ještě nepotkala nikoho tak odměřeného, a proto mě zajímal. Vždycky jsem se zajímala o záhadné lidi. Prostě mě přitahovali a chtěla jsem o nich vědět trochu víc než ostatní. No jo, to byla ta moje zvědavost, ale byla jsem už prostě taková.

Můj život byl prázdný, plný samoty. Tady v baru už jsem se znala s každým. Se všemi už jsem si povídala, jen tento muž tu byl nový a já nevěděla, jestli podlehnout té silné odpuzující atmosféře, kterou se kolem sebe snažil šířit nebo jestli bych ho mohla oslovit.

"Jsem snad opice v kleci, že na mě tak civíte?" obořil se na mě, když už jsem si ho delší dobu prohlížela, což mi ani nedošlo.

"Promiňte, to jistě nejste, jen jsem se zamyslela. Nechci vás obtěžovat," pousmála jsem se mile, snažíc se dál soustředit na svou skleničku. Po jeho hrubých slovech mě až zamrazilo.

"Sledujete mě už dlouho?" odfrkl si a já se na něj užasle podívala.

"Pro-prosím?" zakoktala jsem, protože se mu povedlo mě dokonale vykolejit.

"No, jestli už mě sledujete dlouho," zopakoval tedy podrážděně a poprvé se na mě i podíval. Jeho oči byly až neobvykle tmavě hnědé a to jsem si myslela, že ty mé jsou neobvyklé. Ne, rozhodně nebyly, oproti těm jeho měly o dost světlejší odstín. V jeho očích jsem neviděla nic, co by mi na svého majitele něco zajímavého prozradilo. Byl v nich pouze chlad, ovšem naplňovala mne jistota, že za chladnou clonou jistě je i něco víc. Každý to tak má, i když se tváří jak největší ledovec světa. Pouze Voldemort byl tvor, který žádné své city za záclonou chladu neskrýval, jelikož žádné doopravdy neměl. Vzdal se jich a zaprodal svou duši temnotě, což ovšem určitě neplatilo pro tohoto muže, to bych poznala. Snažil se nedotknutelně jen působit.

"Myslíte jako teď?" otázala jsem se nakonec a přišla jsem si jako idiot a zřejmě si o mě to samé myslel i záhadný cizinec, jak jsem usoudila z jeho výrazu.

"Myslím, kolik dní už mě špehujete," vysvětlil mi znechuceným tónem, jak kdyby něco vysvětloval malému děcku.

"Možná jste až moc namyšlený, pane, protože rozhodně nevím, proč bych měla svůj čas ztrácet tím, že vás budu sledovat. Nevíte, co bych z toho asi tak měla?" pozvedla jsem trochu naštvaně obočí. Jeho chování se mi vážně nelíbilo, ale vyvolávalo ve mně další otázky, které by pro můj klid měly být zodpovězeny.

"Nejspíš je to jen nějaká vaše zástěrka, nevím, že to vás ženské pořád tak baví. Můžete mi říct, co na mě vidíte? Nemáte dost vlastních starostí?" vyplivl najednou a znělo to docela frustrovaně. Opět mě dostal.

"Nevím, milý pane, co vám ženy tak strašného udělaly, ale já vás každopádně nesleduji a už vůbec na vás nevidím něco, proč bych to měla dělat. Rozhodně mám jiné starosti, než abych se tu dohadovala s nějakým poblázněným mužem, co si snad myslí, že je jediný na světě. Ještě jste neřekl ani své jméno a myslíte si, že vám každý den stojím před okny či co?" odfrkla jsem si už opravdu rozčíleně, hodíc na stůl bankovku, načež jsem seskočila ze židle, popadla svůj plášť a brzy zmizela ve vesničce, jenž se nořila pomalu do tmy. Uklidnit mě mohla jen teplá koupel s voňavou pěnou. Každopádně už jsem se nechtěla zabývat myšlenkami na muže v černém. Byl to nějaký narcistický, pomatený panák, který si myslel, že nad něho není. Ze začátku mne z jeho podivného chování naplňoval jiný pocit, ale asi jsem se spletla.

---
Za korekturu děkuji ♥♥Veronice♥♥


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rose / Alex Rose / Alex | 19. září 2013 v 19:06 | Reagovat

Oh, tak začalo to skvěle :) Je to zase jiný úhel pohledu :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 19. září 2013 v 20:45 | Reagovat

Wow, tak to je úžasné..! Je to tak napínavé a hezké.. Už se strašně těším jak to bude dál, jsme hrozně zvědavá..! :-) Asi tak jako tahle naše hrdinka.. :-)

3 Casion Casion | Web | 20. září 2013 v 9:18 | Reagovat

Škoda tej svadby, začalo to tak pekne, ale smrťožrúti to museli samozrejme pokaziť :D
A ten bar, to si opísala skvele, už sa teším na pokračovanie :-D

4 Eamane Eamane | Web | 20. září 2013 v 10:53 | Reagovat

Ahoj
U mě je je vyhodnocení zápisu SB, tak se koukni, jak jsi dopadla :)

[3]: Přesně :)

5 Ilía Ilía | Web | 20. září 2013 v 21:40 | Reagovat

Ach jo!! Smrtijedi musej pokazit každou srandu!!! A kapitola se povedla. Těším se na další!! :-)

6 Kristýna Kaderová Kristýna Kaderová | E-mail | Web | 21. září 2013 v 21:34 | Reagovat

Opravdu skvělý začátek! Moc se ti to povedlo :) A i když o Severusovi moc často nečtu, tak tohle mě opravdu zajímá. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

A nevím, jestli jsem to náhodou blbě nepochopila, pokud ano, tak se promlouvám. Ale jednou máš u bramana napsáno Daniel a podruhé David.

7 Snapeova Snapeova | Web | 21. září 2013 v 21:39 | Reagovat

[6]: Dík za upozornění, vůbec jsem si toho nevšimla. Je to David a už jsem to opravila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama